Kázání Pavla Kašpara

Číslo

Text: Římanům 7, 14–25

Je to na první pohled jako v té povídce ruského spisovatele Saltykov-Ščedrina. Mužik z Tulské gubernie se ve svém mládí rozhodne, že podnikne cestu kolem světa. Dokonce si několikrát už i sbalí věci na cestu, připraví kus chleba, vezme i kabát na zimu a válenky, ale vždycky mu do toho něco vleze. Jednou mu liška roztrhá slepice, pak musí opravit studnu, potřetí se při loučení před cestou opije s kamarády a zaspí, pak se ožení a zase z cestování nic není. Pokračuje to tak celý život. A když umírá, vkládá mu spisovatel do úst parafrázi Pavlových slov: Chtěl jsem objet svět, duch byl stále hotov, ale tělo slabé.

Pavlova slova však zní spíš jako zpověď člověka, který dospěl k předsevzetí konat dobro a pěkno ve světě, ve vztahu k bližním, žít podle Božího přání (Zákona), ale vždycky zůstal na půli cesty, jako by odběhl od rozdělaného díla, zaběhl se svým životem tam, kam nechtěl. K cíli nedorazil. „Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne.“ Nebo jak to má kralický překlad: „Nebo chtění hotové mám, ale abych vykonati mohl dobré, toho nenalézám.“ (v. 18) A tak nad sebou láme hůl. „Jak ubohý, bídný jsem to člověk.“ (v. 24)

Může být, že některá věta z tohoto biblického oddílu by mohla téměř doslova vypadnout z našich úst. „Chtění mám hotové, připravené, jsem rozhodnut, ale…..“ Je to možná zkušenost mnohých rodičů, kteří přesně vědí, že děti by potřebovaly více jejich času. Rodiče si řekli: Letos se jim budeme více věnovat; avšak po čtyřech – deseti týdnech je zase všechno, jak bylo. Je to zkušenost lidí, kteří si usmyslí, že se budou víc starat o své staré rodiče, usmíří se s druhým člověkem…, ale! Dobré předsevzetí, které by člověka mělo povznášet, hnát dopředu, se mění náhle v těžkou železnou kouli, kterou mám připnutou na noze, a nemohu se hnout z místa. Kolik dobrých myšlenek, nápadů vzniká v naší hlavě, jak by to či ono mělo vypadat, kolik plánů a dobrých slov je v církvi, nebo ve sboru, ale jak málo z nich se promění ve skutečnost.

Pavel tu říká: „Vždyť nečiním dobro, které chci, ale zlo, které nechci.“ (v. 19) Zní to jako Pavlova zpověď, jako sebeobžaloba slabého člověka.

Myslí se tím asi daleko víc. Ale už tady někdo může namítnout: Co to je za nesmysl. Apoštol Pavel?, to je přece hrdina církve! To on roznesl evangelium po celém tehdy známém světě, až s buldočí vůlí šel za svým cílem. Ale Pavel ví své o člověku i o sobě samém. Ví o lidské slabosti, nedostatečnosti, o trvalé náklonnosti k tomu horšímu, ví o lidské hříšnosti. Necítí se v žádném případě jako křesťanský Ilja Muromec. Naznačuje tu to, co později formuluje M. Luther, že člověk, který uvěřil Kristu, je zároveň ospravedlněný, je mu odpuštěno, ale zároveň zůstává hříšníkem.

Existuje Ježíšovo podobenství, které se dá číst jako komentář k Ř 7. Vypráví o jednom, který to už doma nemohl vydržet. Vyžádal si od otce část majetku, který měl po otcově smrti zdědit. On ho chce už nyní a hned. Chce ho jako kapitál do života. Chce vyzkoušet svou svobodu, samozřejmě s otcovým kapitálem, někde jinde než doma. (Ten kapitál, to je i otcovská péče, láska, milosrdenství.) Ten muž je mladý, zjevně plný rozhodnosti. Chce žít svůj život, chce jej žít naplno. A kdo by to nechtěl? Myslím, že téměř každý z nás a každá nová generace. V podstatě se každá nová generace musí odvážit něčeho takového, jako je vstup, průlom do neznámého.

„A tak si sbalil věci a odešel do daleké země.“ Ale nakonec z toho nebyl ten život, pro který se rozhodl, o který usiloval, který chtěl získat. Nedosáhl té svobody, o které snil, když odcházel. Beznadějně se zapletl do všelijakých sítí a pastiček nesvobody. Proč vlastně? Bylo by hloupé, kdybychom na tuto otázku odpověděli: slabý charakter! Tím se nic nevyřeší. Často se vůbec nedá povědět, proč se někomu život nepovedl. A i kdyby si člověk našel vysvětlení, nebo mu je druzí nabídli, stejně mu to už nepomůže. Nevím, co dělám. „Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím,“ říká apoštol. (v. 15)

Ztracený syn chtěl svou svobodu, chtěl svůj život, chtěl mít svou vlastní polohu žití, která by stála na otcově kapitálu, ale dožil se toho, že svůj život rozdrobil, promarnil, prohrál, proměnil v drobné, takže neměl ani na to, co žrali vepři. Člověk nedokáže být pánem svého života. Není tím, kdo vlastně rozhoduje a jedná. Cosi si s ním pohrává a zahrává. Je manipulován. Je tím, kdo klame, a současně je oklamáván. (vv. 16–18)

Tak vidí Pavel svůj vlastní život, snad i život druhých, tak vidí dějiny lidí a lidstva. Vidí jej jako cestu, která nevede k cíli. Vidí jej jako vstup do země chtění, přání, představ, dobrých vizí, vidí jej jako cestu, která byla dobře vymyšlena, dokonce na základě Božích přání, a přece ta cesta nakonec k cíli nedovede, vždy se někde zlomí, odbočí, ztratí… Cesta kolem světa z toho nakonec není.

Není to náhodou dost negativní obraz člověka? Nejsou náhodou ti křesťané, alespoň mnozí z nich, principiální pesimisté? Nepůsobí jim radost malovat a vybarvovat člověka na černo? Je to tak, nebo není?

Smyslem křesťanské zvěsti, a co jiného je Pavlovo psaní do Říma, smyslem této zvěsti není zahnat člověka do kouta a tam ho donutit, aby řekl, jak je špatný, prolezlý vším zlým, jak jablko červy, aby o sobě řekl, já za nic nestojím, k ničemu nejsem, nemám smysl. To by se mohlo rovnat sebevraždě. To by vzalo člověku veškerou odvahu a naději. To „ne“ k sobě nesmí říct o sobě žádný člověk.

Snad to není náhoda, že člověk, který se sám v sobě zklamal, hledá někoho, kdo by mu rozuměl, kdo by byl ochotný mu naslouchat, kdo by ho vedl k pravdivosti o sobě a současně ho i přijal. Apoštol Pavel je přesvědčen, že člověk své meze a svou ztracenost může rozpoznat teprve tehdy, když poznal, že jej Bůh přijal, že se Bůh k němu v Ježíši Nazaretském sklonil, vzal ho za ruku, odpouští mu.

Mluvit o Bohu v žádném případě neznamená člověka odsoudit a zastrašit, zdeptat a ponížit, nýbrž to znamená mít člověka, bližního rád.

Ježíš Kristus nepřišel do tohoto našeho světa, aby člověka zatratil a odsoudil, vypudil ze života, protože člověk nežije podle náboženských zákonů, nýbrž aby ho osvobodil. Tato Pavlova úvaha přece nekončí v prázdnu zvoláním: „Jak ubohý jsem to člověk!“ (v. 24), nýbrž osvobodivou výpovědí: „Jedině Bohu buď dík, skrze Ježíše Krista, Pána našeho!“ (v. 25). Ten tak zvaný „ztracený“ syn se neztratil, nýbrž celé to skončí velikou slavností. Ale ne pro jeho rozhodnost, jednolitost, pevnost, poslušnost zákonu, ale kvůli otci, kvůli Bohu. „Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho!“ Jedině proto, že se k nám Bůh v Kristu sklonil.

Před časem běžel na televizní obrazovce rozhovor se dvěma genetiky. Moderátor pořadu se jich ptal, zda bylo nutné rozřešit genetický kód člověka, zda to nebude spíše ke zlému. Jeden z těch genetiků mu po chvíli váhání odpověděl: „Kdyby to neudělal ten americký tým, placený soukromou nadací, rozřešil by tento kód někdo jiný. Šlo jen o to, kdo bude rychlejší.“

To vlastně nebyla žádná odpověď, spíš jakési objasnění: muselo se to udělat, udělalo by se to v každém případě, je to naše svobodné rozhodnutí. A přece v tom nejsme svobodní. Ani nevíme, co z toho vzejde: zda něco dobrého, nebo další průšvih lidstva. Tak můžeme uvažovat v oblasti privátní i společenské. Je dobrý náš tah za blahobytem, je dobré, jak se chováme k chudší části světa, je dobré, že jsme otevřeli atomovou výrobnu elektrického proudu v Temelíně,…? Jsme mocní a přece bezmocní. Zdá se, že vládneme světem, ale nemáme vládu sami nad sebou. Jsme bohatí vědomostmi a prostředky, ale chudí na lásku, naději, na lidskost, na vnímavost k druhým i ke stvoření… Není pro nás problém podniknout cestu kolem světa, obletět ho za pár hodin, ale v podstatě jsme na tom stejně jako ten mužik z Tulské gubernie – nemohoucí, neschopni se sebou něco udělat.

Možná vám zní cize, co Pavel na svoji adresu i na adresu naši říká: „Ve skutečnosti nevím, co činím. Neboť nečiním to, co chci, nýbrž činím to, co nenávidím!“ „Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mně vysvobodí z tohoto těla smrti? – Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho!“ Díky Bohu, že do naší beznaděje, nelásky a bezvýhledu Bůh v Kristu přišel, že přichází do naší rozpolcenosti, aby to vše přemohl a přemáhal a dal nám radost, pokoj, přátelský vztah k bližním i stvoření a naději, kterou ani smrt neláme. Amen.