Kázání Daniela Blažka

Číslo

Lukáš 19,1–10

Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Tam byl muž jménem Zacheus, vrchní celník a veliký boháč; toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je, ale poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit. Běžel proto napřed a vylezl na moruši, aby ho uviděl, neboť tudy měl jít.

Když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl: „Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě.“ On rychle slezl a s radostí jej přijal.

Všichni, kdo to viděli, reptali: „On je hostem u hříšného člověka!“ Zacheus se zastavil a řekl Pánu: „Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“

Ježíš mu řekl: „Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův. Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.“

 

Milé sestry, milí bratři,

znáte ten hřejivě chvějivý pocit, když se setkáte s nějakou slavnou osobou? Prezident přijede odhalit sochu, známý herec na besedu nebo někdo, kdo byl několikrát v televizi, navštíví sbor. A co teprve, když se kus slávy přenese na nás samotné. Firmu navštíví ministr nebo televizní magnát navštíví dobročinnou akci. Vůbec se zdá, jako by se u nás točilo vše kolem „osobností“. Od titulků novin přes slavičí ankety po nezbytné otázky, co právě těmto slavným chutná a kdo jim šije šaty. A když známá tvář přijde a vy ji vidíte přímo před sebou? Či s ní mluvíte? Nebo si s ní potřesete rukou, utržíte podpis? Já byl na setkání s „!!!“ Nebo: Představ si, vedle nás si koupil dům „!!!“ Nebo: Zahrál jsem si pět minut se samotným „!!!“ Být vedle známé osobnosti je trochu jako stát na posvátné půdě. Člověka to přitahuje, až se třese. Jméno rovná se postavení, moc, majetek. Kdo jméno má, život má. Kdo má větší, má i víc ze života! Jistě, nikdo ty naše slavné vlastně nemá rád doopravdy, nejeden šrám jejich života je vděčné sousto pro tisk, ale jedno jim nikdo nevezme: imponují, budí zájem každého z nás.

(V Jerichu) byl muž jménem Zacheus, vrchní celník a veliký boháč.“ Přesněji: proti nám tak bohatý nebyl, ale na svou dobu platil za skutečného bohatce. Rádi ho moc neměli, ale znali ho a lecčím imponoval. Co do výšky byl prcek, ale podceňování už ho dávno netrápilo – proti jiným udělal skvělou kariéru v úřadě. A časem nashromáždil oproti jiným tolik peněz, že až oči přecházely a pověst ještě ochotněji přeháněla. Do svého města dobře zapadal – pyšnilo se dějinami odnepaměti a prosperovalo – v požehnané oáze nedaleko Jordánu, poblíž důležitých obchodních cest. Co na tom, že Zacheus dělal kariéru za okupantů, co na tom, že jeho zaměstnání nebylo zrovna v úctě – bylo zavedené, a tak by se dalo říct „kdyby to nedělal on, přišel by někdo jiný“. Můžeme říci, že byl známou, byť nepříliš oblíbenou „osobností“ svého města. A jako takový věděl, že jsou i lidé ještě schopnější, ještě zajímavější, co dovedou imponovat ještě víc. A něco takového zřejmě zaslechl i o Ježíši…

Zacheus toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je, ale poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit. Běžel proto napřed a vylezl na moruši, aby ho uviděl, neboť tudy měl jít.“ „Osobnost“ s Osobností – Ježíšem, slavným prorokem, o kterém šla pověst celým krajem, o kterém se vyprávěly neuvěřitelné uzdravovací příběhy. Copak si Zacheus může nechat utéct takový společenský okamžik? Musí být u toho! Kdyby řekl, že ho to lidové pozdvižení nezajímá, ještě by vypadal jako podivín a hlupák… A tak jde. Nemůže si ovšem stoupnout jen tak mezi ostatní Židy. Je malý a bez atmosféry své úřadovny už na lidi nemusí tak působit. Co když se na něj rozzlobí? Nebo co když ten prorok z Nazareta řekne něco proti Římanům a jejich přisluhovačům? Neobrátí se lidé hned proti němu? Anebo naopak: nenařknou ho úřady z účasti na pobuřování? A tak běží napřed, než se lidi sejdou, aby ho radši nikdo moc neviděl, a leze na moruši – strom s hustým listím. Bude mít Ježíše jako na dlani, a přitom si s ním nezadá! Moruše – báječný úkryt i výhled. Tam se může skrýt i se svým strachem o pověst, postavení a majetek. Může si v klidu, intimně Ježíše prohlédnout, upokojit svou zvědavost a jít dál svou cestou. A když přijde na úřad nějaký nadšenec a bude mlít o Ježíši, klidně pronese: já ho viděl taky…

Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. … Když přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl: ‚Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě.‘“ No, to je celý náš Pán. Člověk si něco v klidu naplánuje, a on mu to hned začne přeorganizovávat. A navíc adresně! Nazve Zachea přede všemi jménem, a tak se na něho teď všichni dívají… (Snad mu na tom Zacheovi nějak nezáleží…??) V tvém domě! No, to je jako kdyby přijel prezident, na konci projevu se obrátil do publika a řekl: „Panepaní, dnes budu muset zůstat na oběd u Vás…“ a zraky všech se obrátily poloobdivně, polozávistivě k Vám. (Snad se odněkud neznají…??) To se nedá odmítnout, na takovou návštěvu se vzpomíná roky…

Takovou čest Zacheus dosud nepoznal. Znal vztah lidí ke své osobě, tu zvláštně dvojznačnou směs závisti a nenávisti. Znal to i sám na sobě – pravidelně se mu vracely chvíle, kdy by nejradši se svým vyděláváním prachů praštil a šel do sociálních služeb. Nebo studovat tóru do chrámu. Ale – už si před lety svou cestu vybral, tak se nedá nic dělat. Kdyby pustil své postavení i majetek k vodě, co by mu zbylo? Neměli by ho spoluobčané Židé naopak tím víc za nic? Neuslyší: celá léta jsi nechodil do kostela, a teď lezeš ke křížku? Celá léta jsi ždímal peníze pro sebe a pro cizáky, a teď čekáš kamarádství? Ne, ne, už jde příliš dlouho jinou cestou. Jistě to nakonec uslyší i od toho proroka. Krátce se na sebe s Ježíšem podívají. Zacheus se podívá do Ježíšových očí a vidí: Ježíš mu nevyčítá, nezávidí mu, ani si ho neoškliví a nic na něm nepožaduje – jen aby ho přijal za hosta, bez výhrad a podmínek. Nabízí celníkovi svou společnost! Nediktuje, co má celník se svým životem udělat! O něčem takovém se Zacheovi ani nesnilo… Jeho místo je přece mezi lidmi mírně obdivovanými a mírně nenáviděnými – a teď se o něj stará sám izraelský prorok, bere ho, jaký je, netahá ho za uši, ba chce ho dokonce za společníka. Pak tedy, co uši neslyšely a oči neviděly! A tak „…rychle slezl a s radostí (Ježíše) přijal.

Všichni, kdo to uviděli, reptali: ‚On je hostem u hříšného člověka!‘“ Každý si možná reptnul jinak, ale každému tenhle Ježíšův výběr vadil. Ježíš, opravdová osobnost, uzdravitel, zachránce, a kamarádíčkuje se s takovou existencí… Je to situace, jako kdyby Ježíš vešel třeba k našemu nejzlatějšímu Slavíkovi. Zapadly by za nimi dveře a mezi bratry a sestrami by se po chvíli ozvalo: „To Ježíši není dobrý nikdo z nás?“. Druhý hlas by vesele upokojoval: „Neboj, tomu jistě žádné evangelium nenese…“ Lidé by se zasmáli, ale Ježíš by se k nim pořád nevracel. Druhý hlas by se znovu ozval: „Nemysli, zpověď takového člověka není na hodinku, vždyť to musejí vzít nejmíň od Anticharty a pak ten osobní život…“ Lidé by se znovu zasmáli, ale čas by plynul a Ježíš by se pořád nějak nevracel. Po chvíli by se v duších začalo nejspíš ozývat: „Není už tam náš Pán trochu moc dlouho, není jeho času na takového člověka přece jen škoda? Kde je prorokův odpor k majetkářům, kde jeho pochyby o množení majetku? Cožpak bohatým neplatí ‚běda‘? Co je to za podivně prohozené role, cožpak má Ježíš opravdu blíž k obecnímu zbohatlíkovi?“ A bratří by se – již bez úsměvu – za obecného reptání rozešli.

Zacheus se zastavil a řekl Pánu: ‚Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.‘“ Zástup kolem Ježíše zůstal v roli diváků. Ale Zacheus, člověk se skutečně pochybnou minulostí, se Ježíšovu pozvání otevírá a pomalu roste do člověka víry. Bylo to Ježíšovo milosrdenství, co ho přemohlo. Zacheus je plný – místo strachu je naplněn vděkem. A schopnosti a odpovědnost, díky kterým dokázal dříve nashromáždit báječné jmění, cítí také nově: cítí se odpovědný za chudé, za nápravu vin a také i za to, aby už tomu podivuhodnému proroku nekazil pověst. Už není tím, který se spolu s ostatními přišel podívat na Ježíše jako na zajímavého chlapíka… Pryč je chvíle, kdy chtěl jen upokojit zvědavost, potěšit se, být „IN“ a zase jít dál… A: EJHLE, ČLOVĚK! ZNOVUZROZENÝ. Člověk s radostí, zbavený strachu. Člověk, který ne z povinnosti, ale z radosti a ze síly nově probuzeného svědomí nabízí mnohem víc, než Zákon žádá: polovinu a čtyřnásobek… Ježíš, když to vidí, praví jemu i všem okolo: „Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův. Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo.

Vzpomněl jsem si na toto překvapivé vyústění, když jsem před Vánocemi obcházel asi patnáct našich členů s vánočními sborovými listy a přitom mne tři z nich požádali o vystoupení ze sboru. Pro mne to byli a jsou synové Abrahamovi, i když k nám nechodí a chodit nebudou. Ale happyend se v mé režii jaksi nekonal. Zřejmě ve mně bratři nespatřili ‚přicházet spasení do jejich domu‘. Možná neumím Ježíšovu osobnost dost zpřítomnit. Možná neměli milí bratři dost trpělivosti, aby ji „za“ mnou hledali. Možná jen neměli dost času, chuti, motivace hledat alespoň svoji moruši, ze které by ho mohli pozorovat. Možná jim vyhovuje poloha reptavá, předem ke všemu církevnímu pohrdavá. Možná je děsí obava, jestli by je někdo nenutil dělit se o polovinu toho, co mají – majetku, času, životních sil. A možná že znají Ježíše jen jako pachole s papírovou svatozáří, které sice umí jako každé jiné jen bulit a počurávat se, ale lid víry je z něj jednou za rok tajemně paf. Možná ho znají jen jako „mysteriózní“ postavu, o jejíž narozeninách jde každoročně pověst celým krajem, ale zároveň je oslavenec sám i nejbližším gratulantům docela fuk…

Kdo ví. Třeba jen nestáli o otočení volantu života. Ježíš ostatně nikomu za jeho volant nebere, na plyn mu nešlape, na brzdu nestoupá. A – kdo ví – třeba mu o sebeoslavu opravdu vůbec nejde. Prostě k sobě zve druhé a bez nároku na honorář je navštěvuje. Nevnucuje sebe, ani zákoník, podle kterého žít. Zato: sem tam – kde se probudí radost ze společenství s ním – neváhá vsadit všechnu svou pověst pro sebevětšího darebáčka. A tak s ním sem tam přijde i spása do některé rodiny, ať už je obetlémovaná, či ne. Tučné jerišské zdivo ohrazující mnohá srdce pak praskne, a hle – člověk nově narozený dočista za dne bílého a bez koled. Nově narozený člověk, který začíná s radostí vnímat lidi kolem sebe jako své bližní. Kdo že se nám to dnes narodil? No ten Zacheus! Ten, který se s chutí vzdal půlky jmění a škody se rozhodl nahradit čtyřnásobně. Narodila se osobnost. A jsou to narozeniny, jak se patří!

Ježíšova spása je založena v tom, že jako pravá osobnost, ne jako ty pochybně novinové, dělá osobnost z každého, kdo se mu otevře. Nepřichází, aby si dal od lidí sloužit, abychom slavili jeho narozeniny. Abychom se hřáli či se posvátně chvěli v jeho stínu. Nestará se o své jméno. Nestará se o nafouknutost svého života. Nestará se o imponování – a přece imponuje: dává nový život, nové narození, nové narozeniny těm, co už se ve svých vlastních očích i v očích druhých ztratili a zahynuli. Amen.