Alt-right a Bible
Text: Matouš 5,3–12
Alt-right se ve slovníku objevilo v roce 2008 jako zkratka alternativní pravice. Je to hnutí, které vzniklo v USA volným seskupením bílých nacionalistů, bílých separatistů, antisemitů, neonacistů, neofašistů, neokonfederátů, popíračů holokaustu, křesťanských fundamentalistů a dalších extrémně pravicových a nenávist šířících skupin… Alt-right šíří kromě jiného xenofobii, islamofobii, je proti imigraci, feminismu. O alt-right se začalo hodně mluvit v médiích kolem prezidentské volby Donalda Trumpa.
John Harvey (1937) je celoživotní sborový farář, jeho pastorační péče je stále vyhledávaná, 1988–1995 byl lídrem komunity Iona. Následující úvahu připravil na setkání členů komunity Iona na konci října 2018.
Vzmach alt-right v mnoha zemích
v nás vzbuzuje obavy. Prezident Trump například glorifikuje násilí proti těm, které nemá rád, a dostává se mu za to potlesku od jeho příznivců. Děsivá je i rétorika brazilského pravicového prezidenta a podpora, které se mu dostává. Vládci Saúdské Arábie si myslí, že jim projde vražda investigativního novináře za zdmi jejich velvyslanectví v Turecku, – a málem se jim to podařilo. Také je hrozivé, že dochází k růstu nenávistných trestných činů v mnoha částech Velké Británie, což je přímo zapříčiněno rozdělením země kvůli brexitu.
Ohlédnutí do minulosti ukazuje, že to není nový úkaz. Mnoho současníků má zkušenost, jak působil fašismus a komunismus v různých částech světa. Protože už k tomu v minulosti došlo, je třeba se mít na pozoru, jelikož se zdá, že je to latentní lidský rys, a je zneklidňující, že se dnes znova vynořuje.
Jak na to máme my, věřící, reagovat?
Můžeme se podívat, co na to říká Písmo. Bible nám nabízí, jak se stavět k tomu, co se děje. V Bibli je dostatek důkazů, že lidé víry tento problém rozpoznávali. Například v Žalmech jsou nářky nad zlými lidmi a nezaslouženým utrpením dobrých lidí. Kniha Job ztělesňuje typický případ, kdy se říká „proč zlé věci potkávají dobré lidi“. Dokonce apoštol Pavel si stěžuje „vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci“, což nám připomíná, že zlo je potenciálně v nás všech. Nikdo se nad zlo nemůže zcela povznést, všichni můžeme být nakaženi. Náš základ je a vždy má být ve svědectví evangelií. Ježíšovo učení nás má burcovat. Rád bych se zamyslel nad Kázáním na hoře a pokusil se ukázat, jak můžeme nejen rozpoznat, ale také se důrazně postavit proti alt-right. Omezil jsem se na blahoslavenství, Matouš 5,1–12.
Začnu s posledními verši (5,10–12): Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské. Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všecko zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi.
Tyto verše nám připomínají, že křesťanská komunita, pro kterou Matouš asi 40 let po Kristu psal, byla ve svízelné situaci. Hlavní důvod k napsání blahoslavenství bylo, aby je slyšel mladý Matoušův sbor, který byl v konfliktu se synagogou a velmi tím trpěl. Zakladatel komunity Iona, George MacLeod, řekl: „Praví proroci mohou být jak biti, tak oslavováni.“
Pokud se máme pokusit pochopit a vypořádat se silami alt-right, kdekoli a kdykoli se alt-right ukáže, jasné slovo evangelia zní, že musíme čekat těžkosti. Lidé v bývalé Východní Evropě to vědí, znají to lidé v Americe. Zná to vzrůstající počet statečných žurnalistů všude na světě. Být v dnešní době „pronásledován pro spravedlnost“ jistě znamená ochotu snést rány (pokud ne nic dalšího) kvůli pojmenování zla, které alt-right působí, jakýmkoliv způsobem jsme schopni. Zároveň to znamená pokoušet se pojmenovat a žít naši alternativu – což je to, k čemu nás vedou ostatní blahoslavenství.
Ve 3. verši čteme: Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.
Holandská Židovka Etty Hillesum, která zahynula v Osvětimi, strávila poslední týdny na svobodě podporou těch, které čekala deportace do toho strašného místa. Odmítala nenávist a do svého deníku napsala: „Máme jenom jednu morální povinnost: znovu nabýt pokoj v nás samých. Tolik pokoje, aby vyzařoval k druhým. Čím víc pokoje bude v nás, tím víc ho bude v našem utrápeném světě“. Františkán Albert Gelin interpretoval toto blahoslavenství takto: „Blahoslavení jsou ti, kteří mají ducha chudých.“ To znamená, že ať je jejich hmotná situace jakákoliv, mají si zachovat „ducha chudých“. Tak rozpoznají, že nemají žádné zdroje zvenčí a přijímají tak křehkost života. Vzhlíží k Tomu, který dává život. Takoví mají naději být s Bohem.
Odporovat alt-right znamená nabídnout alternativu, která vychází z našeho nitra, tak jak to napsala Etty Hillesum. Tak to je s duchem chudých, o kterém Ježíš mluvil a Matouš psal.
Další je verš 4.: Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.
Přívrženci alt-right si přisuzují právo na moc: síla je dobrá a slabosti je třeba se za každou cenu vyhnout, v tom spočívá cesta k míru a prosperitě. Ve světě, kde se soupeří, kdo bude bohatší, a kde se spotřebovává víc a víc, mohou ti, kdo nestíhají, obviňovat jen sami sebe.
Na druhé straně toto blahoslavenství rozpoznává realitu rozděleného a nemocného světa a nabízí způsob, jak na tuto nerovnost mohou věřící reagovat a jak ji překonat. Dietrich Bonhoeffer upozornil na slovo, které pro truchlení použil Martin Luther ve svém slavném překladu Nového zákona. Užil německé sousloví Leidtragender (nesoucí utrpení). Bonhoeffer napsal: „Následovníci Krista neutíkají od pláče, jako by se jich netýkal, ale ochotně ho snášejí. Takto ukazují, jak těsně jsou spojeni s ostatními.“
V americkém městě Charlottesvillu se rok po pochodu alt-right (v srpnu 2017) sešli ti, kteří byli do hloubi duše otřeseni výlevy nenávisti. Při čtení zprávy o tomto výročí je člověku do pláče ze slz těch, kteří tam plakali, když se vrátili na místo odporností, které se tam rok před tím udály. Ti, co se sešli, říkali, že tyto slzy byly hojivé. Ukázaly jim daleko za všechnu nenávist, násilí a utrpení, až k možnosti, třeba hodně vzdálené, nového a lepšího života. I když truchlíme, můžeme mít naději – pro společenství křesťanů to je naděje upřená na kříž, který je jen tři dny vzdálen od prázdného hrobu a od lásky, která přichází znovu a znovu a znovu.
V 5. verši čteme Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.
Tichost rozhodně není rysem, který by si alt-right chtěla přivlastnit. Možná bychom dnes místo slova tichost mohli užít slovo „pokora“ nebo „vím, kde je moje místo“ v řádu stvoření. Bonhoeffer ve své knize Stvoření a pád (meditace o příbězích z knihy Genesis) píše, jak důležité je porozumět tomu, kde je v zahradě Eden, to jest ve stvoření, naše místo – ne jako páni, ale jako zahradníci, kteří mají o celé stvoření pečovat a ne ho bezohledně vykořisťovat. Jedno z pravidel komunity Iona nám správně ukládá, abychom pracovali pro „spravedlnost, mír a integritu stvoření“. Jsou to tři základní principy správné péče o svět. Tato povinnost je v přímém rozporu s postojem těch, kteří drancují zdroje a ničí stvoření. Pokora ovšem také znamená, že zkoumáme sami sebe: Jak jsme slepí k našemu vlastnímu zneužívání zahrady, ve které žijeme?
Verš 6.: Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.
Spravedlnost je obojí, dar i úkol. Bible správně trvá na tom, že jenom Bůh je spravedlivý a jenom Bůh může ospravedlňovat. Znamená to, že správný vztah k druhým má být nestranný a čestný. Jako úkol to není vůbec lehké poslání v dnešní době, kdy osudy miliónů jsou řízeny malými skupinami podniků a vlastně jednotlivci, kteří mají ohromnou moc skrze světové finanční trhy. Je to však úkol, který musíme přijmout, protože jsme povoláni k tomu, abychom té ohromné síle čelili. Jednat spravedlivě je úkol, který nikdy nekončí a který vyžaduje velké zásoby naděje, představivosti, odhodlání a trpělivosti. Takzvaná nádrž na spravedlnost vyžaduje stálé doplňování. Doplňování – sycení je přece to, co je nám v blahoslavenství slíbeno, pokud tento úkol přijmeme. Nasycení se nám skutečně nabízí, když si uvědomíme, že jakkoli malá a neúčinná se naše snaha může zdát, její důležitost je znásobena tím, že je součástí mnohem většího celku. Martin Luther King řekl: „Oblouk morálního vesmíru je dlouhý, ale stáčí se ke spravedlnosti.“
Další je verš 7.: Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.
Pro mě to je nejkrásnější verš v blahoslavenstvích. Jak spravedlnost, tak milosrdenství jsou nejdřív darem a pak teprve úkolem – Bůh je milosrdný, jak to vyznávají tři abrahámovská náboženství – judaismus, křesťanství a islám. Vzít tento úkol na sebe a pokoušet se být milosrdný je naprosto proti proudu, když alt-right takový postoj vyhlašuje za slabost. Bonhoeffer napsal: „Milosrdní lidé mají nutkavou lásku k ušlápnutým, nemocným, ubohým, ukřivděným, zavrženým a všem, kteří jsou sužováni úzkostmi… Odkládají to, co je v lidském životě nejcennějším pokladem – svou vlastní důstojnost a uznání.“ Není snadné být skutečně milosrdný, Avšak milosrdenství může zcela přirozeně kolem nás vytvořit laskavé společenství, kde se vzájemně přijímáme. To je naprostý opak toho, o co usiluje alt-right.
Předposlední je verš 8.: Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.
Toto blahoslavenství je ozvěnou verše 3. a příkazu být „chudým v duchu“. Jedná se o vnitřní cílevědomost a také o poctivost. Koneckonců můžeme být cílevědomí a přitom se hnát za velkým zlem, stejně jako můžeme prosazovat velké dobro. V čem máme být cílevědomí? Dovolit Kristu Ježíši, aby formoval a měnil naši mysl. Tak uzříme Boha nebo všechno Boží, čeho se v životě dotýkáme. Bonhoeffer se o to pokoušel i ve vězení, když čekal na popravu. Pevně se držel toho, čemu říkal „můj tajný řád“ – modlitba, ztišení a čtení Písma.
Pro alt-right to je naprostý nesmysl, jsou to vzdušné zámky, i když často vytrubují své takzvané křesťanské zásady. Jeden z profesorů na teologické fakultě na Glasgowské univerzitě napsal, že „skutečná síla a důležitost tohoto tajného řádu je, že věřícího člověka neustále tlačí zpět do světa.“
Nakonec verš 9.: Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.
V době Matouše tak jako Ježíše bylo dominantní politickou realitou římské impérium se svou pýchou Pax Romana, mírem, který prý s sebou přinese rozpínající se impérium. Připomeňme si slavné slovo římského historika Tacita, ve kterém cituje jednoho z nepřátel Říma, Calgacuse: „Působí poušť a nazývají to mírem.“
Velké mocnosti se dnes pokoušejí vystavět si svá impéria, tak jako kdysi vytvořila své Británie. Dnes mají k dispozici zbraně hromadného ničení – nebezpečí, že z velké části světa se stane poušť, je větší než kdy před tím. Naproti tomu jsme my, lidé víry, voláni, abychom vytvářeli jiný druh pokoje – Boží šalom. Jsme voláni vytvářet svět, kde neskončí jen násilí, ale veškeré nepřátelství mezi lidmi, nebude narušován řád stvoření a bude obnovena pravá harmonie.
Abychom se o to mohli pokusit, potřebujeme odvahu, trpělivost, loajalitu a navíc především vnitřní pokoj, bez něhož se nemůžeme stát mírotvorci pro druhé. Na posedlost mocí, kterou předvádí alt-right a již velice zřetelně vyjádřil Trump svým válečným pokřikem Make America Great, odpovíme – byť chabě a nedostatečně – tak, že se budeme pokoušet ukázat moc lásky a tam, kde to je možné, nakonec lásku, s pomocí Boží, na svět přivedeme.
Převedla Daniela Bísková, březen 2019