Mt 4, 16–17
1. světlo do tmy
V dějinách jsou zvláštní chvíle, kdy lidé mají náhle větší vnímavost pro ukrácení času, kdy cítí, že zvrat je tu, je blízko. Taková převratná chvíle přináší i to, že si začneme uvědomovat, v čem jsme to vlastně žili. Do tmy beznaděje, do krajiny stínu smrti posílá Bůh světlo.
Co je pro sezení v krajině stínu smrti typické: je to ustrnutí v tom, co je. Je to nevyhlížení dopředu. Je to malá nebo žádná naděje. Lhostejnost. Bezohlednost. Vyhasínání lásky. Bujení sobectví. Udávání, donášení. Nezájem o sebe navzájem. Pokud lidé spolu mluví, tak jen tak lehce nezávazně, kdy každý s každým souhlasí a když ne, tak se rychle změní téma. Nejenom naše země, ale i naše církev seděla ve tmě. Dovídáme se (v hrůze), že v církvi bylo totéž co ve společnosti. Lhostejnost, sobectví, stranictví, kariérismus, hloupost, ba i to donášení.
Rozdělení na církev a svět nám nevyšlo. Únik na ostrov pokoje byl jen tak možný, že jsme usedli do tmy zapomnění, do tmy izolace od světa, do tmy nevědění a neinformovanosti. Do tmy obětí – ne ovšem obětí sebe a ze sebe, ale za sebe jsme nastrčili jiné. Neptali jsme se jich raději, jak to zvládnou, jak to snesou a jakou cenu platí za svá postavení a funkce. A to jak v církvi, tak ve společnosti. V tom nebyl rozdíl. Rozdělili jsme se na ty, kdo spolupracují trochu, kdo víc… kdo protestují trochu, kdo víc…
2. světlo do tmy je Ježíš Kristus
Tím světlem do tmy, o němž mluví Písmo, je Ježíš Kristus. On zvěstuje blízkost Božího království. Časový úsek, který jsme prožili, je pro Boha z hlediska věčnosti možná velmi relativní – možná docela krátký, jako minuta, jako den, kdo ví? Podstatná je zvěst, pro kterou máme mít uši: Království Boží je blízko. Na dosah ruky. Podle Lukášova pojetí dokonce – mezi námi. Království Boží, to je pro nás šifra nebo symbol lásky, pravdy, bratrství. Ti, kdo si odpustili a smířili se, zasednou spolu ke stolu a budou blažení, že boje a zápasy už pominuly…
Království Boží se blíží, do tmy jde zvěst, že světlo přichází, že je konec zabíjení, lhaní, podvodů, závidění, udavačství, inkvizice. Je to omyl myslet si, že tma je trvalá, že nezbývá než v ní sedět.
3. pokání
Ježíš Kristus vstupuje do tmy a vnáší tam světlo. Ale v tom světle je najednou všechno velmi ostře vidět – a je to obludné. Je to ovšem velká dějinná chvíle, kdy je šance změn, změn směrů, šance obratů. Najednou je ostře vidět, co předtím přikryla tma, ve které jsme seděli. Ježíš říká: odvrátit se od toho!
Nám se stalo, že jsme o království Božím věděli, ale nebrali jsme je dost vážně. Nevěřili jsme cele. Neměli jsme dost naděje. Zařídili jsme se v tom režimu, jako by neměl nikdy skončit. Nejenom, že jsme přáli socialismu (to snad bylo ještě lidské a pochopitelné), ale my jsme tolerovali praktiky, které byly v přímém rozporu s naší vírou, nekritizovali jsme je dostatečně veřejně, a dokonce ne ani mezi sebou. Nezastávali jsme se těch, kdo kritizovali, ba dokonce se našli bratři placení agenti, kteří na ně donášeli. Nakonec to dopadlo tak, že ani v úzkém kruhu našich sborů jsme si neřekli, co cítíme, co žijeme, co podnikáme.
Ve 22. kapitole Matoušova evangelia čteme podobenství o hostině. Tam se říká: ještě ve chvíli, kdy království Boží už je tady, držíte se starého – a proto vás do Království předcházejí celníci a nevěstky. Je to pro nás tvrdé slovo. Království Boží bude. To je jisté. A bude tam dost lidí. Ale spolu s Královstvím jde také Soud. V apokalypsách čteme o souženích, bolestech, svodech, chladnutí lásky…
Myslím, že navzdory „Zálivu“ a „Baltu“ prožíváme dějinnou chvíli zlomu, zvratu, kdy Království je blízko, kdy je šance, že „planetární dům“ nemusí zůstat utopií. Takové nadějné chvíle tu ovšem už byly a pominuly. Bůh nabízel šanci, ale lidé ji zahodili. I nám se naděje může zase začít ztrácet a znovu může převládnout strach!
Pokání je obrat. Uvidím ty věci tmy, ozáří se, v hrůze budu mhouřit oči, nebudu chtít vidět, světlo bolí do očí, ale oči nezavřu, budu postupně rozeznávat obrysy a proporce, člověka to zděsí a zraní do srdce, ale jestliže pochopím a vyrovnám se s tím, půjdu dál, najdu tu sílu znovu jít, znovu začít od nuly. Kdo vidí, může se pohybovat svobodně. Kdo zavřel oči, bude muset opět do tmy usednout. Pokání je obrat, změna směru. Pro nás to protentokrát bude: zachovat si naději Božího království. Království může začít zde. Práce pro království, oběti pro království, pravdivost pro království, mluvit i jednat v souladu pro království, to je potřebí. Soulad života s vírou. Svět je jeden. Ježíš vstoupil do tohoto světa. Není jeden svět hříšný a jiný dobrý, je jeden svět, který se může dobrému blížit, když budeme chtít.
Přijmout Ježíše Krista, přijmout místo na jeho hostině. To sice znamená kříž, následování do problémů, do Samoty, do nejrůznějších nesnází, ale přece je to kříž vítězný. Ježíš Kristus je vítěz a král. Ať budeme dělat cokoli, musíme být jisti – Ježíš je vítěz. Jeho království může být mezi námi.
Nyní jsme v té fází, kdy se pomalu probíráme z mrákot. Byli jsme jako ve vězení, jako mrtví. Věřit křesťansky, to znamená věřit, že jsme spolu s Kristem vzkříšení k nové naději.
Amen