Co mám s vámi dělat? Text: Ozeáš 5,13–6,1
Oz 5,13–6,11
Když spatřil Efrajim svoji nemoc
a Juda svou otevřenou ránu,
šel Efrajim k Ašúrovi,
poslal k velkokráli.
Ten vás však vyléčit nemůže,
vaši otevřenou ránu nevyhojí!
Neboť já budu na Efrajima jako mladý lev,
na Judův dům jako lvíče.
Já, já rozsápu a odejdu,
uchvátím a nikdo nevysvobodí.
Odejdu, vrátím se ke svému místu,
dokud nevyznají svou vinu
a nezačnou mě hledat.
Ve svém soužení mě budou hledat za úsvitu.
„Pojďte, vraťme se k Hospodinu,
on nás rozsápal a také zhojí,
zranil nás a také obváže.
Po dvou dnech nám vrátí život,
třetího dne nám dá povstat
a my před ním budeme žít.
Poznávejme Hospodina, usilujme ho poznat.
Jako jitřenka, tak jistě on vyjde.
Přijde k nám jako přívaly dešťů
a jako jarní déšť, jenž svlažuje zemi.“
Co mám s tebou dělat, Efrajime?
Co mám s tebou dělat, Judo?
Vaše zbožnost je jak jitřní obláček,
jako rosa, která hned po ránu mizí.
Proto jsem je otesával skrze proroky,
ubíjel jsem je výroky svých úst;
z mých soudů nad tebou ti vzejde světlo.
Chci milosrdenství, ne oběť,
poznání Boha je nad zápaly.
Oni však po způsobu lidí přestoupili smlouvu,
ve všem se vůči mně zachovali věrolomně.
Gileád je městem těch, kdo páchají ničemnosti,
městem krvavých stop.
Jako hordy na někoho číhající
spolčují se kněží,
vraždí na cestě do Šekemu,
prosazují své mrzké plány.
V izraelském domě vidím strašnou věc:
Izrael se tam poskvrňuje Efrajimovým smilstvem.
A tobě, Judo, nastane žeň,
až změním úděl svého lidu.
Když jednou na Ježíše Krista dělali farizeové nepěkné narážky kvůli lidem, se kterými se stýkal, řekl jim: „Jděte a učte se, co to znamená ‚milosrdenství chci a ne oběti.‘“ Ježíš farizeje poslal pro svitek proroka Ozeáše, aby se pořádně zamysleli nad pasáží, kterou jsme právě četli. Počítám, že si tuhle Ježíšovu radu farizeové nejspíš k srdci nevzali. Pravděpodobně se urazili. Vždyť je, jedny z největších písmáků, Ježíš posílá znovu se učit jako nějakého holobradého studentíka, kterého vyhodil od zkoušky. My se snad ale neurazíme a vezmeme tuto Ježíšovu výzvu vážně. Pojďme tedy a učme se, co to znamená „milosrdenství chci a ne oběti.“ A začněme u Ozeáše.
Ozeášovo proroctví mluví o vztahu mezi Hospodinem a jeho lidem jako o manželství. Ze všech možných obrazů vztahu je tu vybrán právě tem nejbližší a nejintimnější, vztah mezi mužem a ženou, kteří se oddali jeden druhému. Tak blízký vztah chce mít Hospodin ke svému lidu. Jenže Ozeáš se nad manželstvím nijak nerozplývá. Sám zakusil, že není vždy jen příjemné a krásné, ale že může být také zdrojem nejhlubších zranění, bolesti a potupy. Že může přijít manželská krize.
Prorok Ozeáš odhaluje, že Boží manželství je v krizi. Kvůli nevěrné manželce, kvůli Izraeli, která Hospodinu zahýbá s kýmkoliv, kdo vypadá dostatečně mocně a z koho pro ní koukají nějaké výhody. Manžel měl v případě nevěry své ženy plné právo dát se rozvést. A jak jsme četli v patnáctém verši, Bůh chce od Izraele skutečně odejít. Není to však proto, aby se jí natrvalo zbavil, aby se vyvázal z nešťastného sňatku. Bůh odchází – ke svému místu, odchází domů – protože doufá, že se v odloučení jeho žena konečně probere, pochopí, kam patří, a vrátí se za ním. Bůh nevěrný Izrael stále miluje a touží po obrodě jejich vztahu.
Rád bych, abyste si v mysli udrželi tento obraz manžela, který – ač má plné právo svou nevěrnou ženu opustit – zůstává jí stále věrný, usiluje o její proměnu a trpělivě očekává na to, až se k němu vrátí. Tato představa je totiž skvělou ilustrací slova chesed, které je v 4. verši přeloženo jako zbožnost a v 6. verši jako milosrdenství. Chesed, to je toto vše: milosrdenství, zbožnost, ale také oddanost, trvalá přízeň, solidarita, věrnost, která jde za hranice povinnosti a zůstává stálá, i když je zraňována a zrazována. Máme-li se něco naučit o milosrdenství, musíme začít u poznání, že Bůh je milosrdný, že je věrný, solidárně oddaný nevěrnému lidu. Hospodin setrvává ve své naději, že ho jeho lid opět začne hledat.
V textu, který čteme, se ukazuje, že Boží lid na tuto pobídku téměř okamžitě reaguje: „Pojďte, vraťme se k Hospodinu…“ a dále „Poznávejme Hospodina, usilujme ho poznat.“ Možná je to zvolání proroka, možná že se lid opravdu obrací a běží Hospodinu v ústrety. Nebylo by to poprvé. V tíživé situaci se Izrael přece vždy znovu obracel k Hospodinu. Vyznával mu své nevěrnosti, obnovovali své závazky a slibovali, že tentokrát už to bude jiné. První tři verše znějí jako kýžené probuzení, obrácení, pokání lidu, který se navrací k Hospodinu.
Jenže místo očekávaného happy–endu a manželského smíření čteme o Boží bezradnosti nad tím vším. Nad Izraelovou nevěrností – i nad jeho návraty, nad jeho zatvrzelostí i nad jeho pokáním. Co mám s tebou dělat, Efrajime? Co mám s tebou dělat, Judo? Vaše zbožnost (chesed, vaše věrnost, vaše přízeň) je jak jitřní obláček, jako rosa, která hned po ránu mizí. Ráno tu je, ale už dopoledne je po ní veta. A tak to je den co den. Jste schopni velkých slibů, velkých gest, dokonce i ochotně vyznáváte své hříchy, ale ono to nemá vůbec žádnou trvalost. V horku dne se to vše hned rozplyne jako ranní opar – za chvíli po způsobu lidí, tedy po způsobu Adama, přestupujete smlouvu a chováte se věrolomně. Rychle ke mně utíkáte a stejně rychle mě zas opouštíte. Tam a zpátky, pořád dokola.
Co si s vámi mám počít? Co mám s vámi dělat? Vždyť já po vás nechci žádné oběti, žádné náboženské výlevy a sliby, za které si budete kupovat mé odpuštění. Tichá věrnost je mi milejší než stovky hlasitých návratů a obrácení. Jediné, po čem toužím, je chesed, tedy trvalá věrnost ve vztahu k Bohu a milosrdenství ve vztahu k bližním, včetně těch, kteří si to podle vás nezaslouží. Běžte a učte se, co to znamená, milosrdenství chci a ne oběti. Kvůli tomu jsem posílal proroky, kvůli tomu jsem sliboval a hrozil, soudil a odpouštěl, k tomu vás vychovávám a vedu: chesed, věrnost a milosrdenství. Chesed, to je nejhlubší projev lásky, která se nedá vydráždit, která nepočítá křivdy, která vydrží, ať se děje cokoliv, která věří, která má naději a která vytrvá.
Věrný a milosrdný Bůh nás sám vyučuje tomu, co po nás žádá – věrnosti a milosrdenství. Ano, láska lidská nevydrží, však Boží zůstává. My však přece nejsme odkázáni pouze na slabost lidské lásky. Ježíš Kristus, který žil, zemřel a třetího dne vstal z mrtvých podle Písem, přesněji řečeno podle té dnešní pasáže z proroka Ozeáše, se pro nás stal věrností a milosrdenstvím v těle. Ti, kdo ho následují, nemusí žít po způsobu Adama ve stálém porušování a znovuobnovování smlouvy. Ti, kdo jsou účastni nové smlouvy v jeho krvi, kterou si dnes budeme připomínat, mají pevnou naději na ovoce věrného a milosrdného života. Vždyť je to Bůh, který v nás působí, že chceme i činíme, co se mu líbí. (Fp 2,12) Bohu díky. Amen.