Pan farář Šimša, můj skoro jmenovec (nesměl jednou pro podobnost jmen jet kázat do Vídně) rád často vyprávěl zkazku o svém učiteli, Slavomilu Daňkovi. Podle Daňka v oddílu 2 Kr 4,38–41 stačí ve verších 38–40 kralického překladu nahradit š písmenem f a ve verši 41 u písmenem k a dostaneme zkazku protektorátní, kdy se káva, „pravá káva“, nahrazovala všelijakými tykvemi a praženými žaludy.
V čísle 5/2000 byla ediční rada tak ženerózní, že otiskla zlomek mé chvály „redakčních škrtů“ a „škrtačů“ vůbec a zároveň mé kázání o Ježíšově příchodu do domu Marty. Ale šotek – protestant nahrazením jedné hlásky jinou, totiž l a ch vytvořil tuto větu: „při setkání s Pánem je třeba čekat na jeho slovo, přijímat je a ne mu kuchtit.“
Křesťan má hledat chybu nejdřív u sebe. Našel jsem hned dvě. V přepisu jsem se překlepl a napsal „klultit“ a snažil jsem se to nedokonalým škrtem emendovat. A za druhé jsem použil slovesa „kultit“, které bylo populární po famózním XX. sjezdu KSSS v roce 1956, kdy byl odmítnut „kult osobnosti“. Popularita výrazu šla tak daleko, že evangelická mládež na svých, převážně lesních brigádách začala říkat vedoucímu „kult“. A výkon funkce bylo „kultění“. Oblíbenost výrazu šla ještě dále. Vyprávěl mi Ladislav Hejdánek, že po jeho propuštění z vězení v roce 1972 mu profesor Patočka začal „kultit“. Ale dnes je toto sloveso passé!
Písař ovšem mohl dát přednost tomu, o čem jsme se v tercii učili od svého gymnaziálního katechety, profesora Bohouška Pospíšila, říkat dura lectio.
Šotek záměnou hlásek vrátil můj výklad ke kulinářské interpretaci Karla Čapka. Kazateli ale šlo o polemiku s křesťanskou koncepcí víry jako adorace osoby Ježíše Krista, jeho oslavy jako „héroje“, „poloboha“ nebo prostě božstva v lidské podobě. Své jsem si tak jako tak řekl, ale kafe místo kaše způsobilo, že jsem dostal od horlivého čtenáře Protestanta, vzácného přítele dopis, v němž mi vykládá své pochopení: „Ježíš přece mohl, když viděl, jak Marta kmitá a pilně kuchtí, říci: ‚Hele, holka, nech toho, já jsem sem nepřišel dát se hostit, ale něco vám povědět.‘ Myslím, že z Marty sálala pýcha, jaká je obětavá, jak se na tu línou sestřičku vytahuje atd. atd.“
Sloveso „kuchtit“ vskutku zavádí. Jako by šlo o polemiku s vařením a ne o polemiku s náboženskou adorací, s kultem Ježíšovy osobnosti.
Možná jsem tomu mohl čelit barthiánským důrazem na to, že Ježíš slouží nám, a ne my jemu. A že proto máme služby Boží, kde nám slouží Bůh v osobě Kristově a v Duchu svatém, a nemáme (tedy) singulární „bohoslužbu“, kde chceme my sloužit (diakonein ve verši 40!) Bohu, Ježíši Kristu a vzývat Ducha svatého. Chtěl jsem ale popojít ještě o krůček dále. Snad příště.