Čtení List Jakubův 5,1–9 Text Exodus 3,6–12
A pokračoval: „Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ Mojžíš si zakryl tvář, neboť se bál na Boha pohledět.
Hospodin dále řekl: „Dobře jsem viděl ujařmení svého lidu, který je v Egyptě. Slyšel jsem jeho úpění pro bezohlednost jeho poháněčů. Znám jeho bolesti. Sestoupil jsem, abych jej vysvobodil z moci Egypta a vyvedl jej z oné země do země dobré a prostorné, do země oplývající mlékem a medem, na místo Kenaanců, Chetejců, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců. Věru, úpění Izraelců dolehlo nyní ke mně. Viděl jsem také útlak, jak je Egypťané utlačují. Nuže pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.“
Ale Mojžíš Bohu namítal: „Kdo jsem já, abych šel k faraónovi a vyvedl Izraelce z Egypta?“
Odpověděl: „Já budu s tebou! A toto ti bude znamením, že jsem tě poslal: Až vyvedeš lid z Egypta, budete sloužit Bohu na této hoře.“
Hospodine, slyš můj hlas, když volám, smiluj se nade mnou, odpověz mi! (Ž 27,7)
Modlitba:
Pane Bože k tobě hledíme s nadějí a důvěrou, protože věříme, že jsi spravedlivý i milosrdný, zachránce i soudce, vykupitel i pastýř. Voláš nás k sobě jako svůj lid, pod svou ochranu i jako své služebníky, abys nás pověřil rozmanitým posláním a vybavil nás k tomu vším potřebným. Potřebujeme tě. Tvou lásku a zájem, i tvůj jiný pohled a jiná měřítka, než sami máme. Ukazuješ nám východiska, která by nás nenapadla. Dáváš nám odvahu i trpělivost, které sami nejsme schopni. Potřebujeme tvé odpuštění, protože naše viny na nás leží jako vyčerpávající břemena a sami se jich nezbavíme. Jak převelice jsi slitovný, že nás stále přijímáš a obdarováváš svým pokojem i slovem. Čekáme na tebe. Amen.
Jako v církvi už po staletí, také dnes jsme tu začali bohoslužby 7. veršem 27. žalmu. Ten jsme také zazpívali (Pán Bůh je síla má) a verš v písni zněl: „Uslyšiž mne, Pane.“ Je to neděle o Božím slyšení. Proto jsem jako text kázání vybral tento oddíl, kde se také slavnostně vyznává, že Bůh slyší. Z toho textu mě však oslovuje snad každé písmenko a doba kázání by mi tedy nestačila, abych to všechno pověděl. Většinu tedy vynechám a řeknu pouze to, co mě překvapilo a oslovovalo zcela nově. Ostatní platí a můžeme se z toho těšit, aniž bych o tom mluvil.
Když Hospodin Mojžíše zastavil, nejdříve se mu představuje: „Já jsem Bůh tvého otce.“ Proč neřekl „Já jsem tvůj Bůh“?
Konfirmandi jsou dnes na soustředění před konfirmací. Když jsem byl konfirmand, myslel jsem si, že jsme se o Bohu dozvěděli všechno potřebné a známe ho stejně dobře jako Karla IV. Ano, ale jaksi z dálky. Když mě pak oslovil zblízka – tak jak tu teď oslovuje každého z nás – taky neřekl: „Já jsem tvůj Bůh.“ Měl jsem dojem, že mě oslovil jako rovný rovného. Bůh kluka! Nechytal mě za slovo. Dal mi svobodu a čas, abych se znovu rozhodl, jestli ho přijmu a uznám za svého Boha. Mám pocit, že to tak dělá stále. Stále nám dává svobodu a čas se znovu rozhodnout, co kdyby se nám zdálo, že ho ještě dobře neznáme, že jsme se třeba minule zmýlili, naše minulé rozhodnutí nás už netěšilo, ale tížilo a zotročovalo.
Byl jsem rád, že mám čas se rozhodovat vždycky znova. Dneska už čas nepotřebuji. Stejně na to nestačím, abych Boha dokonale poznal. Jsem rád, že jsem poznal důležitější: že je můj Bůh, že on přijal mne, že se ke mně hlásí a že jsem jeho.
Bůh se tehdy Mojžíšovi dále představoval: „Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův.“ Jako tři Bohové? Skoro. Kdybychom se totiž zeptali Izáka, jaký je to Bůh, jistě by nám o něm řekl něco úplně jiného než jeho otec Abraham. Vždyť to byli tak různí lidé, měli tak odlišné životní zkušenosti, naprosto rozdílné povahy a jinak s Bohem jednali. A což teprve Abrahamův vnuk Jákob. Ten by o Bohu vyznával zase něco jiného. Dávno o praotcích napsali, že k Abrahamovi patří jako nejdůležitější poslušná víra, k Izákovi trpělivá láska a k Jákobovi nezahanbující naděje.
Jejich vyznání přijímám, ale jaký je tedy Bůh? Mojžíš se zachoval správně, že si zakryl tvář, aby odolal pokušení chtít Boha prokouknout a poznat tak naskrz, aby i věděl, jak si Boha ochočit a udělat si z něj sluhu. Nevím, jaký Bůh je, nestačím na to, abych ho dokonale poznal, ale on se nám sám představuje a dává se poznat. Říká a ukazuje, co dělá. Dělání vyjadřujeme slovesy a v následujícím odstavci je to sedm sloves o Božím dělání: viděl jsem, slyšel jsem, znám – sestoupil jsem, abych vysvobodil a abych vyvedl – pošlu tě.
Tady je to Boží slyšení. Podle českých překladů jsem si představoval situaci takto: Bůh slyšel z Egypta nářek Izraelců, které Egypťané zotročili, nutili robotovat, egyptští drábové je honili do práce, aby dělali rychleji a víc, bili je a někdy to přehnali a robotníka utloukli. Utlačovaní Izraelci tedy snad naříkali: „Prosím ne, nebij mě! Prosím, slituj se!“ Úpěli pro bezohlednost egyptských poháněčů. Vidíme, že naši překladatelé přidali slovo „bezohlednost“, ale už nevidíme, že zároveň vynechali slova, že Bůh slyšel úpění svého lidu „z úst poháněčů“. Pro mne a patrně i pro překladatele bylo překvapující, že ne z úst lidí bezohledně honěných do práce!
Jak tomu máme rozumět? Egyptští poháněči samozřejmě neúpěli, ale zřejmě nadávali, vykřikovali své rozkazy a hrozby. To Bůh slyšel. Ponižované a trpící asi slyšet nebylo. Zatínali zuby a mlčeli. Byli přesvědčeni, že je každý nářek zbytečný; nikdo jim nepomůže. Natož nějaká žaloba na nespravedlnost a že víc už dělat skutečně nemohou. – Myslím si totiž, že nejvýstižněji by se tu mělo překládat, že Bůh slyšel žalobu svého lidu z úst jeho poháněčů! Ale zotročení si byli zoufale jisti, že přece v Egyptě není soudce, kterému by mohli žalobu předložit a on by rozhodl spravedlivě. Tak to asi bylo. Jenže z úst drábů sice k Bohu doléhaly nadávky a hrozby, ale on to v nich slyšel a správně rozuměl, že to jsou nevyslovené žaloby trpících.
Tato zvěst, že Bůh slyší, nepochybně směřuje také na tyto dvě strany: Jednak na stranu faraóna a jeho drábů. Lidi tohoto typu známe. Domnívají se, že mají moc a zařídí, aby zotročovaní byli zticha, aby „drželi hubu a krok“. Chovali se tak v tehdy v Egyptě, nedávno v nacistických i komunistických koncentrácích a také dnes. Ale nejen „upřená mzda dělníků volá do nebes“. Bůh nevyslovené žaloby slyší.
Tato zvěst ovšem směřuje také na druhou stranu. Na tu mlčící stranu. Bůh slyší nářek a prosby o pomoc, i když je nevyslovíme. I když nevěříme, že by nás někdo mohl vyslechnout, zastat se nás a bylo by to něco platné. I když nemáme naději, že by nás někdo mohl vysvobodit, pomoci nám. Bůh slyší i ty, kdo mlčí a jsou zotročeni jakýmkoli zlem; zlými lidmi, zlými okolnostmi, zlou nemocí, svým vlastním zlým hříchem. Kolik lidí je tak nešťastných, že nemá odvahu přednést Bohu své prosby za sebe nebo za svého blízkého. Nejen tak, že si u Boha neobjednává, co přesně, jak a kdy má udělat, ale zcela zmlkne. Snad hádá, že je jeho neštěstí snad trest nebo zkouška. Trpí a mlčky snáší svůj bolestný úděl. Možná se bojíme udělat zkušenost, že naše úpění a žaloby Bůh neslyší.
On však slyší i mlčení. To je to slavné vyznání. A jestliže jsme dosud přijímali zvěst, že dostáváme, teď tedy přichází na řadu, co můžeme dělat: Bůh nás pověřuje a vysílá: „Pojď, pošlu tě a vyvedeš je!“ To první, čím můžeme a máme ujařmené vyvádět z jejich otroctví, to je zvěst, že Bůh o nich ví. Čím víc trpící člověk nevěří a nemá naději, že by mu bylo pomoci, tím víc potřebuje naše svědectví, že se Bůh jeho žalobou zabývá, přijímá ji ke svému soudu, jednoznačně rozhoduje ve prospěch nešťastného, sestupuje, aby ho vysvobodil a vyvedl z otroctví.
To pověření a poslání je slavné. Neodmítejme je, že na ně nestačíme, že jsme moc mladí nebo moc staří, nedokonalí a hloupí. Slavné je pověření a poslání, slavná je zvěst, že Bůh nešťastného slyší. Nevadí, že my nejsme slavní. Když nás pověřuje, jde přece o jeho dílo, ne o naše. Jsme jenom jeho služebníci a ovšemže hříšní. Ale Bůh je při nás a sám vysvobozuje a zachrání. Nebojme se! Amen.
Praha-Střešovice 28. 5. 2005