Text Jan 14,15–17
Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání; a já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi navěky – Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude. (J 14,15–17)
Co se změnilo Letnicemi? A co je tedy první neděli po Trojici, tedy dnes, novou realitou? Byl dán Duch pravdy. Před chvílí tady ještě nebyl, a teď tady je. Duch pravdy! Kdo ho dostal? Tenkrát učedníci. Ale s nimi i všichni další noví učedníci a učednice, kteří přišli po nich. Společné mají to, že milují Ježíše a jeho přikázání. Svět Ducha pravdy nemůže přijmout, protože ho nezná. Světu nebyl darován. Zřejmě to jen tak, bez lásky k Ježíšovi a jeho slovům, není možné. Láska k Ježíšovi je podmínkou.
Jaké pravdy je to Duch? Jde v první řadě o pravdu, která říká, kdo je Ježíš. Je Kristus, Syn Boží, Spasitel. Jasné, zřetelné rozlišení, co je zač. To je pravda, která se s Duchem svatým ukázala. Farizeové, velekněží, zákoníci to nepoznali, ale my už to víme.
V druhé řadě jde o veškerou pravdu, jak to říká Ježíš jinde – uvede vás do veškeré pravdy (J 16,13). Kristus je jakýmsi klíčem k pochopení všeho, je vrcholným Božím činem, kterým nahlížíme vše ostatní. Proto Duch uvádí do veškeré pravdy.
Milí přátelé, zní to dost mysticky a tajemně. Zároveň to vystihuje situaci. Necítíte někdy intenzivní pocit, že tam, kde je Duch Boží, tam je bezpečí, svoboda, pravda? Kde je Bůh, tam padají dolů všechny naše masky, škrabošky, protože před ním nemá smysl si na něco hrát? On nás dokonale zná. V modlitbě, při četbě Písma to zažíváme. Můžeme se uvolnit, povolí naše křeč, i když jsme třeba sevřeni nějakou vinou. Přesto je nám tam, kde je Boží Duch, dobře. Mohou nám klidně téct slzy pokání, ale jsme v bezpečí.
A naopak – kde není Boží Duch, tam se špatně žije. Nemusí tam být přímo intenzivní lež. Ale bez Boha tam je mlha, přítmí, špatná orientace. Šátrání rukou tak na metr před sebe.
Říká se, že křesťané od začátku, stejně jako židé před nimi, provokovali svým monoteismem. Jak můžete být tak strašně pyšní a říkat, že je jen jeden Bůh, a to ten váš?! Že ostatní bohové jsou jen modly? Myslím, že v případě pravdy se situace přesně opakuje. Jak můžete říkat, že váš Bůh je Bohem pravdy, že váš Ježíš je ta pravda?! (J 14,16) Copak nemá každý člověk svou pravdu? Známé heslo „Pravda Páně vítězí“ musí iritovat. Přesto bychom se ho nikdy neměli vzdát.
Je pozoruhodné, kolikrát se v evangeliích říká, že Ježíš věděl, co si lidé myslí, o čem rozvažují, co na něho chystají za léčku. Stále znovu a znovu mne fascinuje příběh o jeho setkání se ženou u samařské studny. Bylo to jejich první setkání. A Ježíš té ženě řekl, kdo je on a kdo je ona. Sejmul její mimikry. Vlastně se jí asi ulevilo, protože nakonec radostně přijala vše, co jí nabízel. Tak to Ježíš dělá s námi se všemi. Tak potkává i mne. Ví o mně všechno. Dnes je to dílo jeho Ducha, kterého nám zanechal. Ducha pravdy.
Kolem nás přibylo slov a informací. Ale také nesmírně klesla jejich kvalita i důvěra v ně. Pravdomluvnost není všeobecně sdílena jako zásadní hodnota. Církev často bývala v období nejrůznějších totalit jakousi oázou pravdivého učení o člověku, pravdivé antropologie. Proto sem mnozí rádi chodili. Po pádu socialismu jsem si myslel, že se vylhaný prostor kolem nás postupně dostane alespoň na úroveň pravdivosti a otevřenosti v církvi. Začalo se poctivěji novinařit, informovat, vydávat skvělé, hluboké knížky. Dnes mám pocit, že se církev znovu stává oázou pravdivosti uprostřed světa, který se zčásti zkroutil zase podle jiných tlaků a jiných ideologií. Deformuje se ekonomikou, strachem, technologiemi, zas novou pýchou a sobectvím. Vzpomínám, jak se poprvé objevil dnešní hronovský bratr kurátor a řekl: „BBC přestala vysílat v češtině, Mladá fronta a ČT se přiblížily Blesku a Špíglu, a proto jsem se rozhodl začít chodit do kostela. Protože tady se, doufám, vždycky půjde na hlubinu, ke kořenu věcí.“
Chodíme sem, protože tady do nás Boží slovo šije, nešetří nás, nakládá na nás, co jsme zač. Znovu a znovu se nás ptá, byl jsi milosrdný, dokázal jsi naslouchat, podat trochu vody? Potkal jsi Ježíše, mého Syna? Kým pro tebe je? Říká se, že jsme někdy až moc obrazoborci, příliš připravení a vyskákaní na všechny ty modly, které je třeba kácet. Myslím, že bychom si tuhle zdravou protestantskou skepsi měli uchovat i vůči té záplavě zkazek, které nás dostihují. V Novém zákoně se říká, že lidé odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím. (2 Tm 4,4) Asi se tak dělo vždycky. Zápasil s tím už apoštol Pavel. I my žijeme v periodách, kdy se střídají a hojně předávají různé mega příběhy, mega mýty. Za Svobody to byla Dukla a Z Buzuluku do Prahy, za Brežněva Celina, za Husáka Slovenské národní povstání, vždycky se vyprávějí nějaké mega báje. Dnes se mluví o lenosti Řeků, o zlém uhlíku, o zlých uprchlících. Slýchali jsme o konečném vítězství árijské myšlenky, proletariátu, pak o konečném vítězství západní demokracie, neviditelné ruky trhu a jistě zas přijde něco jiného. Ty příběhy přicházejí a odcházejí, vyšumí. Vyprávějí se báje o tom, že nenajdete vůbec nic dobrého na lidech ani uzeninách, které vaše sociální bublina nemá ráda. Ale když přijdeme sem, tady by to mělo být jiné. Padni komu padni. My nejsme přijímači osob. Čteme o Davidovi, co na něm bylo dobré a co zlé, čteme o Petrovi, jak někdy skvěle vyznával Krista a jindy byl zas pokrytcem, Boží slovo nás neutvrzuje v sebeklamu, torpéduje naši pýchu, říká, vyjmi trám z vlastního oka! Také se tam píše, že jsme kromě Ducha pravdy dostali i dar rozlišování duchů. (1 K 12,10) A tak bychom se měli ptát, co komu slouží, kam to směřuje, kdo zrovna tohle chce slyšet.
Prosím, moc se přimlouvám, nezapomínejme na to, že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy. Tma polopravd, účelových tvrzení, demagogie, nenávisti a zastrašování nás nesmí pohltit. Křesťan chodí ve světle. Křesťanská láska se raduje z pravdy. Ptejme se po ní stále. Nespokojme se s povrchností. Uvědomujme si zřetelně, že byl dán Duch pravdy. A s ním bychom měli mít společenství. Uvádí nás do pravdy, že Ježíš je Kristus, uvádí nás do veškeré pravdy. Víra je tomu, co nás obklopuje, čím dál víc alternativou, která dává smysl. Máme svůj vlastní příběh, jsme jeho součástí, ještě neskončil. Neboť není bojování naše proti tělu a krvi, ale proti knížatstvu, proti mocnostem, proti světa pánům temností věku tohoto, proti duchovním zlostem, kteréž jsou vysoko. (Ef 6,12) Amen.
Žirovnice, Jindřichův Hradec 23. 6. 2019