Text: Izajáš 5,1–10
Zazpívám svému milému
píseň mého milého o jeho vinici:
Můj milý měl vinici na úrodném svahu. Zkypřil ji, kameny z ní vybral, a vysadil ušlechtilou révu. Uprostřed ní vystavěl věž i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny; ona však vydala odporná pláňata.
Teď tedy, obyvateli Jeruzaléma a muži judský, rozhodněte spor mezi mnou a mou vinicí. … Když jsem očekával, že vydá hrozny, jak to, že vydala odporná pláňata?
Nyní vás tedy poučím, co se svou vinicí udělám: Odstraním její hrazení a přijde vniveč, pobořím její zídky a bude pošlapána. … Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž měl potěšení. Čekal právo, avšak hle, bezpráví, spravedlnost, a hle, jen úpění. …
Písmo mluví o člověku takovém, jaký je, o normálních lidských bytostech z masa a krve. A tak můžeme uprostřed Písma najít lidovou písničku, která se nezpívala v chrámech, ale mezi obyčejnými lidmi, třeba při vinobraní. Bible přece není kniha do kostela, ale pro život a ze života. A tak jako autoři Písma užívali vlastních slov a myšlenek pro Boží zvěst, i my máme svobodu vyprávět biblickou zvěst vlastními slovy.
Není to ovšem svoboda neomezená. Písmo není koš veršíků, ze kterého si můžeme vybírat po libosti, ale je spíše jako řeka: teče všelijakými zátočinami, vyskytnou se v ní i zpětné proudy, tišiny i vodopády, a přece má začátek a konec, má svůj cíl. V bibli, stejně jako v dějinách božího lidu tak můžeme najít všelicos: triumfální pokřik nad zkázou nepřátel, krvelačnou pomstychtivost – a o něco dále zase slova o tom, že máme odpouštět svým nepřátelům, že máme nastavovat druhou tvář a že nakonec, jednou – budou všechny národy žít v míru. A přitom to všechno svědčí o jednom jediném Bohu a o jeho vztahu k vyvolenému lidu, o smlouvě, kterou se mu zavázal.
Každý, kdo někdy sjížděl řeku, ví, že to není nuda, i když řada okolností je daných a nezměnitelných. A tak je to i s biblí: vstoupit do bible, ponořit se do dějin Božího lidu, to rozhodně není nic předem hotového, co by se dalo přesně naplánovat. Nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky: nikdo nemůže nikomu nabídnout spolehlivý recept pro spásu, nikdo s ní nemůže učinit totožnou zkušenost – a přece jsme do tohoto svobodného prostoru všichni pozváni.
A tak si představme, že Izajáš přizval do svého vyprávění lidového zpěváka a že i my jsme byli pozváni, abychom si poslechli jeho písničku. Byla to píseň – jak už to s písničkami bývá – o lásce a dřině, naději a zklamání. Co všechno udělal vinař pro svou vinici! Jak se na ní lopotil! A výsledek? Jako bychom slyšeli tu melodii, zaostřenou v bluesovém akordu, výčitku poháněnou neúprosným rytmem, který krouží sem a tam, výčitku vyhrocenou do hořkosti. No řekněte sami, obyvatelé Jeruzaléma a mužové judští, rozhodněte ten spor mezi mnou a mou vinicí! To přece nebylo fér, to nebylo spravedlivé!
A hle, tu Izajáš odstrčí lidového zpěváka stranou: až doteď jste mohli potřásat hlavou, bavit se cizím neštěstím, ale teď poslouchejte: ta vinice, to jste vy sami! Vinice Hospodina zástupů je dům izraelský a muži judští sadbou, z níž měl potěšení. A ta křivda, ta nespravedlnost, to není něco vzdáleného, ale leží to přímo na vás: jste to vy sami, trpké plody vašeho jednání. Místo zpěváka, který naříká na vlastní smůlu, chápe se slova prorok, který naříká na neštěstí druhých; na nespravedlnost, která ničí druhé, ty slabé, kteří se sami nemohou bránit.
Hned v následující pasáži (5,8–24) prorok diagnostikuje společenskou situaci Izraele v 8. století př. Kr.: roztahují se tu lakomci, kteří připojují dům k domu, vyhánějí chudáka z jeho pole, uplácejí a křivě svědčí, černé vydávají za bílé, a bílé za černé. Šestkrát se tu opakuje „běda“, prorocký výkřik obrácený proti těm, kdo nedbají spravedlnosti.
A k téhle diagnóze patří taky popis následků: blíží se asyrští nájezdníci. Jejich obrovské houfce neznají únavy a vyčerpání, jako by to byla hejna egyptských kobylek. … „Jeho střely budou naostřené, všechny jeho luky připravené, kopyta jeho koní budou jako křemen a kola jeho vozů jako vichr. Bude řvát jako lvice, řvát bude jako lvíčata, zavrčí, popadne úlovek, odvleče a nevyrve mu jej nikdo.“ (Iz 5,28n)
Kam jsme se to dostali od nevinné lidové písničky! Nejsme dnes taky zaskočeni – stejně jako Izajášovi posluchači? Po chvilce veselého folklóru ocitli jsme se náhle uprostřed nefalšovaného hororu: vystaveni napospas naostřeným střelám nenávisti a nabitým samopalům. Lidé dostávají obálky s bílým práškem, které v nich budí děs a hrůzu, protože se v nich mohou skrývat smrtonosné baktérie. V letadlech, v metru, kdekoli na nás mohou číhat balíčky semtexu (české výroby), teroristé vyzbrojení noži a bezmezným fanatismem jsou schopni jediným sebevražedným úderem zničit životy tisíců a rozbouřit celý svět.
Je docela pochopitelné, že se proti té hrůze každý brání, jak umí – ale to není všechno, co je k tomu třeba říci. Ten obrázek by nebyl úplný, kdybychom se nevrátili trochu do minulosti. Poslední měsíc všichni mluví o Talibanu, ale všichni, zdá se, zapomněli, že tento krutý režim už vládne řadu let. Teď mluví všichni o spravedlnosti a odvetě, ale předtím nikdo neslyšel křik bezbranných z té země. A bohužel – tou hluchotou netrpí jenom takzvaný zlý Západ. I my jsme součástí bohatšího světa a spolu s ním neseme vinu za lhostejnost, s níž přihlížíme problémům těch chudých. Ve třetím světě se rozmáhají nemoci a války, hladomory jsou na denním pořádku. Totalitních a fanatických režimů, jako je Taliban, spíše přibývá, jenomže my jsme se s nimi naučili vycházet, dokonce s nimi obchodujeme.
A proto i proti nám se obrací slovo proroka Izajáše – i my jsme těmi, kdo žijeme v relativním přepychu, a tím podporujeme takové uspořádání světa, ve kterém se zlo a násilí vyplácí, a obchodníci se zbraněmi mají zlatý důl. I my svým způsobem připojujeme dům k domu a slučujeme pole s polem, takže nezbývá žádné místo. Ani ve věku rozhlasu, televize a internetu většinou neslyšíme nářek sirotků a vdov, lidská práva lidí vzdálených i blízkých nás nezajímají, a když už do naší země dorazí několik tisíc nešťastníků, aby si zachránili životy, chováme se k nim většinou – v lepším případě – lhostejně, a v horším případě narazí na ozbrojenou nenávist holých lebek – českých pseudovlastenců.
Někdy jsou slova Písma opravdu tak aktuální, až z toho běhá hrůza po zádech. Ale tehdy bychom se měli zarazit, a nedělat ukvapené závěry. Bylo by největší chybou, kdybychom teď z Izajášových slov udělali jízdní řád, začali ukazovat prstem a dohadovat se, co přijde zítra a pozítří. Jen v jediném aspektu můžeme právem cítit, že Izajášovo proroctví mluví přímo k nám: a to tehdy, když jsme vyzýváni k pokání, ke změně jednání. Z proroctví si však určitě nemáme zapamatovat jen výhrůžky, není to jenom malování čerta na zeď. Je v nich přece taky mnoho zaslíbení a naděje! A kolikrát navazují výhrůžky a zaslíbení tak těsně na sebe, až se nám to zdá nelogické! Proroctví jsou obrazy toho, co by se mohlo stát – a co se taky určitě v nějaké podobě stane –, pokud ti, kterým je varování určeno, nezmění své chování. A tahle výhrada je právě velmi důležitá.
Bůh totiž není soudce, který by ústy proroků chladnokrevně vynášel rozsudky, a podle nějakého předem daného paragrafu by nalistoval příslušnou stránku a sdělil způsob trestu. Bůh nám ústy proroků neustále připomíná: zamyslete se nad tím, co děláte a jaké to bude mít důsledky! Zamyslete se – v tomto případě – nad sobectvím a nespravedlností, která se neohlíží na druhé. Copak si neuvědomujete, že sami sobě tak připravujete zkázu?
A tak nakonec není ani tak závažné, zda se v určitou dobu přihodí přesně to, co prorok prorokuje o vpádu asyrských nájezdníků. Neboť ti, kdo připojují dům k domu a pole k poli a kdo neslyší nářek sirotků a vdov, ztrestají nakonec sami sebe. Propadnou konzumu a prázdnému životu, který jim nakonec nepřinese žádnou útěchu. Biblický Kazatel si (ve druhé kapitole) stěžuje:
„Podnikal jsem velkolepá díla, postavil jsem si domy, vysázel vinice, … nakoupil jsem si otroků a otrokyň,… Nahromadil jsem si také stříbro a zlato a zabral i vlastnictví králů a krajin… Stal jsem se velikým a předčil jsem všechny, kteří byli v Jeruzalémě přede mnou. … I pohlédl jsem na všechno, co bylo mýma rukama vykonáno, na své klopotné pachtění, a hle, všechno je pomíjivost a honba za větrem; a žádný užitek z toho pod sluncem není.“
Kdyby tedy platily jen přírodní zákony rovnováhy, už dávno bychom asi zahynuli. Už dávno bychom zahltili sami sebe svou touhou po bohatství a požitcích, a nakonec bychom zničili samotnou zemi, po které chodíme, tak jako jsme už zničili mnoho přírodních druhů.
Naštěstí mezi lidmi a nad lidmi platí ještě něco jiného. Je tady Hospodin, Bůh Izraele, něco zcela jiného nežli zosobněná spravedlnost a rovnováha, ani všemocný Jupiter ani abstraktní Láska, ani Matka Příroda či chladnokrevný Rozum, nic z našich představ a konstrukcí, co má na začátku velké písmeno. Je to Bůh a člověk zároveň, který nás miluje a který nám dává ještě další příležitost. Je to Bůh, který se docela lidsky rozčilí a zase docela lidsky se dovede usmířit.
Ovšem neusmíří ho formální oběti ani liturgie ani chrámová bohoslužba (Iz 1,11–17).
„K čemu je mi množství vašich obětních hodů? praví Hospodin.
Přesytil jsem se zápalných obětí … nemám zájem o krev býčků…
Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti, …
Ať se modlíte sebevíc, neslyším.
Vaše ruce jsou celé od krve.
Omyjte se, očisťte se, odkliďte mi své zlé skutky z očí.
Přestaňte páchat zlo. Učte se činit dobro.
Hledejte právo, zakročte proti násilníku,
dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy.“
To je opravdu zvláštní Bůh, docela jiný než všichni pohanští bohové žádající oběti, Bůh rozčilený, ale také milostivý. A milosrdenství je v něm přece jen více než rozhorlení a nenávisti. Je to jeden a týž Bůh Starého a Nového zákona, který nám dává čas k nápravě. Evangelisté Marek a Lukáš nám zaznamenali dva zvláštní příběhy o fíkovníku (Mk 11; L 13). V tom prvním se vypráví, jak Pán Ježíš proklel fíkovník, který měl hořké plody. Jako by za to ten fíkovník mohl! Jako by se nám tu náhle vynořil Bůh zlostný a žárlivý, nespravedlivý ve svém hněvu. – Ano, Pán Ježíš nebyl o nic méně lidský než jeho Otec, se vším, co k tomu patří. – Ale tu si musíme přečíst i to druhé vyprávění, podle Lukáše, abychom pochopili, že je to spíše hněv z lásky: rozčilené volání: kdy už se konečně napravíte?! Zahradník a pán se baví o neplodném fíkovníku: už tři roky nenese ovoce, co myslíš, pane, nemám ho vytnout? Vždyť jenom kazí půdu! Ale pán odpoví, počkáme ještě rok, a když ani pak neponese úrodu, tehdy ho vykopej a hoď do ohně.
Kdo je tu pán a kdo zahradník? Pán Bůh se tu hádá sám se sebou. Je to on sám, kdo rozhoduje, ale také je to on sám, kdo oroduje: je to zase on, kdo se bude kvůli fíkovníku dřít, jen aby ho nemusel zničit. Pozorovatelům zvenčí to musí připadat hloupé, směšné. Vnější logika skutečně nedovede beze zbytku vysvětlit, co se děje mezi lidmi, kteří se mají rádi, když mezi ně vstoupí provinění; co se děje mezi žárlivými milenci nebo mezi Hospodinem a jeho lidem. Láska si vytváří vlastní zákonitosti, vlastní spravedlnost.
A jaká že je to spravedlnost? Můžeme se zeptat jako osvícení, racionální lidé: proč nějaký krutý Bůh sešle na celé lidstvo potopu? A jindy zase naopak: proč ušetří Ninive, když už vynesl rozsudek?
Nuže, je to spravedlnost Boží, která se má stát také spravedlností lidskou: která nepřidává dům k domu, i když na to má právo podle litery; spravedlnost, která se stará o to, aby na této zemi bylo místo pro všechny. Velkoryse odpouští dluhy; nehledí dozadu, ale dopředu; pro každého má naději v budoucnosti a nehromadí tíživé úroky z minulosti. Je to spravedlnost, která je spojena s milosrdenstvím tak těsně, že už je nikdo nedovede rozdělit. Amen.