Čtení 2. Samuelova 6,9–22 Text Marek 10,46–52; Lukáš 18,35–43
Bývalý malomocný: Hele, kámo, tak poslední nabídka – dva šekely pro bývalého malomocného!
Brian: Říkal jsi „bývalý malomocný“?
Bývalý malomocný: Přesně tak, pane. Šestnáct let po žebrotě, hrdě se zvonečkem, díky pane, děkuji pěkně, pane… a teď šlus … konec živnosti…
Brian: A co se ti stalo?
Bývalý malomocný: Byl jsem vyléčenej pane…
Brian: Vyléčenej?
Bývalý malomocný: Jo, proved na mně svinskej zázrak… pánbůh zaplať.
Brian: A kdo?
Bývalý malomocný: Ježíš, pane. Belhám si to tu kolem, hledím si svýho a zničehonic je u mě a vyléčí mě. Jednu minutu máš lepru, slušnou živnost a v druhý máš po živobytí. A ani se nedovolil… „Seš vyléčenej kámo, tak padej“.
Brian: A to se nemůžeš živit poctivě?
Bývalý malomocný: Koukněte, moje rodina dělá žebrání už šestou generaci… přece nezačnu pást kozy, když se tu začne potulovat nějakej vlasatej šaman… A jseš vyléčenej… Já bych ho…
Takhle si to podle filmu Život Briana člověk představuje, když vidí některé lidi, jak se snaží získat peníze buzením soucitu. Jenže životní realita taková není. Těžce nemocní by dali za vyléčení skoro všechno, a maximálně by byli tak zmatení a nadšení, že by Ježíšovi zapomněli poděkovat jako těch devět z deseti malomocných. Poslyšte, jak to bylo s uzdravením jednoho nevidomého (Marek mu ještě nekorektně říká slepec):
Přišli do Jericha. A když vycházel s učedníky a s velkým zástupem z Jericha, seděl u cesty syn Timaiův, Bartimaios, slepý žebrák. Když uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, dal se do křiku: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Mnozí ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ježíš se zastavil a řekl: „Zavolejte ho!“ I zavolali toho slepého a řekli mu: „Vzchop se, vstaň, volá tě!“ Odhodil svůj plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš mu řekl: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ Slepý odpověděl: „Rabbuni, ať vidím!“ Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě zachránila.“ Hned prohlédl a šel tou cestou za ním.
Příběh o uzdravení nevidomého u Jericha mám rád. Mám rád příběhy, kde se hrdinové chovají trochu klukovsky či pubertálně. Davida, který se roztancuje tak, až tím budí pohoršení, Zachea, také z Jericha, který leze na strom, a Bartimea, který křičí tak, až je to všem kolem nepříjemné a napomínají ho. On se ale nedá a domůže se svého. V Jerichu se zřejmě muži chovali klukovsky, což mohlo být sympatické. Jenže klukovsky až klackovsky se chovají kluci a holky tehdy, když je dospělí nepustí mezi sebe. Proto také Bartimeus křičí.
Ten příběh o uzdravení nevidomého máme v bibli hned třikrát – a vždy se odehrává u Jericha. To není náhoda. U Jericha totiž začíná Ježíšova cesta do Jeruzaléma a na kříž. Jericho bylo první město, na nějž narazili Izraelci po přechodu Jordánu při cestě do zaslíbené země – a nenechali z něj kámen na kameni. Jeruzalém dobyl až král David a učinil z něj hlavní město svého království. Však jste to slyšeli, jak radostně do něj nechal vnést truhlu smlouvy. Jericho a Jeruzalém tvořily protiklad. Jericho prokleté, Jeruzalém svatý. Byla na tom založena i oblíbená ymkařská hra. Ježíš ale hru na prokletí a svatost nehrál. Města nedobýval, ale získával si. V Jerichu zachránil dva lidi – Zachea a Bartimea (i dva je dost!). A v Jeruzalémě se nechal ukřižovat za všechny ostatní. Ale teď zpět do Jericha!
Jericho je dodnes velmi příjemné a bohaté město, nejhezčí město Palestiny. Vyrostlo v oáze a zavlažuje ho silný pramen, takže jerišské zahrady a pole se zelenají a kvetou celý rok. V bohatém městě jsou ale vždy i chudí, protože je město uživí. Bartimeos je nevidomý žebrák. I když nevidí, zřejmě se dobře orientuje, podle toho, jak komunikuje s lidmi kolem sebe, kteří mu všechno řeknou. O Ježíšovi toho ví docela dost, nebo alespoň ví to podstatné. Myslí mu to také dost, umí se rozhodnout a reagovat. Křičí. Napomínají ho. Kdo? Podle Markova evangelia mnozí, podle Lukášova lidé ze zástupu, který předchází Ježíšovi. V obou případech představuje křik pro nevidomého riziko. Bartimeus je zřejmě místní žebrák. Výdělek žebráka záleží na jeho popularitě – jak umí budit soucit. To pro nevidomého není těžké. Soucit má ale blízko k pohrdání. Nepříjemný pocit, který člověk pocítí, když se setká s člověkem s postižením, ho vede k tomu, aby cítil nadměrnou lítost, a ta může být postiženému docela nepříjemná. Anebo si podvědomě hledá důvod, aby ho odsoudil. Vysoká a nízká popularita se rychle mohou proměnit jedna v druhou. A ztratí-li Bartimeus žebráckou popularitu, ztratí i své výdělky. Vzpomeňte na bývalého malomocného z Života Briana!
Jenže biblický Bartimeus nechce budit soucit a být populární. Chce vidět. Proto křičí, až je to ostatním nepříjemné: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou! Zachraň mne!“ V hebrejsko-aramejské verzi mě to napadlo jako slovní hříčka: Ješu, Bardavid Ješuatchání. I představení muselo znít podobně: Bartimeus Bar Timeus: Ješu Bardavid.
Proč se zde zdůrazňuje, že Ježíš je syn Davidův? Když projížděl bájný král David městem, byla to vždy sláva. U žen byl populární, šest jich známe jménem, a dětí měl nespočet. Davidových potomků tak bylo ve svaté zemi Ježíšovy doby mnoho. Římané je v rámci bojů proti adeptům na mesiáše nařídili koncem 1. století všechny popravit. Jenže v Ježíšově době bylo království Davidovo jen krásná dávná vzpomínka. Vrátí se někdo jako David, kdo se bude zastávat chudých? Bartimeovi je jasné, že je to Ježíš – a tak křičí. Křičí, protože by si ho jinak nikdo nevšiml. Těm ostatním je to také jasné, ale jinak – a tak ho napomínají, ať mlčí. „Pro tebe tu Ježíš není.“ Ale on křičí tím víc: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ostuda pro město Jericho? Bartimeus křičí. Ježíš se zastavuje. „Zavolejte ho.“ Slepý Bartimeus skáče za hlasem a klopýtavě běží jak v amoku tmou, která ho obklopuje. Někteří uskakují, aby je při tom svém slepeckém běhu bersekrů nesrazil, jiní přiskakují v marné snaze pomoci. Tak to popsal Marek. Lukášovo evangelium to vidí jinak. Lukáš – podle církevní tradice lékař – se zřejmě nad textem zděsil. Slepý že skáče? To se nesmí! Může ublížit sobě i druhým. A tak nechá, aby Bartimea přivedli učedníci. Jenže při tom setkání se role krále a žebráka obrací. Ježíš se nabízí: Co chceš, abych pro tebe učinil? Rabbuni, ať vidím! Rabbuni je v aramejštině komparativ od rabi, znamená to tedy velký učiteli. Ježíšovo označení rabi a rabbuni se nám v průběhu církevních dějin a překladů Bible ztratilo, a to je škoda. Zapomínáme na to, že Ježíš byl Žid. „Prohlédni, tvá víra tě uzdravila.“ Hned prohlédl. Víra má tedy velikou sílu.
Příběh ale nekončí uzdravením. Končí tím, že Bartimeus jde za Ježíšem. Asi i se všemi ostatními – i těmi, kteří ho předtím okřikovali. Bartimeus, který věděl, kdo Ježíš je, a věřil mu, za ním jde ve velikém zástupu, do kterého patříme i my. Jdeme tedy společně s ukřičeným Bartimeem. Jak jsem již říkal, je mi sympatický.
Jaké si z jeho příběhu můžeme vzít poučení? Bartimeus křičí, narušuje ostatním jejich klid i představu o tom, jak se má žebrák chovat, ale také se tím k Ježíšovi hlásí. Křikem se hlásí o svá práva, o právo patřit k synu Davidovu. David ostatně také dělal ostudu, stejně jako Ježíš. Ostatním vadí, že Bartimeus křičí na Ježíše. Jenže právě ti, jimž to vadí, končí s tichou ostudou a nic už o nich nevíme. Jak by to vypadalo, kdyby si nechal říct a nekřičel? V příbězích o Ježíšových zázracích by už navždy bylo o jeden zázrak méně, Bible by byla chudší. Takže Bartimeovi můžeme být za jeho křik vděčni.
Křikem se Bartimeus domáhal svých práv. Prvním právem je být slyšen a brán vážně. Ježíš ho slyšel a vážně vzal. Myslím, že křesťané mají povzbuzovat ty, kdo se hlásí o svá práva. Tak jako ti, kteří řekli Bartimeovi, že kolem jde Ježíš. Jako farář pro menšiny se setkávám s různými případy lidí, jejichž práva brána vážně nejsou. Vyčítá se jim, že pořád křičí o svých právech. Jenže Bartimeus také vykřikuje své požadavky – a přímo na Ježíše. Tím prvním, co v příběhu vidím, je, že křesťané mají při následování Ježíše naslouchat těm, kdo se domáhají svých práv. Někdy se je neodváží brát vážně oni sami, jindy jim je nepřiznají ti druzí. Někteří staří lidé musí žít velmi skromně, až živořit, protože se neodváží požádat o doplatek na bydlení. Rodiče dětí s postižením či rodiče romských dětí zažívají, že chtějí dát své děti do školy mezi ostatní – a rodiče tlačí na ředitele, aby tomu zabránil. Sociální vylučování má mnoho různých podob, je u chudých i bohatých, když už jsme v Jerichu, tak u Bartimea i Zachea.
Ježíš se setkával s mnoha různými sociálně vylučovanými – a Bartimeus (a nejen on, ale třeba i syrofenická žena) nám ukazují, že Ježíš přijal i je – i tehdy, když působili nepříjemně, křičeli na něj, dělali mu i učedníkům ostudu. A tak tím druhým, co čtu v Bartimeově příběhu, je, že právě sociálně vylučovaní k Ježíšovi a jeho příběhu neoddělitelně patří. Když jdeme za ním, jdeme jim po boku.
Ježíš měl v těch sociálně vylučovaných zvláštní zálibu – od těch finančně dobře založených – celníků a prostitutek, různých hodovníků a římských kolaborantů – až po ty, kteří byli navíc chudí – nemocní, lidé s různými trápeními a postiženími, žebráci a rodiče nemocných dětí. Kdyby Ježíš dnes pokračoval v této své zálibě ve vylučovaných, s kým by se setkával? S Romy? S muslimy? S lidmi s různými závislostmi – na hracích automatech, na alkoholu, na erotice? Vzpomeňme na marnotratného syna, toho zřejmě podobné závislosti dostaly na dno.
Kdo šel za Ježíšem, setkával se právě s takovými nepříjemnými lidmi, kteří se k Ježíšovi na jeho cestě přidávali. Budeme mít při naší cestě za Ježíšem pro ně otevřené oči i my?
Hospodine, ve světě, který nám dáváš, a v němž je toho mnoho dobrého, je i mnoho nedobrého – jsou v něm lidé všelijak vylučovaní a trpící, nepříjemní ostatním a opovržení. Prosíme, otevírej nám pro ně oči i srdce. Amen.