Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Vložil jsem na něho svého ducha, aby vyhlásil soud pronárodům. Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, nezhasí knot doutnající. Soud vyhlásí podle pravdy. Neochabne, nezlomí se, dokud na zemi soud nevykoná. I ostrovy čekají na jeho zákon.
Izaiáš 42,1–4
Co znamená být vyvolený? Znamená to být nad jiné vyzdvižen, oceněn, být něčím výjimečným. I v našem světě je spousta jedinců, kteří se cítí být vyvoleni, nad jiné nadřazeni. Novodobí mesiášové a vůdcové náboženských sekt jsou přesvědčeni o svém vyvolení, aby změnili svět – napravili anebo si jej podmanili a ovládli. Jsou i celé skupiny lidí, kteří se považují za vyvolené, nadřazené ostatním, jako třeba skinheadi. Známe je nejen z televizních obrazovek. Je to zvláštní skupina, která se už vnějšně odlišuje a navenek se projevuje násilím, hrubostí a nahání strach. Je to hnutí založené na rasové nesnášenlivosti a nenávisti. Tato skupina nepochopitelně nalézá ozvučnost u mladých lidí. Představuje nebezpečí pro Romy, ale i pro Židy; pořádá proti nim útoky, v Německu i proti Turkům a gastarbeiterům z rozvojových zemí. Podobně vystupují neonacisti. Jsou přesvědčeni o vyvolenosti své rasy, a z toho jim vyplývá jejich poslání: očistit společnost od „nezdravých“ jevů. Není divu, že zvláště mezi staršími lidmi evokují tato hnutí vzpomínky na Hitlerjugend a nacistickou stranu. K čemu vedla myšlenka vyvolenosti německého národa v Evropě, nemusím připomínat.
Když tedy slyšíme o vyvolenosti, je to pro nás něco negativního.
Ale vyvolenost může být i pozitivní. A je v životě nezbytná. Třeba tehdy, když si jeden druhého vyvolí jako celoživotního partnera. To je pak vyvolenost založená na vzájemné náklonnosti, na lásce. Proto si jeden druhého vyvolil. Líbí se mu jeho jednání, líbí se mu takový, jaký je, chce s ním žít, sdílet dobré i zlé. Ti dva chtějí zůstat spolu, protože jeden druhého potřebují a jeden pro druhého je nenahraditelný.
V textu čteme o vyvoleném, jehož si vyvolil Hospodin. Našel v něm zalíbení. Na něho vložil svého Ducha, jeho podepírá. Ale jedno je hned na první pohled zvláštní – toto vyvolení neznamená vůbec žádnou protekci, žádné výhody. Vyvolení služebníka Hospodinova nespočívá v nadřazenosti nad ostatními, ale je tu ke službě. A proto tento vyvolený jedná zcela odlišně od vyvolených, o nichž jsem mluvila v úvodu. Nedělá povyk, nenahání strach. Není jeho cílem, aby o něm bylo slyšet, aby byl vidět. V dnešní době plné humbuku okolo tzv. spasitelů, vůdců, léčitelů a uzdravovatelů může být právě toto velkou pomocí pro orientaci. Kdo dělá velký humbuk, je spíše podezřelý než důvěryhodný.
A nyní se dostáváme k druhému závažnému termínu našeho textu: ten vyvolený Hospodinův je vyvolen ke službě, je nazván služebníkem. Tohoto pojmu už dnes příliš neužíváme, sluhové z našeho světa vymizeli. Ale přesto tu cítíme pejorativní nádech; nikdo jen tak dobrovolně nechce být sluhou. Hebrejské slůvko ebed lze dokonce přeložit jako otrok. To je už vůbec nepředstavitelné, dobrovolně být otrokem…
Vyvolený a služebník – jako by tu šlo o naprostý protiklad. A přece zde čteme: Zde je můj služebník, jehož podepírám, můj vyvolený, v němž jsem našel zalíbení. Možná jsme na toto označení už tak zvyklí, že o něm ani nepřemýšlíme. Vyvolený služebník, to je typický Izajášův výraz pro toho, kdo naplnil Boží vůli. Ale jaký smysl má vlastně toto spojení? Proč vyvolený a proč služebník?
V tomto paradoxním spojení je vyjádřena podstata Hospodinova vyvolení: Vyvolený slouží druhým k záchraně. A jak zachraňuje? Vyhlašuje soud pronárodům, soud vyhlásí podle práva. A nedělá to tak, že by křičel, pozvedal hlas, dával se slyšet na ulicích, ale nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot nezhasí. Přináší soud podle pravdy.
Přinášet soud národům znamená v biblickém pojetí přinášet spravedlnost. To bylo vždycky považováno za velikou věc. Bylo to největší ocenění, jestliže lidé pověděli o svém vladaři: jsi spravedlivý. Přinést národům právo a spravedlnost, až po nejvzdálenější ostrovy, to byl a zůstává vytoužený cíl lidstva dodnes. Boží služebník tak dává poznat, kdo je Hospodin. Jedná jinak než podle světského pojetí spravedlnosti. Světská spravedlnost vyžaduje, aby viníci byli odsouzeni podle své viny. Bývalo zvykem, že se nad viníkem zlomila hůl. Anebo se symbolicky zhasínalo světlo, když se ukázalo, že je obviněný vinen. Boží služebník však vyhlašuje jiné právo. Nalomenou třtinu, tedy hůl, která se začíná lámat, nedolomí a doutnající knot neuhasí. On neodsuzuje, ale dává milost.
Boží služebník je tedy právě k tomu vyvolen, aby konal zvláštní soud milosrdenství nad nalomenými třtinami a doutnajícími knoty. Žijeme ve světě, který je určován mírou užitečnosti a prospěšnosti. Tady na místo pravidla užitečnosti se staví pravidlo lásky. Tak velké lásky, že podstoupí utrpení na kříži a smrt. A to jenom proto, aby třtiny více či méně nalomené anebo knoty trochu ohořelé či už jen nezřetelně kmitající mohly z této lásky žít.
Vyvolený Hospodinův služebník je Ježíš Kristus. Paprsky jeho lásky září z kříže. Přináší právo milosti nalomeným třtinám a doutnajícím knotům. Amen
Abigail Hudcová je farářkou v Křížlicích.