Text: Marek 16,9–15
Když Ježíš ráno prvního dne po sobotě vstal, zjevil se nejprve Marii z Magdaly, z níž kdysi vyhnal sedm démonů. Ona to šla oznámit těm, kteří bývali s ním a nyní truchlili a plakali. Ti, když uslyšeli, že žije a že se jí ukázal, nevěřili.
Potom se zjevil v jiné podobě dvěma z nich cestou, když šli na venkov. Ti to šli oznámit ostatním; ale ani těm nevěřili.
Konečně se zjevil samým jedenácti, když byli u stolu; káral jejich nevěru a tvrdost srdce, poněvadž nevěřili těm, kteří ho viděli vzkříšeného.
A řekl jim: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“
Ježíš vstal z mrtvých, a to znamená, že byl zas k nalezení mezi živými.
Evangelium to umělo vyjádřit stručně, úsporně, skoro až suše. Třeba jenom tím, jak jeden odstavec v několika větách vyjmenuje, s kým se Ježíš po vzkříšení setkal. A co to těm lidem způsobilo, toho by bylo tak na dvě tři knížky.
Zdá se, že v tom odstavci je takový drobný naschvál. Když to v jakémsi pohledu zvnějšku srovnáte s událostmi před velikonocemi – ono to probíhá stejně jako předtím. Kdo chce, ať si třeba řekne: Nic se nezměnilo.
Přitom bylo leccos podniknuto tak, aby došlo k velmi podstatným změnám. Zejména pokud šlo o Ježíše. Všecko to mělo být jinak. Měl být mrtvý, pohřbený, zapomenutý. Nebyl. Chtěli se ho zbavit a nezbavili se ho. Před Velkým pátkem vyhledával lidi, a teď je vyhledával zas. Evangelium zdůrazňuje, že to po jakýsi krátký čas probíhalo v jedinečné podobě. Ježíš se lidem zjevoval. Tedy: viděli ho, ale ne jako poloprůhlednou vidinu; bylo to setkání. Rozmlouval s nimi. S některými se setkal na cestě, s některými u stolu.
To je nesnáz velikonoc. Když mělo být všecko jinak, Bůh trval na svém. Začínalo se znovu, ale přitom to byl tentýž příběh Pána Ježíše.
Blízké i cizí to mátlo. Od začátku. Zdá se, že právě ti nejbližší si s tou prajednoduchou věcí věděli rady nejméně. Ježíš je před časem upozorňoval, že ho v Jeruzalémě před velikonocemi bude čekat nebezpečí. To znamená skutečné nebezpečí – půjde mu o život. A stejně tak od něj věděli, že dokonce i kdyby tam o život přišel, nemá to být konec jeho díla.
Už dávno dopředu to věděli. Když to nastalo, nedovedli se s tím srovnat.
Jistěže bylo k nemožnosti těžké srovnat se s tím, že člověka, kterému věřili, postihlo cosi tak příšerného. Ukřižování znamenalo příšernou smrt. A Ježíšovo ukřižování zřejmě byla otřesná politická vražda. Mocným se nehodil do krámu. Pod záminkou, že on prý vede mocenský boj, ho dali zatknout, odsoudit a přibít na kříž. Umřel, cizí lidé ho pohřbili.
Jenže vzápětí se potvrdilo, že se nezmýlil. Učedníkům předtím říkal pravdu. Když měl skončit, nebyl to konec. Vyhledával je. Před časem je zavolal, aby šli s ním, teď jim oznamoval, že to dál platí.
Jako dost nepříjemný refrén se nám začne opakovat: Nevěřili tomu. Když jim to přišla Marie z Magdaly oznámit, nevěřili jí.
Budiž, dá se to pochopit. Nedůvěřivost by mohla mít svoje kladné stránky. Na čemsi tu ale záleží víc: Ježíšovi to nebylo jedno.
Když vstal z mrtvých, neudělal to sám pro sebe. Vrátil se k lidem. A tak nestačilo setkání s Marií z Magdaly. Nestačilo, že se s ním dva setkali, když šli kamsi na venkov. On prostě má na paměti ty lidi, o nichž prohlásil, že budou jeho.
Na cestě, na niž vykročil před nimi, se teď pro ně vracel. Zval je, aby s ním šli dál. Chtěl je u toho, co teď bude dál.
A přitom je napomínal, že mají tvrdé srdce.
Srdce je v biblické řeči místo, kde se dějí lidská rozhodnutí. Kdo má tvrdé srdce, rozhoduje se možná rychle, možná tak, že o sobě nepochybuje, ale často špatně.
Takoví byli podle Ježíše lidé, které kdysi pozval, aby ho doprovázeli.
Kdo chce, ať se na ně dívá hezky svrchu. Může říkat: takoví byli oni, já ne. Mě Bůh má za svého proto, že já mu vždycky hned rozumím, vždycky hned poslechnu, vždycky mu věřím a vždycky všecko udělám správně.
Kdo chce, ať to tvrdí. Nezabráníme mu v tom. Bude na něm, aby to prokázal. Vposledu ne před lidmi. Na tom, jak a podle čeho lidé kdy koho posuzovali, bude jednoho dne velmi málo záležet.
Ježíš se vrátil pro lidi, kteří nebyli ideální. Je to naznačeno už v tom, že se naschvál napíše, kolik jich bylo. Jedenáct by se dobře hodilo na fotbalové hřiště. Když byli u bohoslužebného stolu, bylo to číslo nešetrně prozrazující, že nejsou kompletní.
Kvůli jednomu měli všichni pošramocenou minulost. A ve velikonoční přítomnosti to nebylo zrovna o moc lepší. Neměli možnost tvrdit, že ten jeden byl syčák a oni jsou dobří. Ježíš pro nevěru a tvrdost srdce tentokrát napomínal ne chybějícího zrádce Jidáše, ale těch jedenáct, co zůstali.
Co se s takovými lidmi dá začít?
Přesně to, co Pán Bůh ve světě koná. Asi je to tak, že ani těch nejbližších jedenáct, ti svatí apoštolé, Pánu Ježíši nebudou umět pomáhat. Nevylepší Boží činy. Sami jsou na ně odkázáni, na nich závislí. Všecko by ztratili, kdyby pro ně od Boha nebylo bez zásluh vysvobození, kdyby je Pán Bůh skrze Ducha svatého nestvořil nově a nedal jim nové srdce.
Nevylepší Boží činy, ale mají je dosvědčit.
Právě jim Ježíš svěřil evangelium. Evangelium může znamenat tolik jako „dobrá zpráva“. Mezi všemi špatnými zprávami je tu zaručeně aspoň jedna dobrá. A na tu prý je potřeba se soustředit. „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“
Když to psal svatý Marek a když si to jeho čtenáři kdysi začali číst, určitě měli představu, že celý svět je dost velký. Dnes se dá jakákoli zpráva poslat na opačnou stranu zeměkoule tak, že je tam za tři čtyři vteřiny. Tak se šíří a získávají si pozornost všecky špatné zprávy.
Pokud jde o dobrou zprávu, nejsme na tom jinak, než bylo těch jedenáct tehdy u stolu s Ježíšem. Aby se dobrá zpráva k lidem dostala, dá to práci. A není zaručeno, kdo ji doopravdy uslyší, kdo ji přijme, kdo jí bude věnovat pozornost, kdo se jí dá zaujmout a komu to zaujetí také vydrží.
Ale už těm jedenácti tehdy Ježíš sdělil, že si nemají vybírat, pro koho ta zpráva je a pro koho není. Prý: Oznamujte tu zprávu všemu stvoření. Je nerozlišeně pro veliký okruh příjemců.
Ač nerad, musím teď s jednou věcí nesouhlasit.
Jan Amos Komenský, učitel národů a zajisté i učitel českých bohoslovců a kazatelů, si dělal starost, aby si slova Pána Ježíše snad někdo nevykládal mylně. A za zlý příklad mu sloužil „onen mnich František, kterýž husám a kačenám i vrabcům kázal“. Nemohu toho velikého učitele následovat, protože stvoření je opravdu víc než jakýsi kroužek dobře vybraných a připravených lidí. Pán Ježíš Kristus vstal z mrtvých pro veliké vysvobození. Je a bude větší a rozsáhlejší než kdy kdo měl spočítáno. A zlý, který chtěl nad námi zle panovat, ztratí všecko. Nejenom lidi, ale i zvířata a ptáky, a rostliny a kameny, vodu a vzduch, oblohu, úhrn vesmírných galaxií i každé jednotlivé atomové jádro. Už mu to nepatří.
Dobrá zpráva svěřená jeho učedníkům je zpráva navzdory odhadům, výpočtům, pravděpodobným šancím. Mělo se končit, ale začíná se znovu. Bůh totiž trvá na svém. Měli jsme zůstat bez pokračování, a on pro nás má budoucnost. Měli jsme mít před sebou smrt, a on pro nás má život.