16. listopadu zemřel Zbyněk Hejda (* 1930 v Hradci Králové), jeden z nejvýznamnějších českých básníků, za normalizace spolupracovník Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Soubor jeho díla vydal pod názvem Básně r. 1996 Torst. Na pohřbu v Břevnovském klášteře 21. 11. 2013 kázal farář Štěpán Hájek.
Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem. (1K 13,1–2)
Milá Suzette, vážená rodino, vážení přátelé,
je to velká milost a jeden z vůbec největších darů – dar řeči, dar jazyka, dar slova. My můžeme přemýšlet, můžeme mluvit, psát, číst, můžeme vyjadřovat své názory i pocity, své úzkosti i touhy, můžeme se domlouvat s druhými, vzdělávat se, můžeme se přít, polemizovat atd. – to je úžasné, to je nádherné, to je lidské.
Někteří pak zvláště obdarovaní, zvláště milostí zahrnutí, jsou nadáni formulovat originálně, překvapivě, do hloubky. Jenom málokdo, na procenta skoro nikdo, vládne uměním poezie, uměním řeči nanejvýš krásné a zároveň pravdivé. Je to hřivna, je to charisma. Rozechvět nitro člověka, zasáhnout lidské srdce v jeho štěstí i trýzni, zjevit slávu boží a radovat se s nebeskými zástupy, to dokáže jen jazyk právěže andělský…
A přece je tu ještě něco víc. Přestože je dar jazyka ve své obecnosti tak fascinující a dar poezie ve své výlučnosti tak ojedinělý, není to vrchol lidských možností. Ještě je tu něco, co přesahuje lidská slova, ještě je tu něco, co je nabídnuto pro každého, co dává šanci i outsiderům, i netalentovaným a negramotným, i všelijak koktajícím či všelijak hluchoněmým. Ještě je tu něco, v čem se rozhoduje zásadněji o kvalitě, smyslu i naplnění lidského života a čeho je – aspoň doufejme – schopen každý. Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon.
Je skvělé mít dar řeči, je skvělé odhalovat tajemství a jít za poznáním, je skvělé mít dokonce i tak velkou víru, že pohneme nepohnutelným, a přesto to může být všechno nic a k ničemu, jestliže by chybělo to jedno podstatné, totiž láska.
„Nic a k ničemu“, zmar, směřování do nicoty, to je velké téma Zbyňkovy poezie, ale já chci vydat svědectví a především vyjádřit velkou vděčnost, že Zbyněk Hejda byl přesně ten člověk, který žil v lásce, který lásku měl, a tak dosáhl koruny života. Miloval své rodiče, miloval svou ženu, miloval své děti. Navzdory svým úzkostem a všelijakým ostražitostem měl velice rád lidi a dovedl být nádherně přátelský, působilo mu velkou radost být zábavným vypravěčem a dobrým společníkem. Myslím, že kdo ho zažil, už nikdy nezapomene jeho neuvěřitelně příjemnou barvu hlasu a milou, laskavou intonaci jeho řeči. Ač mistr nad jiné, nikdy se nepovyšoval a choval se velmi zdvořile stejně mezi pražskými intelektuály jako mezi venkovany ve své milované Horní Vsi. Také jeho veřejné angažmá bylo bezpochyby motivováno láskou. Nasazoval sám sebe právě v dobách nebezpečných, aby posloužil druhým, aby se zastal utiskovaných, aby pomohl nám ostatním, aby nám otevíral oči. A mám za to, že i jeho zvýšená citlivost k velkým dějinným vinám 20. století byla projevem jeho milující starosti o člověka, o konkrétní lidi.
Zbyněk Hejda boží lásku přijal, žil v ní a šířil ji. Za tuto svou víru, která byla – už díky rodičům – vzácně a velmi citlivě ekumenická, se nikdy nestyděl. Také proto byl pro nás oporou a autoritou, jakých mnoho není.
Jsme tedy vděčni za život Zbyňka Hejdy, za jeho vynikající dílo literární, ale především – za jeho lásku. Vždyť skrze takto statečné a přitom skromné lidi milující děje se boží království mezi námi. Odpírat zlému a působit pokoj. Mít rád své bližní a nasazovat se pro ně. I když člověk fyzicky končí, láska se neztratí, láska vítězí. Kristus umírá na kříži, avšak žije. Také my, ač umíráme, spolu s ním živi budeme. Amen.