Jednou vyháněl Ježíš zlého ducha z němého člověka. Když ten duch vyšel, němý promluvil. Zástupy se divily. Někteří z nich však říkali: „Démony vyhání ve jménu Belzebula, knížete démonů.“ Jiní ho chtěli podrobit zkoušce; žádali od něho znamení z nebe. Protože znal jejich myšlenky, řekl jim: „Každé království vnitřně rozdělené pustne a dům za domem padá. Je-li i satan v sobě rozdvojen, jak bude moci obstát jeho království? Říkáte přece, že vyháním démony ve jménu Belzebula. Jestliže já vyháním démony ve jménu Belzebula, ve jménu koho je vyhánějí vaši žáci? Proto budou oni vašimi soudci. Jestliže však vyháním démony prstem Božím, pak už vás zastihlo Boží království. Střeží-li silný muž v plné zbroji svůj palác, jeho majetek je v bezpečí. Napadne-li ho však někdo silnější a přemůže ho, vezme mu všechnu jeho zbroj, na kterou spoléhal, a kořist rozdělí. Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje.“
Setkání s Boží mocí vyvolává nejrůznější reakce. Jedni žasnou a jsou nakloněni vidět v Ježíši někoho, kdo stojí na Boží straně. Jiní se hned naježí a hledají v tom nějakou čertovinu. A další žádají jasný důkaz. Nespokojí se jen s náznakem. Protože i když takové věci nesvede každý, zas tak výjimečné přece taky nejsou.
Bratři a sestry, natolik jsme si zvykli na existenci zla, až nám dobro připadá podezřelé. A není výsadou dneška a naší společnosti, že se člověk musí odpovídat nejen z činů zlých, ale také – a někdy mám dojem, že snad ještě mnohem více – z činů dobrých.
Vzpomínám si na rozhovor s jedním katolickým knězem, který je známý svou nezištnou láskou k lidem a ochotou pomoci každému, kdo se na něj obrátí. Novinářka se jej stále znovu ptala na důvody, proč to všechno dělá. On, po mnoha různých odpovědích, vyznal, že se touží dostat do nebe. Novinářka na to reagovala s jistou úlevou: Takže vy to děláte vlastně pro odměnu…
A proč to vlastně dělá Ježíš? A hned za tím na nás číhá v skrytu další otázka: A proč bychom tím měli být nadšení, či proč bychom ho snad dokonce v tom měli následovat? Dnes se sice jeho dílo napadá jinými způsoby než nařčením ze spolčení s ďáblem, ale cíl je stejný, jaký měli jeho tehdejší oponenti: odmocnit jeho činy i slova, zbavit je jejich vážnosti i znepokojivosti, dokázat, že chce člověka vlastně jen podvést a vmanipulovat do něčeho nekalého. Ještě jiná možnost, také stále oblíbená, je udělat z něj jen směšného podivína, který nemá žádnou představu o skutečném životě.
Ano, jsme tak navyklí na existenci zla, že ho hledáme i v tom, co je na první pohled dobré. Snad abychom měli výmluvu, proč to dobré nepodpoříme, proč se neodvážíme vystoupit ze zaběhaných pořádků. A co víc, my jsme se se zlem ve světě natolik sžili, že už o něm mnohdy ani nemluvíme. Přijímáme to, co je běžné, jak žijí lidé kolem nás, za určitou normu a nesnažíme se na tom nic měnit. To dobré raději ani nehledáme.
Ale Kristus přišel naše zaběhlé pořádky pročistit a vnést do nich ten původní dobrý Boží řád. A proto už nemusíme pokulhávat mezi dobrým a zlým, ale smíme se jednoznačně přiklonit na stranu našeho dobrého Pána. Království nemá zůstat vnitřně rozdělené. Protože On toho zlého porazil a odzbrojil a tuto svou moc propůjčil svým věrným, aby Ho v jeho vítězné dobré cestě mohli následovat.
Jak nás o ní přesvědčí? Svým Slovem. Tím, že odpovídá i na naše shazovačné otázky a přivádí nás k poznání toho nejhlubšího smyslu právě tam, kde jsme jej ani hledat nechtěli. Proto se Ježíš pouští do té zdánlivě nesmyslné debaty a dovádí ji až do krajnosti. Dává přitom jasně najevo, že dobro a zlo jsou neslučitelné, a navíc, že ani nejsou rovnocennými partnery. Zlo se na dobru jen přiživuje. Dostává se ke slovu jedině tam, kde mu dobro vyklidí prostor a umožní růst.
Všimněte si, že Ježíš mluví o tom zlém jako o Satanu, tedy pokušiteli a svůdci, který sice dokáže člověka pořádně zviklat a znejistit, ale jehož jedinými zbraněmi jsou překroucená pravda, podvod a lež. Větší moc mu dána není. A když, pak jen do určeného času, potřebného k osvědčení, jak vidíme na příběhu Jóba, ale také Ježíše samého (jeho pokušení na poušti) či třeba apoštola Petra. O Belzebulovi (to jméno znamená pán obydlí – myšleno asi pán země či snad pán nad lidskými dušemi?), o Belzebulovi mluví Ježíš jen tehdy, když cituje nařčení svých protivníků. To oni jej vnímají jako knížete nad démony a svou – snad i nechtěnou úctou – mu prokazují větší respekt, než si zaslouží.
Jistě není dobré zlo podceňovat. Ale právě když se ho snažíme hledat i tam, kde se evidentně dějí dobré věci, a když mu přisuzujeme větší moc, než jaká mu přísluší, uvolňujeme mu pole bez boje a připravujeme se pomalu ke kapitulaci. Ïábel se však nemůže podílet na dobrých věcech. To by se sám odřezával od zdroje své moci. To by si do svého panství vpustil trójského koně a dlouho by neobstál.
Ale to už také ukazuje cestu, jak zlému vzdorovat. Znamená to nedat si vnutit jeho zbraně, ale nechat se vyzbrojit tím, kdo nad ním slavně zvítězil. Ježíš se s logickou důsledností prodírá houštím argumentů, aby nám zvěstoval evangelium, které je pro náš život podstatné: Jestliže však vyháním démony prstem Božím, pak už vás zastihlo Boží království. I když se to při prvním pohledu na naši realitu nezdá a i když to nemůžeme dokázat žádným vědecky ověřitelným důkazem, démonské mocnosti jsou již na ústupu. Bůh sám se vložil do jejich běsnění, odsoudil je a notně jim ubral na vážnosti. Ve svém Synu založil své království přímo uprostřed našeho světa a rozšiřuje ho všude tam, kde se přidáváme na Kristovu stranu, kde se zastáváme dobra a nezlehčujeme ho, kde nastavujeme druhou tvář, odplácíme zlo dobrem, rozdělíme se s potřebným, i když na tom sami zrovna nejsme nejlépe, kde půjčujeme i tomu, u nějž nemáme záruku, že nám to vrátí, kde milujeme své nepřátele a prokazujeme dobro těm, kdo nás nenávidí.
I dnes jsou vidět jen ta drobná vítězství dobra. Tady jeden vyléčený narkoman, tu rodina zachráněná odpuštěním a obnovenou láskou, tam zas člověk, který pochopil, že smysl života není ve shromažďování majetku a začal hledat, jak využít toho, co dosud získal, k pomoci druhým. A také křesťanská společenství, kde se Slovo Boží nejen káže, ale také skutečně žije; kde jsou dveře otevřené pro každého a nikdo není posmíván. Nebo zdravotnické zařízení či domov pro staré, kde se k člověku chovají s úctou a neupírají mu jeho důstojnost, ani když je nemohoucí.
I dnes máme jen Boží Slovo, které nám dosvědčuje Kristovo vítězství nad zlem, hříchem a smrtí a které nás osvobozuje z moci všeho toho temného, co má ještě propůjčenu moc nad světem, dokud Mesiáš nepřijde znovu a neprokáže svou vládu zjevně a nade všemi.
I dnes máme svobodnou vůli přiklonit se k tomu, který se nám jeví jako skutečný Pán nebe i země. A i dnes není jednoduché rozhodnout se správně. Ten zlý se ještě činí, seč může. Ale nebojme se ho. Kristus je vskutku silnější a přichází nám na pomoc. Když budeme čekat se srdcem otevřeným, nemůžeme se splést. On se nás nesnaží získat žádným podvodem a lstí, ani pochlebováním. Nabízí však mnohem víc: svou lásku a odpuštění, život nový a očištěný od všeho zlého ve svobodě Božích dětí. A tak řekněme ďáblu NE. Amen