K základu života, k Bohu, se dostáváme nejblíže tam, kde vstupujeme do vztahu k druhému člověku, kde vycházíme ze sebe a otevíráme se lidskému „protějšku“, ať už jako dávající nebo obdarovaní.
I po těch dvaceti letech se mi velmi těžko o Kájovi píše, jeho místo zeje prázdnotou a zanechává ve mně bolest… Byl pro mě vzorem, rádcem, přítelem. Byl však také, objektivně viděno, člověkem neuvěřitelně obdarovaným, nejen ohromnou vitalitou a energií. Do mého života vstoupil jako tajemník pro mládež jednou ve Vrbně pod Pradědem na kurzu pro mládež a od té doby už neopustil místo v mém srdci. Byl a jistě je miláček Boží.
Kája však byl zejména hbitý bohoslovec a já později až na fakultě jsem mohla nahlédnout do jeho článků a statí o civilní interpretaci a pozemském křesťanství. Litovala jsem, že jsem příliš pozdě vstoupila s Kájou do rozhovoru o teologii. Už nebylo odpovědí, jen napsané články.
V roce 1982 jsem ve fakultní písemné práci sestavila bibliografii, z níž vyplývá, že Kája napsal třicet článků a recenzí do Křesťanské revue, první článek r. 1958 „Víra nebo zbabělost?“. Jeden z nejpodstatnějších článků k civilní interpretaci, „Pozemské křesťanství“, najdeme v r. 1963 (Protestant 5/93, s. 14–15). Šestačtyřicet článků a recenzí napsal do Kostnických jisker a třiatřicet článků do Bratrstva a Českého bratra. V soukromém archívu jsem tenkrát našla přes sto třicet kázání, zejména svatebních a z kostela U Martina ve zdi, a sto patnáct statí a přednášek. Nemenšího významu je devět Kájových písniček v Evangelickém zpěvníku, z nichž dvě – Ozvi se, Pane můj a Pane, dnešek je den chvály – patří podle průzkumu, který proběhl v minulém roce, mezi prvních deset nejzpívanějších písní v ČCE.
Svou vzpomínku ještě doplňuji částí článku z rodinného archívu. Kája a všichni jemu podobní nás provedli dobou totality, jako světla v temnotě. Přetrvává v nás bolest… a vděčnost.
Irena Škeříková
*
Žijeme v situaci, kdy východiskem většiny lidských úvah je skepse a nesmyslnost, které pramení ze střízlivých úvah a zkušeností. Svět jde vstříc zkáze, můj život nemá smysl, je zbytečný. A křesťanství nemá žádný recept, který by změnil svět jednou pro vždy, jakoby švihnutím kouzelného proutku. Tato nesnáz, sklon ke skepsi, je hluboká, existenciální, znovu a znovu se vynořuje. A přece jsou v křesťanské víře určité zdroje a impulsy naděje. K základům biblické víry patří výhled, že ještě není všem dnům konec, že zítřek není součet včerejška a dneška, že Pán Bůh je činný dodnes; otevřenost a očekávání nového.
1. Naděje pro druhé lidi. V církvi je nezbytné odnaučit se soudit podle minulých zkušeností. Je třeba umět odpouštět (jen ruka, která smazává, může vyslovit pravdu – M. E.) a neztrácet trpělivost, když se něco nezdaří.
2. Naděje pro svět, dějiny, společnost. Současný stav nás znepokojuje, nic není zaručeno a i katastrofa je pravděpodobná. Proto je tak komplikované mít i zde naději. Ale víra může dát impulsy naděje na základě vize království Božího (Zj 21,1–5a). Bůh není Bohem mrtvých, ale živých, proroků a těch, kteří se nespokojí s daným stavem věcí. Církev má být „Exodusgemeinde“. I S. Zweig a F. Dürenmatt nás zvou k boji proti katastrofismu. Nezajištěnost nemá vést k rezignaci.
3. Naděje pro vlastní život. Egocentrický život je nesmyslný. Snad právě toto rozpoznání vede ke službě druhým k jejich potěšení. Odpuštění vlastních vin vede ke službě druhým a k rozpoznání, že lze začínat stále znova.
(Karel Trusina: Víra, naděje, láska, Rukopisná pozůstalost)