Hospodin řekl: Hle, jsou jeden lid a mají všichni jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim řeč, aby si navzájem nerozuměli.
Genesis 11,6-7
Zvykli jsme si vnímat tento příběh, a jistě právem, jako naučení o tom, že žádná věž nedoroste až do nebe a všechny pyšné gigantománie stihne trest. Všimněme si však dnes toho, jaký že to byl trest: rozptýlení lidstva do jazykových skupin. Pravda, to změtení jazyků bylo též profylaktickým opatřením, aby lidstvo, sjednocené v jakousi obludnou totalitu, nepáchalo ještě horší věci než nebetyčné stavby, nicméně národy vznikly za trest, alespoň podle bible. Podle naší zkušenosti začasté také, zvláště národy malé. Snad ještě v jedné věci poselství o babylonské věži odpovídá našemu vnímání, totiž že téměř zaměňuje jazyk a národ.
Jsou samozřejmě možná i jiná vymezení národa než jako společenství jazyka, ale co to národ přesně je, vám uspokojivě nezodpoví nikdo, ani vědec etnolog ne. Ostatně i překladatel mívá potíže, když má najít v jiném jazyce ekvivalent pro Volk, nation, people: někdy to je národ, jindy ne. Ein Volk ve spojení s ein Reich a ein Führer je vhodné přeložit jako národ, Volksgenosse ovšem bude spíše soukmenovec než sounárodovec a bývalá Volkspolizei v NDR určitě nebyla národní policie. Zkrátka s národy je potíž, to změtení jazyků, aby si nerozuměli, je zakódováno už do definice, co že vlastně jsou zač.
Národům při stavbě babylonské věže byly jazyky změteny padni komu padni. Znamená to tedy, že pro národ jako takový není v Božím plánu spásy žádné extra místo, prostě není žádných vyvolených národů. Právě na tuto myšlenku mne přivedl teolog Dietrich Bonhoeffer, Němec tělem i duší, popravený na sklonku války za aktivní účast v ozbrojeném odporu proti Hitlerovi. Jen několika řádky se ve své Etice o národu zmiňuje, s ohledem na cenzuru spíše napovídá, než aby kopnul. Ale jeho posudek je jasný: V bibli nemá národ, Volk, žádné výslovné pověření od stvořitele, není zařaditelný mezi dobré stvořitelské řády. Jediný vyvolený Volk, hodný toho jména, je lid Hospodinův, universální církev Kristova, a ta jde všelijakými národy a pronárody napříč.
Po zkušenostech 20. století je myslím žádoucí všechny roznětky nacionalismu v zárodku dezaktivovat a pojem národ odsvětit. Však i naše české pojetí národa je stále předznamenáno představou, že historie národů není nahodilá, nýbrž že se v ní projevuje určitý plán Prozřetelnosti, kde každý národ je k něčemu vyvolen. Toto pojetí převzali od německých romantických myslitelů, zvláště od Herdera, čeští národní buditelé a nebylo docela vzdáleno ani Masarykovi. Stále ho máme jaksi v zádech a občas recidivuje. Momentálně žádný mesiášský nacionalismus mezi Čechy nehárá, ale vědomě opuštěn a zažehnán nebyl.
Když jsem tak zahoroval proti nacionalismům, mohu si teď dovolit vyznání, že úděl svého češství na sebe beru rád a ani trochu nemám za to, že být Čechem je zbytečné. Totiž, „když vidím na obzoru uprostřed kraje nízkou horu, na nebi mráček běloskvoucí – přestane srdce chvíli tlouci“. Tedy, ne že by mne tak bral pohled na tu polabskou vyvřelinu, ale je mně dobře tam, kde se o Řípu skládají takové pěkné básničky, kde praotec Čech je opředen spoustou vtipů vzniklých zřetelně v 2. půli 20. století. Jsem doma tam, kde je čeština, kde se mohu pohoupat v jejím rytmu, kde se mohu nechat překvapovat novými slovními hříčkami, kde se moje osobní zkušenost setkává se zkušeností druhých v živlu řeči, kde slyším a vyslovuji, co se do žádného jazyka nedá přeložit. Doma jsem tam, kde u stolu vypustím výzvu „jezte, pijte co hrdlo ráčí“ a odpovědí je mi „já bych si s dovolením vzal“. A opravdu přestane srdce chvíli tlouci, když touto replikou mně samozřejmě opáčí šestnáctileté děti, které ještě deset let nebyly na světě, když do našeho jazykového světa vstoupil Jára da Cimrman.
Přiznávám se tedy k jazykovému pojetí národa, přičemž v tom nejsem nijak originální. Znalec a skutečný gurmán češtiny Pavel Eisner řekl o vztahu národa a jazyka toto: „Jazyk je to, čím přežije národ, zůstane-li mu jazyk. Jazyk z národa, národ z jazyka se bere a jím živ jest.“
Připomněl jsem, že různé jazyky jsou podle pověsti o babylonské věži proto, aby se národy nedokázaly domluvit na lumpárnách; jazyková rozrůzněnost má tedy jako menší zlo zabránit zlu většímu. Ovšem v listu apoštola Pavla k Filipenským čteme starokřesťanský hymnus, podle něhož k slávě Boha Otce každý jazyk má vyznávat, že Ježíš Kristus je Pán. Vida, jazyky, různé jazyky, jsou k něčemu, protože každý jazyk může svým osobitým způsobem konat cosi žádoucího a velkolepého. Tedy i jazyk český.
Jazyk určitě není netečný nástroj komunikace, jakýsi vodič, po němž se signál dopraví z mluvčího či pisatele A k posluchači či čtenáři B. Jazyk, tím jaký je, tu nepatrně, tu výrazně, poznamenává samo sdělení. Platí nejen, že čím srdce oplývá, tím ústa přetékají. Ono také platí, že to, co mluvíme, jak mluvíme, poznamenává naše srdce, působí na jemné předivo našeho uvažování, estetického vnímání, na celou oblast citovosti. Český filosof, pozorný ke své řeči, bude uvažovat jinak než filosof německý, a melodikou češtiny odkojený Martinů asi bude psát jinak, než dejme tomu Béla Bartók. Neříkám lépe, ale jinak.
Určitě má čeština svá specifika. Pavel Eisner např. si povšiml erotického charakteru češtiny, která zdůrazňuje rozdíl mužského a ženského rodu víc než němčina a mnohem víc než téměř bezpohlavní angličtina. Je tedy čeština značně sexistická, jak by řekly dnešní feministky. A kdo ví, zda právě tento rys slovanských jazyků, češtiny mezi nimi, nemá souvislost s tím, že se u nás ten radikální, anglosaský feminismus nechytá.
Osobně vnímám češtinu jako jazyk nadaný k obrazoborectví, vysmívající se ochotně stavbám babylonských věží, ještě když je stavba v plném proudu. Vždyť díky češtině a paní profesorce na matematiku, která nám to prozradila, já už od roku 1964 věděl, že Lenin není věčný, nýbrž v Žitný.
Na nás je, čeho si na svém jazyku budeme vážit a k čemu jeho vloh budeme užívat. Určitě jako Češi máme možnost být díky svému jazyku jiní než druzí. Doba přeje jinakosti, postmoderní svět nemá rád velké příběhy velkých dějin, jeho vnímání rádo setrvá na detailu, a co je svébytné, netuctové, ba i menšinové, to se cení. Čeština, jazyk poněkud exotický, tady je, aby přispěla k pestrosti světa, v němž již prokázala svou životnost. Nespletli se naši předkové, když se rozhodli v minulém století zkomírající češtinu, tento zanedbaný a vlastně už archaický jazyk venkovanů, inovovat a vyvzdorovat ho proti spontánní i úředně prosazované germanizaci.
Germanizace, cílená a masivní, tu skutečně byla a málem se povedla. Snad i díky jazykovému potýkání s německým živlem máme v sobě usazenu jakousi ostražitost, až nedůvěru vůči němectví jako takovému. Nadto Německo je veliké a my jsme malí, oni jsou ekonomická velmoc, my se teprve snažíme uniknout z mlhoviny těch nevýznamných. Vzpomínka na nacistickou okupaci a na zvěrstva okupantů přispívá k tomu, že pod kůží máme z Němců strach. I dnes, kdy Německo je příkladnou demokratickou zemí, mohou počítat s nezanedbatelným politickým úspěchem ti, kdo apelují na strach z Německa. I v budoucnu, myslím, budem cítit své vztahy k Německu a ke všemu německému jako stýkání a potýkání, řečeno spolu s Palackým.
Německo je naším sousedem nejbližším a historií s námi svázaným, ať chceme či ne. Aby toto stýkání bylo oběma stranám ku prospěchu a nepřešlo v destruktivní potýkání, v tom i jazyk bude hrát svou úlohu. Menšina, tedy i malý národ, musí imponovat. Musíme být svérázným, sebevědomým národem, vzdělaným a vynikajícím v řadě oborů lidské činnosti. Musíme být národem, na němž je patrné, že má svůj jazyk, svou mentalitu, svůj způsob myšlení, svou kulturu, svůj nezaměnitelný svéráz.
A krom toho, budem muset hodně umět německy, pokud možno komunikovat s Němci bez jazykové bariéry. Je naprostým omylem myslet si, že Němcům budem lépe vzdorovat, když na ně budeme hrdě mluvit česky a na jejich řeči nic nedáme, protože jim hrdě nebudeme rozumět ani slovo. Omezení slovní zásoby na cimr fraj, hýr mark veksln je dobré tak akorát na to, abychom Němcům přímo vnucovali pohled, že jsme národ lokajů, kteří dovedou jenom se lísat a současně nenávidět.
Německé přesile neodoláme tak, že se zablokujeme do sebe, vyženeme Němce z úspěšné Škodovky a začneme vyrábět opravdu české, zato neprodejné vozy Tatra. Bez Němců se neobejdeme, zvláště ne v ekonomicko-obchodní oblasti. Abychom tam nebyli dobří jenom na zametání a rukama vysvětlitelné pomocné práce, budeme muset umět německy. Naše děti, naše nová generace nechť se učí němčině, nechť ji zvládá snad až k dvojjazyčnosti, a to právě proto, abychom zůstali Čechy, zdravě sebevědomými a respektovanými, dobře zakotvenými ve svém národě, to jest ve své řeči.
Psáno pro pořad Českého rozhlasu „Aktuální úvaha“.
Do rubriky „Kázání“ jsme text zařadili bez vědomí autora.