Text Lukáš 9,28–36
Čtení Deuteronomium 18,15–22
Lk 9,28–36
Za týden po této rozmluvě vzal Ježíš s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu, aby se modlil. A když se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. A hle, rozmlouvali s ním dva muži – byli to Mojžíš a Eliáš; zjevili se v slávě a mluvili o cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě.
Petra a jeho druhy obestřel těžký spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu i ty dva muže, kteří byli s ním. V tom se ti muži začali od něho vzdalovat; Petr mu řekl: „Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Nevěděl, co mluví. Než to dopověděl, přišel oblak a zastínil je. Když se ocitli v oblaku, zmocnila se jich bázeň. A z oblaku se ozval hlas: „Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte.“ Když se hlas ozval, byl už Ježíš sám. Oni umlkli a nikomu tehdy neřekli nic o tom, co viděli.
Milé sestry a bratři!
„Pán Bůh nás lidi chce mít svobodné, a ne svévolné, a proto nás pevnými řády ohradil.“ To věděl už učitel národů Jan Amos Komenský. A skutečně. Náš život je ne sevřen, ale podepřen pevnými hranicemi, v nichž se náš život rozvíjí a odehrává. Náš život tvoří čas mezi naším narozením a smrtí. Ale i tyto hranice jsou podepřeny Boží láskou k nám lidem. Tou láskou, která jde až před naše početí, v lásce našich rodičů. Ale i za smrtí jde až za vzkříšení, kde vládne Boží láska. Právě ta u nás může najít odezvu, když budeme mít v úctě předky, jejich lásku, tu, kterou milovali své bližní i nás, kteří jsme z jejich lásky vzešli. Vždyť víra těch, kteří nás předešli, naděje, která je posilovala v jejich životě, i láska, kterou chovali k lidskému životu, to všechno je po jejich smrti skutečnější než za jejich života. Pevné hranice, tvořené i smrtí, dovršují a završují, činí život dokonalý. Pak tento život staví před nás právě ve vyznání těch, co jsou už před námi. V tom, co jsme spolu s nimi prožili a tehdy spíše jen tušili, poznáváme nyní páteř jejich života, svobodu jejich svědomí i naději, která nezahanbuje, ale posiluje všechny ty, kdo se odevzdají do její moci.
Hranice mezi nebem a zemí lze najít na horách. Tam je i slunce bezprostředněji blíže. A oblaka, ta odpradávna označují hraniční území mezi nebem a zemí. I o záři a žáru slunce jsme v dnešním textu před kázáním slyšeli. Zde však více vystupuje zevnitř Ježíšovy osobnosti a zvenku je vidět na jeho šatech, které představují vnějšek člověka. On sám září, vyzařuje bělost boží přítomnosti. Vždyť se právě modlí. On nás nutí, abychom se dívali, odkud ten žár lásky vychází. Učedníci, které vzal s sebou na horu, Petr, Jan a Jakub, se musí dívat jen na něho. Vtahuje jejich pohledy, nutí je dívat se, co neobvyklého jim dává. A přes ně i nám.
Přes tento pohled však upadají do mrákotného spánku. Blízko Bohu je těžké být dlouho. A být vedle toho, který s Bohem hovoří, modlí se k němu, odevzdává do jeho vůle, když je ochoten jít cestou utrpení, jako by nám lidem bylo k neunesení. Učedníci budou blízko Ježíši i v zahradě Getsemane na Olivové hoře ve chvíli, která bude bezprostředně postavena před okamžik projít cestu utrpení až po smrt a být potupen smrtí na kříži. I tehdy učedníky přepadne spánek, že mu nebudou s to vzdorovat, chytí je do svých sítí, které budou silnější než jejich vůle, jejich ochota a schopnost být nablízku tomu, kterého přijali za svého Pána.
V modlitbě člověk překračuje své hranice. Mluví k tomu, který mu hranice určil a sám je za nimi. Přes tyto hranice mluví k člověku. Mluví i k člověku Ježíši. Jeho život určuje právě Bůh. Ten mu stanovil hranice jeho lidství. A do jeho lidství se vtěsnal i on sám. Byl Bohem s tímto Ježíšem, o kom křesťané vyznávali, že je Syn Boží. Boží slovo, slovo jeho promluvy, slovo, které naslouchá i odpovídá. Toto slovo se stalo tělem. V Ježíšově životě se zjevilo. Promluvilo. A mluví i k nám. Skrze tento život k nám sám Bůh přichází. Ukazuje se. Zjevuje. Ve své slávě, v utrpení, které podstupuje, ve smrti, které dává životodárný smysl.
Něco z toho zahlédl i Petr, Jan a Jakub. I když sami usnuli. Přemohl je těžký spánek. Tíha toho, jak poznali blízkost Ježíšovu, i je posunula za hranice spánku, který od pradávna nám dává najevo blízkost smrti.
Na tom pomezí hranic nebe a země se zjevila Boží sláva Ježíši. Na takovém pomezí mu dva starozákonní svědkové, Mojžíš, zákonodárce a Elijáš, prorok, dosvědčili, že k jeho životu patří i smrt. Byli dva, představovali Zákon a proroky, a k Ježíši mluvili jako k tomu, kdo žije modlitbou, žalmy, těmi spisy Starého Zákona, jeho poezií.
Na pomezí mezi Bohem a lidmi mluví Starý i Nový Zákon, opět dva svědkové pro nás, abychom pochopili tu nezměrnost Boží lásky k člověku, která se snad ani nedá pochopit. Ale pokusit se o to, v tom nám jde evangelista Lukáš příkladem. Svým úsporným stylem nám načrtne způsob, jak se přiblížit tomu, co se svým obsahem vzpírá, abychom to třeba, když ne pochopili, alespoň tušili. Boží slovo se našemu lidskému slovu nabízí. Proto i lidské slovo berme vážně! Nevzdávejme se naděje, že bychom přes ně mohli propustit Boží přítomnost do skutečnosti vezdejšího živobytí.
A při tom dobře rozumíme touze apoštola Petra, aby se zjevující sláva jeho mistra zastavila na místě. Byl by pro to ochoten udělat cokoli. Postavit stánky, nový stánek úmluvy mezi Novým a Starým zákonem, a tím tento rozhovor mezi Mojžíšem, Elijášem a Ježíšem posvětit. Udělat z něho náboženský kult, historické faktum, zde na hoře, mimo tento svět. Zde daleko od lidí, a pro ně poslat jen zprávu, že se Boží sláva zjevuje. Tak rád by nedovolil Ježíši, aby došel až do Jeruzaléma. Tedy právě to, v čem se Ježíš v rozhovoru s Mojžíšem a Elijášem utvrdil. Tak rád by nedopustil, aby trpěl, nebo aby zemřel. Tak rád by nedovolil, aby Ježíše potkalo prokletí, které souvisí s představou smrti na kříži. Ani to, aby nemusel sejít mezi lidi, kteří trpí, trápí se, klesají pod bolestí, zemdlívají pod nesmyslností života svých představ. Petr by rád uctíval Boží slávu a při tom ji nevydával do všednosti života. To proto, aby tuto slávu nepotkalo to, že ji lidé přehlédnou a nebudou si jí všímat. Tak rád by ji nevydal ponižující všednosti. Právě do této všednosti však Bůh vstupuje. A Petr si vyslouží Lukášův komentář: Nevěděl, co říká.
Oblaka, tak běžná ve vysokohorských podmínkách, ho v jeho řeči musí zastavit. Petr si musí uvědomit: Slovo, které dává mému životu smysl, není ze mě. Musí prožít trapnou chvíli toho, kdo řekl něco nepatřičného. Lidsky však pochopitelného. Ta oblaka, jejich mlha, temná a divná, ho zastaví v jeho zápalu. A když umlkne, tehdy i on je schopen zaslechnout hlas z té bílé mlhy. Hlas, slovo, promluví i k němu. I odtud, odkud by to nečekal: „Toto je můj vyvolený syn, toho poslouchejte.“
Milovaný, tedy vyvolený, jako celý Boží lid. V tomto jediném člověku si Bůh zamiloval a vyvolil všechny, celé lidstvo, každého zvláště. I tyto tři učedníky a v nich všechny jeho učedníky, celou svou církev. Tu církev, kterou tvoří to, když poslouchá Ježíše. Toho Ježíše, který si je vědom, že musí sestoupit z hory, musí jít do Jeruzaléma, musí mezi druhé, právě proto, že chce a je k tomu svým Otcem poslán. Vždyť kvůli druhým tu je, kvůli druhým podstoupí trápení, podstoupí smrt. Aby jim rozdal vše, co má: svůj život, svou lásku, svůj vztah k Bohu.
Podruhé Ježíšovi učedníci umlkli. Sláva Boží, zjevená na třech mužích, z toho dvou svědcích Hospodinovy smlouvy, svědčí v Ježíšův prospěch. Rozhovor s těmito svědky Ježíši pomáhá utvrdit se v tom, že má přijmout utrpení a nechat na Bohu, aby mu dal smysl. A ten pravý jeho utrpení mění v oběť ve prospěch druhých, i v náš prospěch. On má moc změnit i naše utrpení v životě, nemoci a bolesti, viny i strádání. Vždyť právě v nich jsme Ježíši blíže. On jimi také prošel. Poznal a změnil náš život. Dal mu naději. A ze své lásky k nám se tak přiblížil. Svou láskou je blízko i nyní. Přichází k nám v druhých, abychom mu na nich jeho lásku mohli opětovat, vrátit. Být mu blízko. Amen