Text: Jan 11,14–44
J 11,14–44
Tehdy jim Ježíš řekl: „Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Pojďme k němu!“ Tomáš, jinak Didymos, řekl ostatním učedníkům: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“ Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je již čtyři dny v hrobě. Betanie byla blízko Jeruzaléma, necelou hodinu cesty, a mnozí z Židů přišli k Marii a Martě, aby je potěšili v jejich zármutku nad jejich bratrem. Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, šla mu naproti. Marie zůstala doma. Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel. Ale i tak vím, že začkoli požádáš Boha, Bůh ti dá.“ Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Řekla mu Marta: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ Řekla mu: „Ano, Pane. Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ S těmi slovy odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: „Je tu Mistr a volá tě.“ Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž ještě nedošel do vesnice a byl na tom místě, kde se s ním Marta setkala. Když viděli Židé, kteří byli s Marií v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; domnívali se, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. Jakmile Marie přišla tam, kde byl Ježíš, a spatřila ho, padla mu k nohám a řekla: „Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel.“ Když Ježíš viděl, jak pláče a jak pláčou i Židé, kteří přišli s ní, v Duchu se rozhorlil a vzrušen řekl: „Kam jste ho položili?“ Řekli mu: „Pane, pojď se podívat!“ Ježíšovi vstoupily do očí slzy. Židé říkali: „Hle, jak jej miloval!“ Někteří z nich však řekli: „Když otevřel oči slepému, nemohl způsobit, aby tento člověk neumřel?“ Ježíš, znovu rozhorlen, přichází k hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: „Zvedněte ten kámen!“ sestra zemřelého Marta mu řekla: „Pane, už je v rozkladu, vždyť je to čtvrtý den.“ Ježíš jí odpověděl: „Neřekl jsem ti, že uvidíš slávu Boží, budeš-li věřit?“ Zvedli tedy kámen. Ježíš pohlédl vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ Když to řekl, zvolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Zemřelý vyšel, měl plátnem svázány ruce i nohy a tvář měl zahalenu šátkem. Ježíš jim řekl: „Rozvažte ho a nechte odejít!“
Když jsem měla před lety kázat na tenhle text a nevěděla si s ním rady, šla jsem si místo přemýšlení a psaní nechat Lazara vytetovat. Den nato jsem kázání vymyslela. Bylo to trochu jako nějaké kouzlo. Nevíte, co říct k biblickému textu? Zkuste si jít na pár hodin sednout pod jehlu a ono to přijde.
Takže když jsem se k tomu textu dostala zase tenhle týden, hloupě mě napadlo, že si nechám vytetovat dalšího Lazara a bude to fungovat. Mám totiž ráda, když se věci dějí tak, jak čekám.
Chci vědět, co přijde. Takže se, jinými slovy, bojím nečekaného. Než abych se pouštěla do experimentování, udělám znovu to, co už někdy fungovalo, i když třeba ne úplně nejlíp. U příběhu o vzkříšení Lazara nám ale právě to, že ho dobře známe a víme, jak funguje, brání v tom, abychom mu skutečně rozuměli. Když se řekne „byl nemocen jeden člověk, Lazar z Betanie“, víme, co bude následovat. Jasně, Lazar je ten, co ho Ježíš vzkřísil z mrtvých. Říkala jsem si teď, že bych ten příběh ráda slyšela, aniž bych tohle věděla dopředu.
Když totiž ten příběh známe, uniká nám, že Marie, Marta a jejich přátelé ani náhodou netušili, co přijde. Vzkříšení z mrtvých je šílenost, absurdita a očekávat se rozhodně nedá. Na jejich místě bych si asi představovala, že mi Ježíš popřeje upřímnou soustrast, třeba se omluví, že přišel pozdě, pak se navečeříme a život půjde dál. A Lazar zůstane mrtvý. Tečka. Konec. Protože když někdo umře, čekáme, že zůstane mrtvý a tím to hasne. Aby Ježíš přikázal odvalit kámen? Volal našeho mrtvého bratra a ten mrtvý aby pak vstal? Děláte si legraci? To nemohl čekat nikdo, všechny to muselo hrozně šokovat.
Dost lidí vám řekne, že k následování Ježíše stačí jít vyšlapanou cestou. Věřit daným způsobem, chovat se daným způsobem. A odměnou je vám všeobjímající jistota. Já si ale myslím, že je to přesně naopak. Věřit neznamená být si čímkoli jistý. Znamená to být neustále překvapený. Neustále v šoku – jako Marie a Marta. Věřit znamená vědět, že když se děje něco nečekaného, šokujícího a absurdního, je to dost možná dílo Boží. Protože, upřímně řečeno, s tím předvídatelným a nepřekvapivým si snadno poradíme sami. Když je něco divné a zdánlivě nemožné, to potom už nejsme my. To je Bůh.
Řekla jsem si, že další tetování už nechci, a tak jsem koukala na to, co už mám. Zaujaly mě Lazarovy oči. Nedokážu si představit, že by Lazar čekal, co se stane. Když ho tedy Ježíš zavolal z hrobu a on vyšel, určitě si nestihl zakrýt oči. Nemůžu si pomoct, ale to náhlé a nečekané vyjití z tmavého hrobu do denního světla muselo bolet. Lazar byl stejně jako jeho sestry tím přílivem světla zasažen. Zasažen a překvapen.
S hroby se to má tak, že často ani nevíme, že v nich ležíme, dokud nás neoslepí zásah takového světla. Ale všichni nějaký hrob máme. Nějaký balvan.
Často to souvisí s tím, jak přistupujeme k věcem v našem životě. Představujeme si konce. Rozejdeme se, vztah končí. Opouštíme společenství, život víry končí. Šťastné období se nikdy nevrátí. To, co jsme cítili nebo milovali nebo byli, zavalí balvan. A hnije to. Tohle už je definitivně za mnou. Tečka. Konec. Jenže, jak říkají skvělí černošští kazatelé: „Kde člověk napíše tečku, udělá Bůh čárku.“
Náš Bůh je Bohem vzkříšení, což znamená, že když si myslíme, že příběh končí, je to málokdy pravda.
Když jsem odcházela z konzervativního společenství Church of Christ, kde jsem vyrůstala, myslela jsem si, že je to konec příběhu. Byl to hrob, který jsem zavalila těžkým kamenem, a rychle od něj utekla.
Minulý týden jsem ale byla v Texasu na takovém setkání a přišel za mnou člověk a povídá: „Ahoj, já jsem Jeff a kážu v Church of Christ támhle přes ulici“. Povzdechla jsem si. Byla jsem připravená. Byla jsem připravená na moralizující výlevy o tom, co říká Bible. Byla jsem připravená na to, co se dalo čekat. To ale nepřišlo. Místo toho mi ten člověk řekl: „Nevím, jestli se ti někdo z Church of Christ už omluvil za to, že tě tehdy tak vyobcovali. Je mi to líto.“
Tak se kámen odvalil a já vystoupila z hrobu, aniž bych předtím věděla, že v nějakém ležím. Vyhrkly mi slzy, jako by mě zrovna oslepilo světlo. „Ne,“ řekla jsem, „to mi ještě nikdo neřekl.“ Kde jsem tehdy napsala tečku, udělal Bůh čárku.
To je Bůh. Bůh dělá věci, které nečekáme. Divné věci. I velikonoční příběh, který jsme teď znovu mohli prožít, je právě takový. Představujme si, že nevíme, jak končí. Buďme v šoku.
Ať nás šokují prázdné hroby, věci, které jsme nemohli očekávat. Ať nás šokuje, že když si bez někoho nebo něčeho nemůžeme představit svůj život, může ten někdo nebo něco z našeho života stejně zmizet. Ať nás šokuje, že pak stejně žijeme a lidé nás milují. Ať nás šokuje Večeře Páně. Ať náš šokuje, že si můžeme najít pozitivní vztah ke svým tělům. A že vztah, který skončil, možná neskončil nadobro a i když jsme si třeba mysleli, že nás nikdo nemá rád, není to pravda. Ať nás šokují prázdné hroby a náhlý příval světla.
Takhle se nám Bůh vzkříšení dává poznat. Děje se to všude. Víra nám jen umožňuje to vidět. Díky Bohu. Amen.
Nadia Bolz-Weber je americká spisovatelka a farářka Evangelické lutherské církve v Americe. Působí ve sboru House of All Sinners and Saints (Dům všech hříšníků a svatých) v Denveru ve státě Colorado. Sbor sama založila. Její kázání jsou volně k disposici na její oficiální internetové adrese.
Z angličtiny přeložil Jan Škrob