Text: Římanům 5,20–21; Marek 2,13–17
Kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost, aby tak jako vládl hřích a přinášel smrt, vládla ospravedlněním milost a přinášela věčný život skrze Ježíše Krista, našeho Pána. (Ř 5,20–21)
Vyšel opět k moři. Všechen lid k němu přicházel a on je učil. A když šel dál, viděl Leviho, syna Alfeova, jak sedí v celnici, a řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním. Když byl u stolu v jeho domě, stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky mnoho celníků a jiných hříšníků; bylo jich totiž mnoho mezi těmi, kdo ho následovali. Když zákoníci z farizejské strany viděli, že jí s hříšníky a celníky, říkali jeho učedníkům: „Jak to, že jí s celníky a hříšníky?“ Ježíš to uslyšel a řekl jim: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky. (Mk 2,13–17)
Stalo se už, milé sestry a vážení bratři, tradicí, že se 18. ledna scházíme jako pravoslavní, katolíci římští i alternativní, anglikáni, husité, evangelíci, baptisté, metodisté a z jakékoli větve křesťanů. Připomínáme si při té příležitosti, že toho máme víc, co nás spojuje, než je toho, co nás rozděluje.
Už si ani neuvědomujeme, že tímto památným dnem kdysi v římskokatolické církvi začínal oktáv modliteb za jednotu se Svatým stolcem. Dnes se scházíme jako rovnocenní partneři, jako sestry a bratři.
Týden modliteb za jednotu křesťanů začíná brzy po začátku občanského roku, kdy máme sklon si dávat předsevzetí. Co udělat pro to, abychom za rok nemuseli konstatovat, že jsme na novoroční přísliby zapomněli? Snad je pro nás úlevou, že návrat po roce kruhem zpět tam, odkud jsme před rokem vyšli, je fikce. V prostoru a tím spíše v běhu času se nikam nevracíme a linie času nemá předěly.
Dnes se nám nabízí, abychom čas měřený přístroji změnili v čas živý, čas příhodný, na dobu, která nám dává smysl a není to jen únavný běh od neznáma do neznáma. Můžeme se přes pochybné hranice konfesí zaposlouchat do přečtených úryvků z Bible. Můžeme toto nedokonalé lidské svědectví udělat aktuálním. Můžeme tak spojit věčné, bezčasé s časem. Můžeme se nechat inspirovat duchem pravdy.
Přečtené úryvky z Bible nás konfrontují s naší hříšností; šestkrát zazněla slova hřích, hříšník či hřešit. Nemusíme však na sebe křičet a usvědčovat sebe a druhé z toho, jak bídnými hříšníky jsme. Slovo, jež novozákonní řečtina užívá pro hřích, αμαρτία (hamartia), znamená vlastně scestí. Život je cestou od početí po smrt. Jsme v pohybu, nejsme nikdy v cíli. Konec je otevřený. Tato cesta není opatřena směrovkami. Nemá jeden správný a mnoho chybných směrů. Jsme spoluautory svých příběhů, a proto i sebe samých a svého lidství.
Přesto naše cesta je někdy prosvětlená a někdy se prodíráme temným houštím. Do této situace vstupuje Ježíš. Ten Ježíš, který v Janově evangeliu o sobě říká, že je Cestou. Ježíš říká, že je cestou, pravdou a životem. Jeho cesta má co dělat s naší cestou v tom, že to je cesta živé pravdy. Naše jedinečná a neopakovatelná cesta je jeho cestou, žijeme-li v pravdě. Jsme-li vnitřně pravdiví, ryzí, poctiví, odvážně čelící lži. Ježíšova cesta je cestou v pravdě k životu, k jeho plnosti. Promítá se do naší cesty, když smýšlíme, mluvíme a jednáme odvážně, svobodně, moudře, ušlechtile.
Cesta nás lidí bude pravdivá, když to bude opravdu lidská cesta, když budeme lidští. Když uskutečníme lidský potenciál. A ten není malý. Jsme bytosti na Boží obraz a k Boží podobě. Francouzský autor Bernard Bro nazval jednu svou, do češtiny bohužel nepřeloženou knihu Pouze Bůh je lidský. Z téhož důvodu a ve stejném smyslu my lidé můžeme být božští.
Ježíšovskou cestu můžeme s Albertem Schweitzerem nazvat etikou úcty k životu. Na té cestě jsme, když život chráníme, podporujeme a když ho necháme rozvíjet se k plnosti ducha. Scestím, o kterém jsme dnes slyšeli několik naléhavých vět, je vše to, co život ohrožuje, mrzačí, zraňuje, svazuje.
V pasáži z Listu Římanům, o několik veršů dříve, než jsme slyšeli, je také řeč o vině. Tu si obvykle představujeme jako skvrnu na naší jinak zářivě čisté myslí. V mnoha jazycích je však vina totéž jako dluh. V latinském znění modlitby Páně je řeč o debetu. Vinou je náš deficit lidskosti. Dlužíme každý sám sobě úctu a laskavost. Dlužíme druhým ochotu odpustit a smířit se, zájem, péči, porozumění. Jsme i dlužníky přírody, se kterou zacházíme hanebně.
Dnešní úryvek z evangelia mluví také o nemoci. Jsme-li vnitřně nemocní, je tu Ježíš jako Lékař duší a těl. Je-li náš pohled na svět zkreslený, dotýká se nás a vrací nám světlo. Jsme-li hluší k trápení lidí a jiných cítících tvorů, obnovuje naši schopnost nejen slyšet, ale i naslouchat. Jsme-li chromí, když máme jít udělat něco prospěšného, pozvedá nás, napřimuje a dává sílu vykročit. Ježíš nevstupuje do našeho života, aby na nás křičel, jak bídnými jsme hříšníky. Jak to s námi, s každým je, víme koneckonců sami. Ježíš, jak jsme dnes slyšeli, říká mně hříšníkovi: Pojď. A stoluje se mnou a s námi. Společenství stolu v semitské kultuře znamená tak trochu přijetí do rodiny.
Okolí Ježíšovi vyčítá jeho benevolenci k celníkům (či výběrčím daní podle jiných překladů do češtiny). Kdo to byli? Dnešním úředníkům celní správy se podobali jen částečně. Vybírali peníze pro sebe a část předávali okupační cizí mocnosti. Daně a cla obyvatel se stala jejich byznysem. Možná bychom analogii shledali spíše se současnými exekutory. Ježíš jim nevytýká, že páchají sociální hřích. Zve je ke stolu a oni svého zlého řemesla zanechávají.
Nemoc srdce a ducha může propuknout jako epidemie. Svůj dluh lidskosti můžeme sdílet, a to i mezigeneračně. Dopadá na nás deficit lidskosti lidí kolem nás a těch, kteří nás předešli.
Ježíš nás zve a my můžeme vykročit na jeho cestu, ať jsme církví historickou a tradiční, reformační nebo moderní. Můžeme jít svou vlastní, osobně nebo konfesně jedinečnou cestou, když je to cesta pravdy a života. Pak směřuje ke světlu. Ježíš i nás spolu s celníky a s ostatními hříšníky zve ke svému stolu. Když jíme chléb, který nám podává, a pijeme víno z jeho kalicha, stává se nejen naším společníkem, ale dává se nám jako pokrm pro duši, jako chléb života a kalich spásy. Jak kdysi zaslechl a předal dál Augustin, tento chléb se nemění v nás, nýbrž nás mění v sebe. A v síle tohoto pokrmu a nápoje můžeme znovu vykročit společně, ve smířené různosti k naplnění lidského údělu.
Kázání v husitském sboru v Mirovicích 18. 1. 2020