1. list Korintským 1,17–25
Oč vlastně tady Pavlovi jde? Mluví proti moudrosti, rozumnosti či vzdělanosti? Znamená to, že je lépe nebýt moudrý, nebýt rozumný, nebýt vzdělaný? Je špatné klást si otázky? Je špatné přemýšlet? Týká se to jen věcí víry nebo také ostatních oblastí života?
Už z nadpisu víme, že tento list píše apoštol Pavel do Korintu. Pavel, sám vzdělaný farizeus, žák nejlepších škol – ovšemže církevních – žák nejlepších učitelů Zákona. Muž, který promýšlí a přesně formuluje. To, co tady slyšíme, to není řeč prosťáčka, to není nepromyšlené – byť zbožné – povídání. Bláznovství, o kterém tady Pavel mluví, není blábol, není to chvála laciného primitivismu, i když to tak často chápeme. A Pavel píše do Korintu, který byl-jako každý přístav – pestrou směsicí lidí všech národností, jazyků, barev pleti a náboženství. Bohatství jedněch zdůrazňovalo propastnou chudobu druhých. A obojí vedlo k touze užít si, mít se, uniknout. Všelijaká náboženství halasně nabízela vytržení z každodennosti, opojení, úlevu, zapomnění. A filosofové vedli učené debaty a zdálo se, že všemu rozumějí, že mají na všechno odpověď, že všechno znají. Do tohoto živého a soběstačného města zní slovo kříže. Není už toto samo bláznovstvím?
Co znamenalo slovo kříž pro tehdejšího člověka? Popravčí nástroj. Trest pro nejhorší zločince a pro ty, kdo ohrožovali římské impérium, římský zákon, římský mír. S těmi, kdo na kříži skončili, nechtěl mít slušný, své pověsti dbalý člověk nic společného. A slovo kříže zní do Korintu jako jediné slovo záchrany. Jsou to paradoxy.
Pro Řeka i žida je to absurdní představa. Zachráncem světa nemůže být zrovna člověk, který jako rouhač vší náboženské a politické autoritě musel veřejně zemřít pomalou, bolestnou smrtí zločinců! Slovo kříže je bláznovstvím Řekům i židům. Kus Řeka i žida je v každém z nás.
Přiznejme si, že takovýto kříž také zraňuje naše ušlechtilé náboženské city. Bůh, který k nám přichází jako k smrti zmučený člověk. Raději bychom viděli Boha, který silnou rukou zničí všechny pokořovatele a zotročovatele světa. Chtěli bychom prožít, že Kristův kříž odstraňuje ze světa všechny kříže brutality, násilí, nespravedlnosti a tragického utrpení. Potřebujeme silného Boha, který silnou rukou vytrhá ve světě všechny jedovaté kořínky zla. A Pavel místo toho zvěstuje Boha umírajícího na kříži, ztroskotance na popravišti. Tyhle paradoxy jsou něco jiného než obecná chvála bláznivosti.
Do moudrosti, bohatství a sebevědomí města Korintu zní slovo kříže jako jediná cesta záchrany, jako jediná cesta pravého života. Moudrost moudrých je obrácena v nic, cesta bláznovství vede k životu – přes kříž. Jsou to paradoxy.
Korint – to je vlastně malý obraz i našeho světa, se vším bohatstvím, honbou za ziskem, hledáním požitků a ovšem s násilím, zločinem a lhostejností. Apoštol mluví v této souvislosti o pohoršení. Ale kříž dnes nikoho nepohoršuje. Kdysi to byl symbol potupné popravy, smrti ztroskotanců. Poté – už v oficiální církvi – se kříž stal symbolem křesťanství, připomínkou oběti Kristovy. Dnes je mezi lidmi obecné povědomí jakési souvislosti kříže s náboženstvím, spíš však se smrtí, bývá i na úmrtních oznámeních bezvěrců. To je dnes kříž. že by dnes někoho pohoršoval, to ne. Leda snad kříž visící jako ozdoba v uchu, ale to zas není pohoršení kříže, které má na mysli Pavel.
Pohoršení kříže dnes vyprchalo i mezi křesťany. V církvi je kříž namnoze pouhou ozdobou či znamením vítězství, vyvýšení a slávy – nikoli pronásledování, odsouzení, utrpení a smrti. I dnes se církev a křesťané raději zdobí křížem zlatým…
Pavel píše do Korintu: Neposlal mne Kristus kázat v moudrosti řeči, aby nebyl vyprázdněn jeho kříž. Neboť když v moudrosti Boží nepoznal svět skrze moudrost Boha, zalíbilo se Bohu skrze bláznovské kázání spasiti ty, kdo věří. židé zajisté znamení žádají a Řekové hledají moudrost. My pak kážeme Krista ukřižovaného, židům pohoršení, Rekům bláznovství, ale nám, kteří jsme uslyšeli výzvu, boží moc a boží moudrost. Neboť bláznovství boží je moudřejší než lidé a bezmoc boží je silnější než lidé. Přes starobylý slovník je v tomto textu přesně vysloveno ono jádro, které je zrnem hořčičným a kvasem a nemůže být udupáno nepřáteli, ani dobře skryto přáteli, kteří nahlížejí jeho absurditu. Tento základ křesťanství je zajisté neslýchaný paradox, který záleží v nepřekonatelném rozporu mezi moudrostí lidskou a bláznovstvím božím. Jestliže člověk tuto výzvu uposlechne, musí nutně ztroskotat jako ztroskotal Ježíš – nebo selhat jako selhali učedníci, zejména první z nich, Petr. Ale křesťan věří, že budoucnost se neotevírá tam, kde je zajištěna bohatstvím nebo mocí nebo moudrostí; budoucnost se otevírá právě v onom bláznivém riziku a dokonce v těchto selháních, jsou-li vyznána ve světle pravdy. Bůh se totiž nemůže jinak prosadit, jeho království nepřichází jinak než v bláznovství a bezmoci. A teprve toto nahé slovo kříže přináší světu spásu. Spása není v ničem jiném. Neboť každý člověk se zřekne budoucnosti a začne nakonec jednat ne-lidsky a nakonec bude přemožen smrtí, jestliže nechce přitakat k základnímu paradoxu křesťanství: přijmout životní postoj a smýšlení Ježíšovo. Jestliže se zajistí bohatstvím nebo mocí nebo moudrostí a nevydá se všanc. Jestliže nějak neriskuje život, nepopře a nepřekročí sám sebe. A co platí o jednotlivci, platí samozřejmě také o každém společenství a o každé společnosti. Naděje života v plnosti je jenom tam, kde je duch Ježíšův – a není důležité, zda je tam Ježíš jmenován.
V Ukřižovaném se viditelné bláznovství prokazuje jako boží moudrost a viditelná slabost jako boží moc. Jedině tak je u svého díla Bůh. Jedině Bůh může slabost proměnit v sílu, přiznat se ke ztroskotání, jako se přiznal ke svému milému synu Ježíši. A my věříme, že to Bůh činí. Nikoli ovšem proto, abychom nakonec mohli dokazovat vlastní sílu, vlastní argumenty, vlastní zbožnost či vlastní sílu víry, nýbrž činí tak proto, že Bůh ponížení kříže vždy znovu proměňuje ve vítězství vzkříšení. To je Boží odpověď. Bez Ježíšova vzkříšení by kříž zůstal symbolem zoufalství a prohry – nebo v lepším případě popudem k odporu.
Důrazně zní apoštolovo slovo kříže: Vzkříšený je ten, který byl ukřižován! Nikoli naopak! Nikoli: ten mimochodem, jaksi přechodně ukřižovaný je nyní vzkříšený, nebeský Pán slávy – a odlesk jeho slávy padá ovšem i na církev (a proto je nutné, aby církev byla s patřičnou úctou a vážností přijímána). Ne. Vzkříšený je ten, který byl ukřižován!
Církev ovšem nerada slyší slovo kříže. Nehodí se jí.
Ale přesto platí, že cesta církve i cesta každého křesťana k naději života vede spoluutrpením v pohoršení kříže. Nelze se tornu vyhnout ani, dnes, chceme-li zůstat církví Kristovou a nikoli zákonem chráněným spolkem. Nelze se tomu vyhnout, chceme-li dojít k životu. Cesta vede údolím stínu smrti na golgatský pahorek. Je to jediná cesta, která má naději života – je to jediná cesta i pro svět, nechce-li zničit sám sebe.
Vykročíme-li na tuto cestu, kterou ukazuje bláznivé kázání kříže, objevujeme moc bezmocných, slabost silnější než lidé, bláznovství moudřejší než smrt. Jsou to paradoxy. Ale Bohu se zalíbilo spasit svět zvěstí bláznovskou.
Pane Ježíši Kriste, prosíme, abychom uměli slyšet tvé slovo kříže a přijímat je s vědomím vlastní nedostatečnosti. Amen