Dne 24. srpna 1995 zemřel ve věku 92 let Jan Dus, emeritní farář ČCE v Hronově a v Kutné Hoře a dlouholetý předseda SČED (obnoveného jako Spolek evangelických kazatelů).
Z pozůstalosti Jana Dusa uvádíme kázání z r. 1986, které zaslal svému synovi do ruzyňské vazby. Z doprovodného dopisu citujeme: „Drahý Jene, děkuji Ti za přání k mým narozeninám… Nelituji, že jsi nemohl být s námi, však jsme na Tě myslili všichni, upřímně a živě, i když tiše a mlčelivě. Nedalo mi to, abych při tak vzácném setkání s dětmi až po líbezná pravnoučátka aspoň nepřečetl kázání, které jsem měl loni v září na rozloučenou v Náchodě a v Novém Městě – to jsem se cítil blíže svému rozloučení s životem než nyní, ač chronologicky jsem mu teď blíž – v kázání jsem se chtěl předem bránit zlehčení běžně známého verše Písma, a tedy vést k plnějšímu, k správnějšímu jeho pochopení. A ovšem těšit jím posluchače jako sebe samého. Ve zbožnosti se dnes vracím k nejelementárnějším pravdám a jen objevuji a stále nově obdivuji jejich sílu…“
O tom, že všecko napomáhá k dobrému, anebo – jak snad pravilo prvotní znění – že Bůh všecky věci řídí tak, aby spolupracovaly k dobrému – je možno mluvit také příliš rychle a příliš snadno. Takovým způsobem, že je vám hned zřejmé: ten, kdo to říká, neví dost dobře o zlu, které tolikerým způsobem zasahuje do lidského života. Snad sám je osobně uchráněn většího trápení, a potom nedovede opravdově soucítit s bolestí bližního ani být s ním solidární. Proto ho jen lacině odbývá těmito slovy, že milujícím Boha všecko napomáhá k dobrému – v jeho ústech je to jen nepřesvědčivá formule, která nic nepomůže, je to braní jména Božího nadarmo.
Tak mluvili s Jobem jeho přátelé. Přišli k němu v jeho velikém trápení a zkoušce a měli pohotově přehledné a rádoby zbožné poučky o tom, že Bůh je spravedlivý a moudrý – proto prý mimořádné utrpení Jobovo nemůže být ničím jiným než trestem za nějaký mimořádný, byť skrytý hřích. Napomáhá mu proto k dobrému – totiž k tomu, aby poznal a vyznal svou skrytou vinu a smířil se s Bohem.
Jobovi však nestačí a nepomáhá tato příliš hotová a příliš přehledná moudrost. Obviňuje své přátele, tyto „nepříjemné těšitele“, že jsou skladatelé lží a a lékaři marní, že zastávajíce Boha silného, mluví nepravost. Věci nejsou tak jednoduché, jak oni tvrdí – proto Job se zdánlivou nepoddajností, ano vzpurností, zápasí s Bohem o svou při: … jistě že já s Všemohoucím mluviti a s Bohem silným o svou při jednati budu!
Řečí Hospodinovou v závěru knihy (kapitoly 38–42) je arci i Job přiveden k tomu, aby pokorně poznal nedostatečnost a pošetilost svého rozvažování, avšak jeho sebevědomě moudrým a zdánlivě tak pobožným přátelům je určeno (Hospodinovo) slovo přísnější: Rozpálil se můj hněv… protože jste nemluvili o mně toho, což pravého jest. Cesta Jobova upřímného zápasu s Bohem byla nadějnější a bližší skutečné pravdě Boží než sebejisté odříkávání náboženských pouček, na pohled tak správných a zbožných.
Apoštolův výrok není takovou vyčpělou již, mrtvou poučkou nebo lacinou útěchou. Apoštol si nikterak nezastírá, že v životě a ve světě je mnoho zlého, zle temného, těžko vystižitelného. Vždyť několik řádek předtím mluví o lkání všeho tvorstva, ano i těch, kteří mají prvotiny Ducha, a hned potom hovoří o zármutcích, úzkostech a nebezpečích, která čekají i vyvolené Boží. Neříká, že se zbožným lidem nemůže nic stát, a ani nebere lidská trápení a bolesti na lehkou váhu.
Avšak – jaký smysl mají potom jeho slova, že milujícím Boha všechny věci napomáhají k dobrému? Takový, že poukazují na Ježíše Krista. Na otázku, jak poznáme a jak se ujistíme, že Boží prozřetelnost všecko vede k dobrému cíli, neodpovídá Nový zákon tím, že by začal rozvíjet nějakou obecnou teorii o tom, že všecky věci, tak jak jsou, jsou samy v sobě dobré, nýbrž odpovídá tím, že nám staví před oči cestu Ježíše Krista.
On šel po této zemi, a nebyl nijak vyňat z našich lidských zápasů a bíd. Naopak, setkával se s nimi v soustředěné podobě. Vůdcové lidu Hospodinova jej zavrhli, zástupové ho opustili, učedníci se rozprchli, představitel světské státní spravedlnosti jej odsoudil. Byl stále osamělejší a nakonec stál zcela sám. A nešel tou cestou s hravou snadností a samozřejmostí. Zápasil o postižení a uskutečnění Boží vůle s úporností, kterou jeden evangelista znázorňuje obrazem potu krvavého. Na konci pak stojí velká osamělost kříže: Bože můj, Bože, proč jsi mne opustil? Není to zřetelné ztroskotání, není to důkaz, že vlastně nebyl Synem Božím, není to odhalení konečné marnosti všeho lidského usilování a doufání?
Ano, je-li ve světě a v životě co zlého, pak je zlé toto ztroskotání a tato opuštěnost kříže Ježíšova. A přece v té opuštěnosti volá nikoli zoufalec, ale modlitebník. Modlí se dávný prorocký žalm (22) o trpícím služebníku Božím. Zde křičí zkoušená víra, jež se Boha nepouští. A celá novozákonní zvěst dýše jistotou, že právě k tomuto ukřižovanému se v celé jeho nezastírané a nezmenšené opuštěnosti Bůh přiznal, že ho neopustil, nýbrž ospravedlnil, že ho povýšil, že ho Pánem učinil i Kristem.
Ve vší své tíži a záhadnosti je Ježíšova cesta životem cestou předivné lásky Boží a záchrany lidského pokolení. Proto na otázku, jak to, že všechny věci napomáhají k dobrému, odpovídá Nový zákon: Pohleďte na Ježíše Krista! Jak i ti farizeové a velekněží, jak i Pilát a Jidáš, ve vší své nepravosti a nevědouce sloužili Boží spasitelné vůli, zřízení jeho kralování pravdy, lásky, pokoje a naděje. Zde, v příběhu Ježíše Krista, měl Bůh všecko, všechny věci a lidi pevně ve své ruce, a tak je řídil svou prozřetelností, že z lidského zmatku vyšlo vítězství jeho pravdy a lásky.
A nyní nás apoštol zve, abychom i my ve svých těžkostech a zápasech spolehli na tu moc a lásku Boží, která se projevila v cestě Ježíše Krista, abychom se drželi toho, že z jeho vůle a moci napomáhají k dobrému všecky věci, i ty, jimž ještě nerozumíme. Jinak řečeno, zve nás, abychom milovali Boha: Milujícím Boha… – tím se nerozumí nějaké vytržení mysli nebo jiná mimořádná, mystická snad zkušenost. Miluje Boha ten, kdo bez něj nemůže být. Kdo lační a žízní po jeho spravedlnosti. Kdo se nedokáže smířit s povrchností, s lživostí a nicotností svého života. Kdo nehledá své pohodlí, nýbrž pravdu Boží. Kdo neutíká sám před sebou do nějakého umělého světa, do jakéhokoli opojení ani do prázdné uchvátanosti, nýbrž kdo chce a usiluje proniknout k podstatě života, jíž je pokoj s Bohem a v Bohu. Ten ovšem ví, že to všecko nedělá ze své libovůle ani zásluhy, nýbrž proto, že nemůže jinak. I jemu by se asi chtělo žít pohodlněji, po svém, ze dne na den, i jemu by se chtělo utéci před sebou i před Bohem – ale nemůže! Je sevřen mocnější rukou než je sám, a proto nemůže už setrvat v nahodilostech a prázdnotě života. To má apoštol na mysli, když říká, že praví milující jsou z Božího rozhodnutí povoláni.
Ti pak krok za krokem poznávají, že všechno spolupracuje, napomáhá k dobrému. A z milosrdenství Božího již rozličným způsobem zakoušejí projevy a ukázky toho, že Bůh opravdu řídí věci tak, aby napomáhaly k dobrému. Nemají v ruce arci žádnou formulaci, jakou chtěli mít přátelé Jobovi, není jim dáno, aby sobě i jiným nakreslili ucelený obraz toho, jak všechny věci do nejmenších podrobností jsou seřízeny tak, aby napomáhaly k dobrému. Nám na zemi není dáno, abychom aspoň z částky zahlédli a okusili, jak se v lidském životě projevuje Boží moudrost a láskyplnost, která v dobré obrací mnohé, čeho jsme se nad jiné obávali a čemu se i velmi bránili.
Jsou to jen ukázky, jakoby úsekové průhledy. Avšak jsou nám dávány a stačí k tomu, aby nám bylo potvrzováno, že zaslíbení Boží v Ježíši Kristu je pravdivé, že koncem všech jeho cest je milosrdenství a pravda. A abychom v důvěřivé a radostné naději očekávali, že to, co zatím poznáváme jen z částky a vidíme jen jako v zrcadle, jednou uzříme tváří v tvář. Výhled k věčnosti – zdrželivý, střízlivý, bez fantastických obrazů či jakýchkoli záhrobních vyhlídek, avšak ve zřetelné víře, že Bůh, Otec Ježíše Krista, má všecky věci ve své ruce a že z jeho milosrdenství nám bude dáno se o tom přesvědčit a mít na tom účast.
Jsme slabí, dočasní, omezení lidé – na našich hranicích však není nicota, nýbrž Ježíš Kristus. To je poslední zakotvení jistoty, že všecky věci napomáhají k dobrému. Od lásky Boží v Kristu Ježíši nás nemůže odtrhnout žádná mocnost, ani život, ani smrt… v tom ve všem udatně vítězíme skrze Ježíše Krista, který si nás zamiloval. Amen