autor Jaroslav Kadlec, vydalo katolické nakladatelství Zvon
Autor svým dílem navazuje na nejlepšího římsko-katolického znalce husitské doby J. Sedláka, který v roce 1914 vydal studii Po stopách Husových odpůrců. Připojená charakteristika knihy v katalogu nakladatelství Zvon je převzata z knihy samotné: „Setká-li se český čtenář s pojmem exulanti z náboženských důvodů, je přesvědčen, že muže běžet jedině o J. A. Komenského, P. Stránského, P. Skálu ze Zhoře a jejich souvěrce vypovězené ze země po roce 1620. Tato představa však není přesná. Čeští katolíci mají v tomto směru primát. Nemalý počet jich byl nucen již za válek husitských odejít za hranice, nechtěl-li se zpronevěřit svému přesvědčení.“ Autor katalogu pak již jen připojuje jednu větu: „Odbornému zaměření knihy odpovídá bohatý poznámkový aparát.“
Je poněkud směšné, přít se o primát, kdo má víc exulantů. Udivuje, že autorovi o to jde. Některé životní příběhy římsko-katolických exulantů jsou skutečně pohnuté, ale o jejich vině se nedovíme nic (Páleč). Navzdory bohatému poznámkovému aparátu se nedozvíme celkem nic také o římsko-katolickém konciliárním hnutí (s. 13) a inkvizici. Dokonce se slovem nezmíní, že římsko-katolická církev ani v době husitské nebyla postavena mimo zákon, což se protestantským církvím po roce 1627 v Čechách a na Moravě stalo. Jejich existence byla opět povolena až tolerančním patentem z roku 1781. Je proto těžké srovnávat exulanty doby pobělohorské a husitské. List kněží – exulantů Otcům sněmu basilejského, který je otištěn v latinské formě na závěr knihy (s. 75–79), má zřejme v čtenáři vyvolat pocit oprávněnosti takového srovnávání.
Čtenář by neměl zapomenout, že v době husitské revoluce a po ní musela církev podobojí bojovat o své uznání. Jednota bratrská byla pronásledována od samého počátku a povolena až Rudolfovým majestátem r. 1609. Podobně smír Kutnohorský z roku 1485 nebyl milostivým svolením římsko-katolické církvi k její další existenci. Podobně nelze přikládat čtyřem pražským artikulům charakter zákona, který by platil bez výhrad pro celou zemi, jako by v Čechách i na Moravě nezůstalo dost katolických měst, kde římští katolíci mohli najít asyl. V mnoha případech je proto těžké mluvit o exilu. Galerie běženců by měla být raději zařazena mezi mohutný zástup těch, kteří v době válek hledají asyl. Asylantů bylo na obou stranách vždycky dost. Autor má sice pravdu, když na závěr píše, že „z právě podaného přehledu plyne, že nebylo málo katolíků, převážně kněží, kteří za husitské revoluce opustili českou zemi. Někteří se po letech vrátili zpět, jiní nalezli v cizině svůj hrob. Byli mezi nimi mnozí lidé velmi významní“.
Celou problematiku však autor posouvá z roviny historické do roviny ideologického soupeření dvou mocenských seskupení, když čtyřem pražským artikulům přisuzuje moc skoro až zákonně platnou pro celé království české a markrabství moravské. Basilejská kompaktáta přece zredukovala artikuly na minimum a z římsko-katolické strany byla jen chabě dodržována. Zní proto velmi problematicky, pokračuje-li autor „Všichni (až na několik výjimek) měli možnost se útrapám exilu vyhnout: Stačilo, aby se přiznali k čtyřem pražským artikulům, a mohli klidně zůstat doma. Neučinili to však, protože se nechtěli zpronevěřit svému přesvědčení, a raději odešli do ciziny. Takové rozhodnutí předpokládá pevnou víru a značnou míru opravdovosti.“ (s. 63)
Co čtyři artikuly pražské jsou, to se ovšem čtenář z knihy Jaroslava Kadlece nedozví. Kniha svým celkovým zaměřením svědčí o ústupu z pozic II. Vatikánského koncilu.