Text: Lukáš 9,7–27 a Izaiáš 1,15–18
Obraz první: Jsme u dvora krále Heroda. Tajní mu přečetli pravidelnou policejní svodku a krále opět upoutaly zvěsti o tom člověku, který se už nějaký čas potuluje od vesnice k vesnici a poněkud budí rozruch. Moc se neví, kdo to je. Udavači jsou neschopní a nosí nepotřebné údaje o tesařské rodině z Nazaretu a podobně, a přitom kdoví, kdo za tím stojí ve skutečnosti a o co mu jde. (Aby tak o trůn!) Herodes už pustil sondu, co se vykládá po hospodách a na trhu, ale výsledek to nemělo dohromady žádný: prý Jan Křtitel, anebo Eliáš, anebo jeden z dávných proroků (ani nevědí, který)…
Jenže kde je dneska konec Eliášovi, Jana jsem dal popravit a dávní proroci jsou dávno v Pánu – stejně, že je tak láká minulost a ti jejich svatí Eliášové a Komenští a jak se všichni jmenujou, přemítá Herodes. A je láká, to vem ne, ale kdo je tohle? A kdo za ním stojí? Ne že by mu bylo co přišít, je tu jen pár udání, že pobuřuje proti církevnímu vedení, a pak zmatená petice, že nechal zešílet stádo prasat, když kohosi léčil. Ale že kolem něj lidi nadělají takových řečí, že se jich kolem něj motá tolik?
Herodes, král velkých ambicí a nevelikých schopností, nervózně vydal další pokyny. Ještě jednu šanci šéf BIS dostane, a běda, jestli zas nic nepřinese. Jeli ten chlap nebezpečný, nejvyšší čas s ním zatočit. Ale jestli je to nějaký starověký David Coperfield, mohla by s ním být legrace. Uvidíme.
Obraz druhý. Obyčejné ráno, úplně normální den. Ačkoli něco nenormálního se stalo. Ježíš, co o něm teď všichni mluví, se tu včera objevil s pár žáky a kamsi šli. Lidi to zpozorovali, a za ním. A nebylo jich zrovna málo, prý to šlo do tisíců (aby ne, jen těch tajných, co tam šmejdili), no a on zas mluvil o Božím království (kdyby ho tak slyšeli pánové nahoře, ono to Boží království totiž vypadá hodně jinak, než to, co tu budujeme); a jak tak mluvil, najednou byl kolem něho hotový lazaret a on je uzdravoval – to kvůli tomu království, co o něm mluví.
A byla to taková krása, až se nechtělo domů; najednou se smrákalo, noc na krku, však jeho žáci hned začali panikařit, ale než jsme se rozešli, ještě jsme si sedli a on vám vzal kus chleba a pár ryb, no bylo toho tak sotva pro ně – a pak, místo co by si to nechal a místo co by si postěžoval, že toho není víc, on vám pohleděl k nebi a poděkoval a začal nám posílat kousíčky a to vám byla věc: To, jak patříme jednomu Pánu Bohu a všichni patříme dohromady, kdoví jestli ne i ti tajní, co tam byli – a to všecko zas kvůli tomu království, co o něm tak krásně mluvil.
Znám zbožnější lidi, než jsem já, ale tohle byla síla. Ne že bych po takové večeři neměl hlad, to jsem teda měl, ale to bylo vedlejší, já vám v té partě tam na trávě kolem něj prožil něco, co za tu trochu hladu stojí.
Obraz třetí. Lidi o tom setkání nepřestávají mluvit. I učedníky to bere, v jednom kuse listují v novinách a donekonečna prohlížejí pár barevných časopisů. Titulky jsou ohromné: Zázračný léčitel, Konec chudoby (sice s otazníkem, ale to víte, novináři), tadyhle zase Mrtvá dívka opět žije a o pár stran dál Muž, který léčí nevyléčitelné a kus pod tím Démoni třeste se, to je dobrý. Nebo tady, hele Kdo uzdravil šílence z gerasenského hřbitova. Tady v tom plátku ti, mistře, říkají Apoštol lůzy (tos je rozčílil tím kázáním, jak ses ohradil proti bohatým) a taky tu píšou Ruce pryč ode dne odpočinutí! a Provokací už bylo dost a tak dál, ale to je tak žlučovitý, že to ani nečteme. Ale tady, hele, Nasycení tisíců lidí a tady zase Další nevysvětlitelný zázrak. Píšou, že bys uměl oživit naše hospodářství, však po tom včerejšku šekel posílil, ale nemůžou se shodnout, jestli budeš privatizovat nebo znárodňovat. A někteří tě chtějí rovnou za krále.
Nejvíc teď letí to uzdravování a ta večeře; dokonce o tobě budou něco točit. Hrát tě bude nějaký dlouhovlasý vousatý blonďák. Modrooký. Povídají, že to zabere, lidi, co tě neznají, si tě tak malujou a oni už hlavně dali natisknout první plakáty. No nemá to chybu, všichni si tě považují (tedy kromě těch pár žlučounů). Srovnávají tě – víš s kým? S Křtitelem, s Eliášem, s proroky… Teď už tě lidi nepřehlédnou.
Hm, a za koho mne máte vy? Když padne tahle otázka, je čas schovat výstřižky i s barevnými obrázky, a říct něco sám za sebe. Já, za koho tě mám já?
Jeden z učedníků se osmělil a řekl něco v tom smyslu, že lidi hledají cíl života a co je spravedlivé a dobré – a dalo by se pokračovat, ale když se ptáš, za koho tě máme my, tak tedy poslouchej: považujeme tě za člověka, u kterého najdeme vyhovující řešení životních rébusů. Za zplnomocněného Božího velvyslance. Lidi slouží různým šéfům, a my dobrovolně přijímáme za svého Pána tebe. Protože u tebe tušíme Boží vůli.
Takhle nějak zněla Petrova odpověď (až na to, že byla stručnější). Ježíš mu na to odvětil: Tak o tom hlavně nikomu neříkejte.
Obraz čtvrtý. Tak o tom teda nikomu neřekli. Ne snad že by Petrova odpověď byla mylná. Ale přišla ve špatnou chvíli. Proč ve špatnou? Však jste ty novinové titulky slyšeli. Lidem tenhle učitel imponoval a brzy si vyprávěli spoustu příběhů s dlouhou řadou zázraků. Časem i takových, jaké Ježíš nikdy nedělal, ale co na tom – o zázracích lidi slyší rádi a kdo dokáže, že to tak nebylo?
Tehdy ještě netušili, že jednou (snad) přijde rok 2000, naopak se chystali, že konec světa hrozí tak zhruba pozítří, a rozhlíželi se, kdo by je bezpečně provedl hrůzami posledního věku. Kdož ví, zda na Božím soudu nebudu mít průšvih, říkali si, chtělo by to někoho, kdo má nahoře známé – a kdo jiný by to měl být než ten, kdo má, jak to tak vypadá, nadpřirozené schopnosti, kdo je Boží? (Aspoň se to o něm říká.)
Tak proto asi, špitají si učedníci, proto nám Ježíš povídá: A vás ani nenapadne jim teď říkat, že jsem Boží velvyslanec s plnou mocí, ještě ta chvíle nepřišla. V nadpřirozených schopnostech to není a o uctívání sní leda tak Herodes, to Ježíš ne (jednou tak začne lecjaká sekta a lecjaký kult osobnosti). Takhle ne, ještě jim nic neříkejte, protože ten příběh ještě není celý. Nejprve musí ten, kdo je tu v Boží službě, mnoho vytrpět.
To se pak i stalo: Napřed ho zatratilo církevní vedení a tehdejší vzdělanci, pak ho opustili rozjásaní příznivci a nakonec političtí představitelé ukázali palcem dolů – a nadějný starověký Coperfield, co i život uměl křísit, byl najednou po smrti a bylo to dost ubohé a trapné představení.
Až v tuhle chvíli je ten příběh celý. Teď už to učedníci říct můžou, protože teď už to nebude jedno náboženství z mnoha, ani kult osobnosti, teď už půjde o něco jiného.
Obraz pátý: Konec století, konec ledna, Martin ve zdi, Praha. Lidé, kteří jdou jen tak kolem, si představují, co se tu asi děje. Jakýsi náboženský obřad, tak u toho rozhodně být nemusejí. Každé náboženství člověku všechno příjemné zakáže, poručí mu, jak se má chovat, a dodá k tomu slib, co dostane za odměnu (to se ví, že po smrti), případně pohrozí, co ho čeká jako trest za selhání.
Tak u toho já být taky nemusím. K Martinu ve zdi jsem přišel proto, že křesťanská víra vypadá jinak. Nabízí. Vypráví příběh, ke kterému se můžete připojit, chcete-li. Vypráví příběh lidského života, který vlastně dopadl dost špatně. A i lidé, kteří toho (třeba ve vztazích) zmeškali a prohráli už dost, se sem najednou vejdou. I vy, jeli to váš případ. Protože Bůh se k tomu životu přiznal a potvrdil ho, až když byl pokažený a prohraný.
Dokud se pořádají dostihy ve zbožnosti (kdo má víc nevšedních obdarování a koho jaktěživo nenachytali při ničem zakázaném atd.), do té doby to není křesťanská víra, ale leda snad tak soutěž o diplom modrookého blonďatého koprfilda, jako se dá soutěžit třeba o odznak Julia Fučíka nebo kohokoli, koho se lidi rozhodnou ctít.
Až když to dočtete až k tomu špatnému konci (jak jinak taky mluvit o popravě), až tehdy se dá mluvit o Ježíšovi jako o tom, v kom najdete Boží vůli. Jenže teď už zas učedníkům nikdo nevěřil; o to víc se však najde nadšenců s pověrečným přesvědčením, to nevadí, že ho pověsili, zůstaňme u těch jeho báječných schopností, léčitelských a jiných, s těmi se toho dá ještě udělat tolik…
Měl těch schopností mraky, taky některé máme, napsal jeden z pozdějších žáků, ale záležíli na něčem, pak jedině na tom kříži.
To už je ale dávno. Dnes je konec století, konec ledna, Martin ve zdi, Praha. Je nás tu relativně dost. Za koho ho považujete vy?
Utíkáte sem před zlem, jehož je svět tam venku plný? (Věřím Eliášovi skoro všemohoucímu, že všem modlářům ještě ukáže.) Nebo sem chodíte načerpat sílu k dobrým mravům? (Věřím Janovi, jenž posilněn kobylkami a medem vyzval hříšníky, aby mysleli a jednali radikálně jinak.) Nebo sem chodíte, protože tu bývají přátelé, které potřebujete vidět? (I dávným prorokům věřím, kteří lidi učili, aby si jeden druhého všímali.) Nakonec proč ne? Žádnou z těch tří odpovědí bych neodsoudil. A žádná ovšem nestačí:
Jeli venku svinstvo – ač jsme ho neudělali – je i naše, v tom a je jasno. A pokud jde o dobré mluvení a jednání, kterého je třeba jak soli, a o sympatické společenství, to je všecko až na druhém místě, kdepak na začátku! První je nabídka – už jsem říkal, že křesťanská víra nabízí. První je pozvání pro lidi s všelijak zpackanou minulostí a s kdovíjakou budoucností, aby si taky přišli nabrat svobody a důvěry. A svoje vztahy k druhým lidem aby pak taky zkusili stavět na milosti, kterou tu dostali.
Vůbec není jedno, co děláte a jak žijete (však Heroda Ježíš nikomu za vzor nedává). Ale že jsem menší mrcha než Herodes, bude to Bohu stačit? Už jsou tu obavy: abych si před lidmi nezadal, abych o něco nepřišel nebo něco nezkazil nebo abych si nevysloužil trest – a ze samých obav můžu ztratit mnohem víc. Kdo chce zachránit svou duši, ten ji ztratí, řekl tehdy na konci rozhovoru Ježíš. A kdo ji prošustruje a rozdá se pro lidi (tak jako on to dělal), ten ji naopak získá.
Pojďte, projednejme to spolu, říká v bibli Bůh. I kdyby vaše hříchy byly jako purpur, zbělejí jako sníh. To je víra. Ježíš k tomu ještě dodá něco o těch, kdo spatří království Boží.
Ve víře se lidi učí stavět život ne na strachu, ale na milosti a na lásce. Ježíšovo dílo Bůh potvrdil – to se míní slovem vzkříšení – a to je signál, kde hledat životní hodnoty, které přežijí i hrob, a kde je naopak nehledat. Přeju sobě i vám, abychom se o ty spolehlivé odvážili opřít.
Amen.
(Martin ve zdi, Praha 31. 1. 2000)