Celá pospolitost synů Izraele táhla z pouště Sínu od stanoviště ke stanovišti podle Hospodinova rozkazu. Utáboř se v Refidímu, ale lid neměl vodu k pití. Tu se lid dostal do sváru s Mojžíšem a naléhali: „Dejte nám vodu, chceme pít!“ Mojžíš se jich zeptal: „Proč se se mnou přete? Proč pokoušíte Hospodina?“ Lid tam žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Vyčítali: „Proto jsi nás vyvedl z Egypta, abys nás, naše syny a stáda umoř žízní?“ Mojžíš úpě k Hospodinu: „Jak se mám vůči tomuto lidu zachovat? Taktak že mě neukamenují.“ Hospodin Mojžíšovi řekl: „Vyjdi před lid. Vezmi s sebou některé z izraelských starších. Také hůl, kterou jsi udeř do Nilu, si vezmi do ruky a jdi. Já tam budu stát před tebou na skále na Chorébu. Udeříš do skály a vyjde z ní voda, aby lid mohl pít.“ Mojžíš to udělal před očima izraelských starších. To místo pojmenoval Massa a Meriba (to je Pokušení a Svár) podle sváru Izraelců a proto, že pokoušeli Hospodina pochybováním: „Je mezi námi Hospodin nebo není?“
Exodus 17,1–7
Je mezi námi Hospodin nebo není?
Bloudíme vyprahlou pouští, konec putování v nedohlednu. Slunce pálí a pálí. K čemu je všechno to naše pachtění? To jste nás vyvedli z Egypta proto, abychom na poušti pošli žízní?
Je mezi námi Hospodin nebo není?
Samá spoušť je tenhle svět válek a ničení. Prázdnota je ve vztazích mezi lidmi. K čemu je všechno to naše plahočení? Copak jsme stvořeni jen proto, abychom se zase navzájem přivedli do nicoty?
Je mezi námi Hospodin nebo není?
Ta naše církev! Měla být oázou v poušti, útočištěm vyhnanců, společenstvím lásky. Ale vždyť sotva přežíváme, vymíráme a o vztazích mezi bratry a sestrami raději někdy nemluvit. K čemu všechno naše snažení?
Je mezi námi Hospodin nebo není?
Zdálo by se, že je to zbožná otázka. Ptá se po smyslu všeho konání. Jeli s námi Bůh, pak jdeme po správné cestě. Není-li s námi, pak se namáháme zbytečně. Přesto je tato „zbožná“ otázka v našem příběhu odmítnuta. Je to otázka pokušitelská a pochybovačná.
Pokušitelská proto, že je v ní zkoušen sám Bůh. Jako by Hospodin mohl být zkoušen! A co je měřítkem v této zkoušce? Že nám Bůh dává. Že nám dává vodu k pití, že nám dává maso a chléb k jídlu, vítězství, úspěch v práci, štěstí… a hlavně to zdravíčko. Dokud dává, vše je dobré. Jakmile se ale zdá, že Dobrý a Všemohoucí Dodavatel přestává fungovat, jakmile něco schází, objevují se pochybnosti. Co to je za Boha? Je s námi nebo není? Dej nám vodu, ať to poznáme…
A pak Izraelci začínají vzpomínat, jaké že to vlastně bylo, než vyrazili na tu pochybnou cestu ke svobodě, do nějaké neznámé zaslíbené země. To sociální zabezpečení jaké měli! Tam hlad a žízeň nehrozily… Plné hrnce masa – pravda, dřeli se na ně od rána do večera, občas někoho Egypťané ubili – no ale, když se člověk moc neangažoval, tak ten plný hrnec vždycky dostal. Nebyli nakonec ti egyptští bohové užitečnější a účinnější?
A pak se taky začíná zapomínat – kdo že je to z Egypta vyvedl, proč je vyvedl a kam jdou? Izraelci se obracejí se svým reptáním na Mojžíše, případně na Árona – „Mojžíši, kams nás to vyved? Dej nám vodu!“ – Hospodin už pro ně není partnerem, ke kterému by se se svými pochybami obrátili. Smysl jejich putování se jim ztratil a svou budoucnost vidí ve smrti žízní. Ta tam je naděje. Zapomněli na to, že z Egypta vyšli proto, aby mohli svobodně sloužit Hospodinu, svobodně žít – a že cílem jejich putování je zaslíbená země, kde budou moci tu svobodu naplňovat. Zapomněli na slib. Přestali věřit.
Místo toho, aby se spolehli na Boží zaslíbení a v důvěře překonávali překážky, podrobují Boha zkoušce. Jsi-li s námi, dej nám vodu!
A Bůh jim vodu dá. Hospodin Mojžíšovi řekl: „Vyjdi před lid. Vezmi s sebou některé z izraelských starších. Také hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, si vezmi do ruky a jdi. Já tam budu stát před tebou na skále na Chorébu. Udeříš do skály a vyjde z ní voda, aby lid mohl pít.“ Mojžíš to udělal před očima izraelských starších. Dá jim znamení, připomene se jim jako ten, kdo je pramenem životodárné tekutiny. Připomene se jim jako ten, kdo ukázal v Egyptě svou moc. A navíc – hora Choréb je totožná s horou, na které posléze dostanou dar Zákona. Hospodin se jim tedy ukazuje i jako dárce smyslu života a pravidel pro smysluplný život. Hospodin je pramenem života.
Izraelci to už přeci dávno vědí, ale zapomínají a pochybují. Jak víme, pokoušeli Hospodina znovu a znovu – a ten jim znovu a znovu dával znamení o své dobrotivé přítomnosti. Znovu a znovu chtěli mít v ruce něco, co by jim potvrdilo, že jdou po správné cestě, nějaký důkaz Boží přítomnosti, nějaké znamení, které by jednou provždy dalo jasnou odpověď na otázku: Je s námi Bůh nebo není? Chtěli odpověď, která by jim zjednodušila život. Aby se už nemuseli ptát, aby už nemuseli žít v nejistotě, v neustálém hledání. Aby už měli svůj vztah k Bohu vyřešený. Jenže ono to nešlo. Stále se objevovaly nové a nové pochyby, ta stará znamení už nestačila. Pochybovali a pochybovali, protože nepochopili, že vztah k Hospodinu nelze vyřešit nějakým důkazem, nějakým viděním, ale že je potřeba naučit se spolehnout, důvěřovat.
Víme přeci, že nikdo z těch, kdo vyšli z Egypta a viděli všechny možné divy a zázraky, tak nikdo z nich se do zaslíbené země nedostal. Ani Áron, ani Mojžíš. Žádný důkaz, žádné znamení jim nepomohlo. Nebylo jim dovoleno vstoupit (nebo se možná neodvážili vstoupit). Teprve Jozue poznal, že to je špatná cesta, že Hospodina nelze zkoušet, naopak, že my se musíme nechat vyzkoušet od něj. A tak navzdory všem důkazům o síle protivníkova vojska se spolehl na zaslíbení – a do zaslíbené země vstoupil.
Víme i o jiném pokoušení na poušti, o jiném, novozákonním Jozuovi. Ježíš na poušti čtyřicet dní hladověl a i před ním se objevila pokušitelská otázka: Jsi-li Syn Boží – ať se ty kameny promění v chleba; jeli s tebou Bůh, ať ti dá najíst, ať dá najíst všem hladovějícím, ať se ukáže. Skoč ze skály! Jeli Bůh tvůj otec, jeli s tebou, tak si přeci nemůžeš natlouct.
Ježíš odmítá pokoušet Boha a obstojí v pokušeních. Nechce po Bohu definitivní odpověď na otázku: „Jsi se mnou nebo nejsi?“ Na tu otázku si nemůžeme dát zřetelnou, viditelnou, průkaznou odpověď. Nebo snad s tím, kdo se má dobře, s tím Bůh je a s tím, kdo se nemá dobře, s tím není? Mezi sytými Bůh je, mezi hladovými nikoli? Mezi zdravými a úspěšnými ano, mezi trpícími nikoli? Jaké dáme Bohu měřítko, které musí splnit, aby nám dokázal svou přítomnost, svou existenci?
I kdybychom měli jasnou odpověď na otázku: „Je s námi Bůh nebo není?“, k ničemu nám to ještě nemusí být. Cesta, po níž jdeme, je totiž cesta víry, cesta spolehnutí se na Boží zaslíbení. Naše jednání nevychází z předložených důkazů, ale z důvěry ve svědectví, které jsme přijali. Naše jednání závisí na důvěře, že Bůh nás dobře vede k zaslíbené zemi, k Božímu království. Jeho přítomnost či nepřítomnost je nám někdy (spíše stále) záhadou. Záhadou, se kterou budeme stále žít. Záhadou, která patří k našemu svobodnému vztahu k Bohu a kterou nemůžeme zrušit tím, že budeme chtít po Bohu nějaké znamení.
Nemáme důkaz, ale máme příklad. Ježíše, který Boha nezkoušel, nedával si podmínky, za jakých v něj bude věřit. Naopak – žil svůj život jako odpověď. Odpověď na Boží povolání. Žil poslušně – poslušnost ho dovedla až k smrti na kříži. Ke chvíli, která jako by nás opět nutila pochybovat – byl tam s ním Bůh, nebo nebyl? – A Bůh opět, jako tenkrát na poušti, běží vstříc našim pochybám a nevěře a dává znamení – třetího dne je hrob prázdný. Bylo nám dáno znamení, abychom si už nekladli tu starou otázku: „Je s námi Bůh, nebo není?“ Už si ji nemusíme klást ani ve chvílích největší vyprahlosti a opuštěnosti. Bůh je s námi – ale Boží přítomnost nemůžeme nijak podchytit. Musíme se na ni spolehnout.
Nemusíme pochybovat, jestli je s námi Bůh nebo není, ale místo toho můžeme hledat smysl každého okamžiku, který nám byl dán. Můžeme hledat svou odpověď na Boží povolání. Hledat, jak odpovíme na to, že Bůh je s námi. S nadějí smíme překonávat životní překážky – snad jsou to i zkoušky od Boha, ve kterých se má ukázat pevnost naší víry.
Izrael na poušti zapomněl na Slovo slibu. Zapomněl na Slovo, které před něj postavilo zaslíbenou zemi a ve chvíli zkoušky začal pochybovat a obracet se zpět k Egyptu. Před nás je postaveno Boží království. Ve chvílích, kdy na cestě k němu procházíme zkouškami, prosíme o sílu nezapomenout na všechna zaslíbení, která nám byla dána. Prosíme o uchování víry, naděje a lásky. Amen
Martin Fér je studentem ETF UK.