Rozmnožíš důstojnost mou a zase utěšíš mne Žalm 71,21
Text: Žalm 71,21
Čtení: Žalm 71
Milí bratři a milé sestry,
o vztahu mezi Bohem a člověkem se vyjadřujeme slovy. Bible je plná slov, píšou se bohoslovecké knihy, náboženské spisy, vzdělavatelné úvahy. Ale ve vztahu mezi Bohem a člověkem nejde pouze o slova ve smyslu pojmů, nejde o pouhé řeči či dokonce řečnění, nýbrž o dějství, o události. Správný je výrok: Slovo jako událost. Často v bibli čteme rčení „Stalo se Slovo Hospodinovo“. Je to slovo, které se událo, které se děje a je tedy událostí. Něco se stalo a tím dochází ke změně. Jinak řečeno, jde o skutky Hospodinovy, které jsou výrazem slov, jsou slovem ohlášeny a také slovo představují. Takže jde o dějství mezi Bohem a člověkem, které je pojmenováno, vysvětleno a doprovozeno slovy. Je to dějství tiché a skryté, v pravém smyslu duchovní. Víra je duchovním dějstvím, které je vyvoláno Božím slovem, ale je současně lidskou odpovědí a rozhodnutím, a to vše dohromady je dějství.
Bible dosvědčuje, že Bůh je obrácen k člověku, je vůči němu připraven a je ochoten se s člověkem setkat, ale člověk se musí Božímu slovu otevřít, a to je právě rozhodnutí víry. Co je to modlitba? To je skryté a tiché dějství, v němž se člověk sám v sobě a u sebe otevře vůči Bohu. Modlitba znamená otevření dveří směrem k Bohu, směrem k nebi ve smyslu slov „Otče náš, který jsi v nebesích.“ Jistě jsou také modlitby hlasité, veřejné, společné, někteří doporučují modlitební chvíle. Ale modlitba je především osobní, tiché a skryté dějství a o něm nikdo nemusí vědět a třeba ani nemá vědět.
Otevření dveří. To objasňují slova ze Zjevení Janova, kde Ježíš říká: „Aj, stojím u dveří a tluku. Jestliže by kdo uslyšel hlas můj a otevřel dveře, vejdu k němu a budu s ním večeřeti a on se mnou.“ (Zj 3,20) Ten hlas je dějství, slyšení je dějství a otevření dveří je dějství. Ježíš je blízko, hned za dveřmi, ale člověk musí otevřít dveře, a to je rozhodnutí víry.
Toto Boží dílo se dnes děje nebo může se dít v Duchu svatém. Duch svatý není náboženský pojem, ale opět dějství. Bible přirovnává Ducha svatého k holubici, která sestupuje, slétne k člověku. Duch svatý vplyne, vstoupí do našeho duchovního, vnitřního světa, Duch svatý je rozlit, člověka naplňuje, třeba jen zčástky, vyučuje, obnovuje. To vše je pohyb, dějství, změna, obrat k něčemu novému a dalšímu.
V Žalmu 71,21 je prosba vyslaná vstříc Bohu a je vyslovena v důvěře: „Rozmnožíš důstojnost mou a zase utěšíš mne.“ Zase jde v této důvěře o očekávání určitého dějství, o Boží dílo v člověku, o změnu, třeba jen nepatrnou, o něco zřetelně nového. Kraličtí překladatelé převedli hebrejský podklad slovy „Rozmnožíš důstojnost mou“. Ekumenický překlad navrhuje větu „Ty mě stále činíš větším“, která je možná doslovnější, ale raději se držme interpretace Kralických, ta je neskonale bohatší: „Rozmnožíš důstojnost mou.“ Důstojnost znamená také významnost anebo čest. Důstojnost je cena člověka před Bohem a mezi lidmi. Člověk má svou důstojnost, cítí ji, je v ní upevněn anebo ji zase ztrácí, protože důstojnost člověka je docela křehká věc. Důstojnost přitom není namyšlené sebevědomí, povýšenost, pýcha. Čteme: „Rozmnožíš důstojnost mou.“ Kdo by to nepotřeboval? Kdo by o to nestál? Víme přece, jak člověku hrozí pocit méněcennosti, známe ty situace, kdy je člověk jinými lidmi zbavován své důstojnosti a ponižován. Co lze očekávat od Boha, je rozmnožení důstojnosti! Je to tvůrčí dějství od Boha, ne sražení člověka dolů, ne umenšení, nikoli chřadnutí duše a lidská ubohost, naopak Bůh rozmnoží důstojnost člověka, a člověk je svobodnější, pokojnější, pevnější, zakotvenější, hlubší, ale především niterně svobodnější.
Protože co činí Duch svatý? Apoštol Pavel nám to říká: „Kde je ten Duch Páně, tu i svoboda“ (2K 3,17). Ježíš působil na lidi osvobodivě a Duch svatý to dnes činí na místě Ježíšově a jeho působením se objeví svoboda anebo aspoň trochu svobody v člověku a to je ta změna. Jinde Pavel píše: „V svobodě, kterou Kristus nás osvobodil, stůjte a nezaplétejte se zase ve jho služebnosti.“ (Ga 5,1) Nic nemá člověka vnitřně zotročovat. Nic ho nemá vázat, svazovat, vnitřně poutat, k sobě přivazovat. Prožili jsme a prožíváme spoustu věcí, ale ničemu nemáme otročit, nic nás nemá činit nesvobodnými. Žádná událost, žádná vzpomínka, žádný člověk, ani naše já, ani nějaká idea, předsudek či fantazie nás nemá znevolňovat a spoutávat. Nezaplétejte se, právě ty propletence, zapletenosti duše odebírají člověku důstojnost, zatěžují jej a podrobují si ho. Pavel ukazuje ke svobodě, kterou Kristus nás osvobodil a Duch svatý tu svobodu přináší pro dnešek a pro zítřek. Jinde zase Pavel krásně řekne, že království Boží je „spravedlnost, pokoj a radost“, ale jak, přece právě „v Duchu svatém“ (Ř 14,17). Jaképak odtažité náboženství, když jde o novou a přece obyčejnou spravedlnost, pokoj a radost. A je to duchovní dějství pro nás a v nás, koná-li to Duch svatý. A ještě jinde zase čteme o ovoci Ducha svatého, kterým je láska, radost, pokoj, tichost a řada dalších statků (Ga 5,23).
V čem spočívá Boží dílo? Právě v rozmnožení důstojnosti, ne v jejím umenšení. Důstojnost člověka je pak silnější, pevnější, statečnější. Dovolte mi říci, že důstojnost člověka vyzařuje velkorysost a také formátnost a také noblesu. Běží dny a roky a ty, Bože, rozmnožíš důstojnost mou oním duchovním dějstvím v člověku. Z této důstojnosti samozřejmě máme mít úctu k důstojnosti druhého člověka podle jiných Pavlových slov „v pokoře jedni druhé za důstojnější nežli sebe mějte.“ (Fil 2,3) Důstojnost se může a má projevovat samozřejmě v manželství, ve vztahu rodičů a dětí, ale také v respektu k důstojnosti práva a také stát má svou důstojnost, to si můžeme připomenout právě 28. října ve státní svátek.
Ale to není vše z našeho verše. Je tam ještě druhá polovina, vedle slov „Rozmnožíš důstojnost mou“ je zde ještě slovo „a zase utěšíš mne“. Člověk je útěchy potřebný právě ve své samotě, ale i mezi lidmi. Když přijde nemoc, člověk zápasí o zdraví, je vděčen lékařům a sestřičkám za jejich vzdělání, umění, za léčbu, operaci, za medicínu vůbec a za osobní péči lékaře a sestry. Boží útěcha míří doprostřed nemoci a navzdory nemoci. A je těžká nemoc a přetěžká nemoc a lékaři dají najevo, že víc už pomoci nemohou. Zahrozí a dál hrozí smrt. Doprostřed obav a navzdory smrti přichází Boží útěcha. Právě tehdy Bůh rozmnoží důstojnost člověka a zase jej utěší. Za smrtí se objeví obzor vzkříšení a věčného života. Stále jde o Boží dílo, dějství shůry v člověku, když se Bůh k člověku obrátí, přikloní se, člověka navštíví, smiluje se a utěší jej. Vždyť přece Duch svatý je ten Utěšitel. On to činí, on působí toto dějství, které je darem pro lidskou duši. „Rozmnožíš důstojnost mou a zase utěšíš mne.“ Amen.
V Liberci 28. 10. 2007. Napsáno dodatečně podle osnovy. Ve Zlíně 11. 11. 2007.