Kázání Jana Šimsy

Číslo

Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice. Tam jej přijala do svého domu žena jménem Marta, která měla sestru Marii; ta si sedla k nohám Ježíšovým a poslouchala jeho slovo. Ale Marta měla plno práce, aby ho obsloužila. Přišla k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou? Řekni jí, ať mi pomůže!“ Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.“

Lukáš 10,38–42

Marta a Marie bydlily prý tři kilometry před Jeruzalémem při cestě z Jericha, na úpatí hory Olivetské v Betanii, osadě, která měla jméno „Dům chudého“, „Dům prosebníka“.

Evangelista Lukáš se tím nezabývá a jde rovnou k věci. Marta přijala do svého domu Ježíše při jeho cestě do Jeruzaléma. „Když se naplňovaly dny, kdy měl být vzat vzhůru, upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma…“ … „Když šel Ježíš s učedníky dál, vešel do jedné vesnice…“

Marta měla sestru Marii. Ta se usadila k Ježíšovým nohám a poslouchala jeho řeč. Marta běhala sem tam, samou úslužností se mohla roztrhat, hlavně aby byla hostina. Dodala si odvahy, přistoupila k Ježíši a řekla: „Pane, to je ti jedno, že má sestra mě nechá samotnou sloužit? Řekni jí, ať mi pomůže!“

Pán jí odpověděl: „Marto, Marto, děláš si starost a trápíš se pro mnoho věcí (merimnán = starat se, být starostmi na roztrhání; thorybazein = dát se zneklidnit; znepokojovat se)… Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.“

Dost mě to vyprávění kdysi vzalo. Přece ta Marta měla pravdu! Kdyby jí sestra pomohla, byly by dřív hotovy a mohly poslouchat obě! Navíc jsem v Nedělní škole miloval sestru Martu. Často nás učila, a tak jsem příběh nějak spojoval s ní. Také jsem jí o tom – po více než šedesáti letech – napsal k jejím narozeninám.

Zbožné ženy a dívky v Čáslavi založily evangelický spolek „Marta“. Pečoval o sirotčinec, o chudé děti, o nemocné a pak i o přestárlé faráře, kteří neměli kam jít.

Karel Čapek napsal ve svých „Apokryfech“ povídku k oslavě Marty. Svěřuje se sousedce, že by také ráda poslouchala, ale sestra Marie místo, aby jí pomohla s tolika věcmi, které je přece třeba udělat, si sedla a poslouchala. Marně jí dávala znamení, ať již váženého hosta neobtěžuje. Čtli jsme povídku ve sdružení a pan farář se až rozzlobil, že se předčítá nahlas.

Jeden sdruženec (Ivo Žáček) pak napsal dlouhou báseň ve prospěch Marty, která v jeho apokryfu s hanbou uteče, ale Ježíš za ní pošle Marii atd. Báseň má šťastný konec, Ježíše pak poslouchají v lásce a svornosti sestry obě.

To je však jen literatura našeho století, které si zvláště ve své první polovině vážilo práce pro druhé, obětavé sebezapíravé služby, anonymní pomoci lidem na cestách, tedy praktického křesťanství. Mělo to své náboženské základy v XIX. století, kdy vznikaly všechny ty diakonie a ústavy, až se tomu Friedrich Nietzsche posmíval.

Slovo evangelia je však jiné a jasné. Marta je napomenuta, že si dělá starosti a rmoutí se při tom množství úkolů. A Marie, která sedí u nohou Ježíšových, je pochválena.

Proč ale i dnes budí ustaraná Marta naše sympatie? A z čeho jsou všechny ty omyly a nejasnosti? Jak máme příběhu správně rozumět?

Především se málo myslí na to, že Ježíš „upjal svou mysl k cestě do Jeruzaléma,“ kde má „být vzat vzhůru.“ Dostal se do „časové tísně“, jak by řekli šachisté. Časová tíseň je řecky „kairos“, je to napjatý čas. Už není čas na hostiny, trachtace a lidové slavnosti. Je třeba rychle vyřídit to, co má být vyřízeno. Je třeba říci, co má být řečeno. Není času nazbyt. Na to často výklady zapomínají a visí v jakémsi bezčasí, v pomyslné věčnosti.

Druhá věc je tato. Vykladači jsou zaměřeni na psychologii těch mladých žen. Srovnávají je a domýšlejí si, jak jedna je extrovert a druhá introvert. Extrovert je plný činnosti a introvert má smysl pro metafyzické meditace.

Takového srovnávání bylo hodně už ve středověkých výkladech. Tehdy přišli na to, že křesťanské cesty jsou dvě. Jedna cesta aktivní služby – jejím typem je Marta – latinsky via activa. Druhá je cesta meditace, přemýšlení, duchovního usebrání – to je Marie – latinsky via meditativa. Obě jsou křesťanské, ale zvláště v některých řeholních řádech stála výše ta via meditativa.

Evangelista má přitom na mysli něco zcela jiného, než nějakou typologii. Totiž Ježíše, který jde za svým určením, má mysl „upjatou“ ke svému poslání. Má naspěch, jak to ve svém filmu vystihl Pasolini. Musí své slovo vyřídit a svůj úkol splnit.

To třetí je drobná možnost, je o tom spor mezi vykladači. „Jen jednoho je třeba“. Obvykle se to vykládalo duchovně, že je třeba čekat na slovo. Komenský napsal knížku, která vyšla v Kalichu, přeložil ji Luděk Brož – „Jedno nezbytné“, Unum necessarium.

Odborníci na dobové pozadí nás však upozorňují, že k tradičnímu přijetí hosta nepatřilo jen dát mu napít a poskytnout mu vodu na umytí nohou (nebo mu docela umýt nohy – sám Ježíš přece myl nohy učedníkům). K tomu pohostinství patřilo také dát poutníkovi či pocestnému najíst, obvykle něco málo. Vedle vody a stínu to bylo to „maličko“ nebo „jedno“, co stačí. Teprve pak se zabíjelo tučné tele nebo – podle Karla Čapka – ta holoubata. Po putování pouští totiž dorazili lidé často zcela vysíleni (a mezi Jerichem a Jeruzalémem je fantastická poušť, viděli jsme ji „na vlastní oči“ při naší pouti).

Tito vykladači soudí, že smysl poznámky je právě asi tento: „To, co jsme s učedníky dostali, stačí.“ Nebo: „Stačí jen maličko.“ Tj., není třeba chystat hostinu. „Není na to čas.“

Čtvrtý je jednoznačný důraz na to, že při setkání s Pánem je třeba čekat na jeho slovo, přijímat je a ne mu kuchtit. Toto slovo bylo pak důležité při problémech, které měly první sbory s putujícími kazateli. Docházelo k tomu, že se začala oslavovat osoba a osobnost Ježíše jako hrdiny, jako poloboha, „héroje“. A podobně tak byl vítán i ten, kdo ho zvěstoval. Oslava osobnosti Ježíše, služba jeho osobě byla zdánlivě to pravé, to duchovní. Jeho zvěst, jeho poslání, jeho evangelium se dostávalo na druhé a další místo.

Vzpomeňte si, jak na mnoha místech evangelií Ježíš brání kultu vlastní osoby. Jde tak daleko, že odmítá i oslovení „Mistře dobrý“. Skoro až zacpává pusu těm, kdo ho oslovují jako Syna Božího. Sám se označuje často (maximálně) za Syna člověka.

Křesťanství bylo od samého počátku ohroženo Martami, které chystaly slavnou královskou hostinu. Zachraňovaly to vždy Marie, které čekaly na jeho slovo. Ostatně ten výraz „usedla k nohám Ježíšovým“, který dal těm romantikům, barokním malířům a postbarokním spisovatelům (jako byl Karel Čapek) podnět k vykreslení dojemné skupiny, v níž se choulí k nohám krásného Ježíše půvabná dívka, znamená v evangelistově vyprávění něco prostého a jednoznačného. Vzpomeňte si na apoštola Pavla, jak za mlada „sedával u nohou Gamalielových“. Jakápak romantika. Marie u nohou Ježíšových znamená, že se stala jeho učednicí.

Zvláštnost je v něčem jiném. Evangelista se nerozpakuje uvést, že učedníkem se stala žena – to byla zvláštnost. Zákoníci a učitelé měli převážně jen chlapce a mladé muže.

Toto vše nám kdysi vyložil profesor J. B. Souček. A jak už byl v ráži, zaútočil na ty čáslavské zbožné ženy. Jestli chtěly být věrné evangeliu Ježíše Krista a v jeho duchu sloužit potřebným, měly pojmenovat svou družinu „Marie“. Ta byla poslušnou učednicí Ježíše Krista, spěchajícího do Jeruzaléma na Golgotu, aby splnil svůj úkol, své poslání, donesl své břemeno, svůj kříž. Samozřejmě, že pak konala v tomto duchu a v této síle svou službu.

Ale v té chvíli „předvelikonoční“ poznala, že je třeba zachytit každé slovo. Na tom záleží. Služba jeho osobě, adorování jeho osobnosti, kult jeho osobnosti je cosi druhotného.

To je smysl příběhu o Martě a Marii. Záleží na slově, na smyslu, na evangeliu. Marie udělala dobře, že naslouchala, a stala se tak učednicí, tj. dala si posloužit Ježíšovým výkladem místo, co by ona sloužila jemu.

Ježíšovo slovo má v sobě laskavý tón, podobně jako když nás varuje před pečováním o to, co bychom jedli a čím se odívali. V Ježíšově slově k Martě je hluboké porozumění pro ty, kdo pečují o jídlo a pití, popřípadě mají strach, že toho nebude dost.

Nestačí tedy jen najít nějaký „happy end“ jakéhosi smíření mezi sestrami. Důležité je pochopit poselství příběhu. Pochopit, kdo ke dvěma sestrám přišel, proč byl v časové tísni. Kam tak spěchal.

Ve víře víme, kdo přišel, proč byl v časové tísni, poněvadž víme, že spěchal, aby vyřídil své poselství a pak aby podstoupil smrt, a to smrt na kříži.

Proto ho Bůh vyvýšil nade vše. A my ho ctíme poslušností, soustředěním na jeho slovo, jsme jeho učedníky a nespokojíme se s povrchní oslavou.

Amen.