Text: Genesis 32,23–33
Gn 32,23–33
A té noci vstal, vzal obě své ženy i obě své služky a jedenáct svých synů a přebrodil se přes Jabok. Vzal je a převedl je přes potok se vším, co měl.
Pak zůstal Jákob sám, a tu s ním kdosi zápolil, dokud nevzešla jitřenka. Když viděl, že Jákoba nepřemůže, poranil mu při zápolení kyčelní kloub, takže se mu vykloubil. Neznámý řekl: „Pusť mě, vzešla jitřenka.“ Jákob však odvětil: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ Otázal se: „Jak se jmenuješ?“ Odpověděl: „Jákob.“ Tu řekl: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“
A Jákob ho žádal: „Pověz mi přece své jméno!“ Ale on odvětil: „Proč se ptáš na mé jméno?“ A požehnal mu tam. I pojmenoval Jákob to místo Peníel (to je Tvář Boží), neboť řekl: „Viděl jsem Boha tváří v tvář a byl mi zachován život.“ Slunce mu vzešlo, když minul Penúel, ale v kyčli byl chromý. Synové Izraelovi nejedí až podnes šlachu při kyčelním kloubu, protože Bůh poranil Jákobovi šlachu kyčelního kloubu.
Sestry a bratři, přátelé v Kristu,
příběh, který jsme vyslechli, má v sobě mnoho tajemného. Jak máme rozumět tomuto zvláštnímu zápasu? Neznámý muž přepadá Jákoba u řeky uprostřed noci. Hospodin se stává na okamžik nepřítelem a stává se jím ve velice zvláštní chvíli. Jákob se totiž připravuje na setkání. Jde se setkat se svým bratrem, jde odprosit svého bratra, kterého obalamutil a lstivě podvedl.
Jákob zůstal sám a Hospodin s ním zápasil, bojoval. Celou noc se ho snažil přemoci, což může být přeloženo i jako „přesvědčit, přemluvit“. Hospodin Jákoba zkouší. Jákob je však silný bojovník. A je to člověk, který si jde cílevědomě za svým. Když Jákobův protivník viděl, že ho nemůže přemoci, vykloubil mu kyčelní kloub. To ale pro Jákoba není důvod boj vzdát. Jasně teď vidí, s kým má tu čest. A tak když ho neznámý prosí, aby ho nechal jít, Jákob ve svém úsilí nepolevuje. Je to muž toužící především po požehnání, v této touze je schopen zajít daleko – jak víme, je schopen připravit o něj i vlastního bratra. Jákob touží po požehnání i nyní, a proto svého soupeře nepustí, dokud toto požehnání nezíská.
Jeho směřování si však vybírá svou daň – Jákob se nevzdává ani za cenu vymknutého kloubu. Vítězí sice, ale nic už není tak, jako dřív. Jákob se nenechá přemoci, ale přesto z boje nevyvázne se zdravou kůží. Získat požehnání není jen tak. Stojí to spoustu sil, právě protože nejde o nic menšího než o požehnání, Boží podporu a příslib. Kdo chce hodně získat, musí se hodně namáhat. Něco při tom ztratí, ale daleko víc najde. Bez této ztráty to však nejde. Nemusíme vždy skončit jenom s chromou nohou. Může jít i o bolestné zážitky nebo nepříjemné zjištění. O přehodnocení dosavadního života nebo změnu, která s námi hodně zamává, ale na jejímž konci jsme obohaceni.
Jákob toužil po požehnání, toužil po Bohu a měl ho proto při svém zápasu stále na zřeteli. Stále se zaměřovat na Hospodina – to je boj, který znamená zápas o požehnání. Zaměřovat se ve svém životě na Hospodina, to ale často bolí. Je nám to proti mysli, stejně jako nám je někdy nepříjemné pečovat a starat se o své vztahy. K tomu, abychom hledali, tak jak čteme u evangelisty Matouše „především Boží království“, nevede vždy jednoduchá cesta a je nutné být připraven se mnohého vzdát a o mnohé přijít. Hledejte především jeho království a spravedlnost, všechno ostatní vám bude přidáno. Dokonce se toto životní směřování může zdát únavné a náročné. Hospodin nás však v našich starostech provází. Jeho příslib nás posiluje jako dar, ze kterého můžeme v našich zápasech čerpat. Potom nám může Hospodin přidat i to ostatní: nemusí to být potomstvo, úroda a majetek, jak známe obrazy požehnání ze Starého zákona, ale může to být naděje, odvaha a síla k novému.
Jákob se jde usmířit se svým bratrem – ušlechtilejší cíl by možná ani nemohl mít. A přesto, právě nyní ho Hospodin v roli cizince napadá a zápasí s ním na život a na smrt. Má Jákob přijít o život zrovna, když dospěl k takovému činu? Ne, Jákob nejenže nepřijde o život, ale dokonce získá i něco navíc. Zaslíbení pro setkání s bratrem. Ten, který bratrovi požehnání ukradl, získává požehnání se s tímto bratrem setkat. Jeho vítězství je však vykoupeno bolestí, fyzickou újmou, kulháním. Udála se s ním nepříjemná změna, je poznamenán na celý život. Obstál, zadarmo to ale nebylo. Jákob však přežil. Jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi. A pokud přežil setkání s Bohem, přežije i setkání s Ezauem. V tomto zápase Boha s člověkem jde zejména o setkání člověka s člověkem. To je právě ve hře. A tak když se neznámý zeptá: Jaké je tvé jméno? odpověď Jákob není jen odpověď na otázku a vyřčení tohoto jména. Protože Jákob znamená Úskočný, je to zároveň vyznání viny: podvedl jsem svého bratra. Jákob veřejně vyznává svou porušenost. Když mu pak cizinec dává nejprve namísto požehnání jméno nové, znamená toto jméno především nový charakter a osud. To nové jméno je Boží čin pro Jákoba. Hospodin způsobuje Jákobův nový začátek. Způsobuje, že se Jákob stává novým člověkem. Není už Úskočný, v jeho jméně se k němu Hospodin přiznává – Izrael může být přeloženo jako „zápasí Bůh“.
V našem dnešním příběhu se ze vztahu k Bohu vyvozuje vztah k člověku. Podobný motiv najdeme i v jednom pozoruhodném deníku. Holandská židovská studentka Etty Hillesum napsala v době, kdy bylo téměř jisté, že půjde do koncentračního tábora a že brzy zemře, toto: „Ale vždycky se budu snažit pomáhat Bohu, jak jen dovedu, a jestli se mi to podaří s ním, pak se mi to zcela jistě podaří také s lidmi.“
A jinde: „Chci ti pomoct, Bože, abys mě neopustil… Jen tohle jediné je mi stále víc jasné: že nemusíš pomáhat ty nám, ale že my musíme pomáhat tobě, a tím nakonec sami sobě.“
Tato slova pronesl člověk v situaci nejvyššího ohrožení a psychického i fyzického utrpení. Ve chvíli, kdy jde o holou existenci, kdy už nezbývá nic – se může ukázat to, co je jediné důležité a má cenu. Spoléhat se na Hospodina a hledat v něm sílu je klíčem ke všemu ostatnímu. Pokud se nám podaří vyjít s Bohem, podaří se nám vyjít také s lidmi, se světem a životem. Vypořádáme-li se s ním, vypořádáme se také s tím ostatním. Hospodin při nás stojí ve chvílích utrpení, má smysl usilovat o jeho blízkost a podporu. Taková víra je zápas, nic samozřejmého. Vzpomeňme na Jákobova slova při zápasu s andělem – Hospodinem: „Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš.“ Je to zápas o Boží požehnání, o požehnání našeho života. Je to usilovná a soustředěná snaha dát pevný obrys svému životu, u vědomí, že Bůh je S NÁMI, při nás. V tomto zápase jde o to, udržet si Boha u sebe jako toho, který dává našemu životu smysl. Je to – trochu zvláštně řečeno – snaha získat na svou stranu Hospodina – a tím si k sobě připoutat opravdový Život. Citátem z deníku Etty Hillesum jsme se možná dostali trochu na tenký led. Slova „Chci ti pomoct, Bože, abys mě neopustil“ jsou biblickému jazyku poněkud vzdálená. Hospodin je přece ten, kdo pomáhá nám, ne my jemu. Je to však dobrý obraz touhy žít s Bohem, kterému se můžeme přiblížit. Znamenají, že s Bohem počítáme, že to s životem ani v těžkých chvílích nevzdáváme. Zakotvit život v Hospodinu znamená příslib a zajištění do budoucnosti, ať už je tato budoucnost jakákoliv.
Hospodin je světlo mé a moje spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, z koho bych měl strach?
Amen