„Protestanti totiž dopadli mnohem hůř. Ztratili liturgii, svátosti, posvátná znamení – vše to, co svým smyslem ukazuje za pouhou danost; jak danost věcí, tak danost vědomí. Jejich posvátné prostory se proměnily v přednáškové síně…“
Zdeněk Neubauer, Souvislosti 1990/4, s. 39. Kalich versus kříž – Nezávislé úvahy o symbolice novověkého schismatu.
Někdo začíná generálním úklidem, jiný analýzou dědictví minulosti. Záleží na tom, z kterého zorného úhlu na naši minulost hledíme. Zatím jsme společný jazyk, ani zorný úhel s katolíky nenašli. Spolupracujeme v oblasti lidských práv, občas se setkáváme při společných bohoslužbách nebo biblických hodinách, ale zcela si nerozumíme v hodnocení minulosti. Nejde přitom o nějaký ryze teoretický problém několika odborníků, jde o to, čemu budeme učit své děti, které tradice, ideály, osobnosti pro ně mají být směrodatně.
Jaký je přínos protestantismu pro český národ? Jaká je naše výchozí situace? Jak jsme dopadli? Dopadli jsme hůř. Tak to vidí roduvěrný římský katolík. Nemyslí tím výsledek sčítání lidu, že se k římsko-katolickému vyznání přihlásila asi polovina národa a k protestantským církvím necelého půl miliónu věřících. Nemyslí čísla. Myslí tím vyprázdněnost protestantismu a vyprázdněnost novověku. „Novověk končí a reformace prohrála svou při“ (s. 41). Předpokládá, že katolicismus má před protestantismem náskok právě v protireformaci, pokud tento náskok neztratí zesvětštěním a zplošťujícím ekumenismem.
Že začíná nový věk, o tom není sporu. Ale že bychom do-nového věku vstupovali nepřipraveni? A ztratili jsme skutečně liturgii, svátosti a posvátná znamení? Kdybych chtěl být škodolibý, pozval bych Zdeňka Neubauera do jednoho protestantského bohoslužebného shromáždění, kde by se cítil skoro jak doma. Ocitl by se uprostřed liturgicky pro-komponované stavby, kde se někteří cítí slavnostně, svátečně a radostně. Zde by mu svátostný prostor přímo dechl do tváře, a jemu by nezbylo než pokleknout, jak je zvyklý a sousedé po pravici i po levici by se divili, proč to dělá. Ale chci jeho hodnocení vzít vážné. Pokud se někdo, a třeba i z protestantů, cítí v našich modlitebnách jak v přednáškové síni, pak mu zřejmé uniklo, že právě zde stojí před tváří Boží, a zároveň ve společenství bratří a sester. To by mělo naplnit bázní jako kdysi proroky nebo učedníky a je jedno, zda jsem uprostřed katolického nebo protestantského chrámu. Pokud liturgie, svátosti, posvátná gesta nekoření v této jistotě blízkosti Boží prožívané jako bázeň uprostřed bratří a sester, pak je to vše bohapusté obřadnictví, a nezáleží na tom, zda-li úkony jsou prosté nebo dovedné a dokonale prokomponované s ostatními částmi bohoslužeb. Je to modloslužba a ta může být oděna do hávu reformačního nebo protireformačního. Pravá bohoslužba, pravá zbožnost koření v úctě Boží, v bázni Kristově, a projevuje se jak při bohoslužebném shromáždění, tak ve všedním životě (I; 12, 1n).
Zda reformace při prohrála, zda protireformační zdržení za reformací se dnes prokazuje jako náskok? Kdo to rozhodne? Protestanté a katolíci? Kalich versus kříž? Nebo snad ta polovina národa, která nemá zájem ani o protestantskou prohru, ani o katolický náskok? Ale ten nový věk tu je, to má Zdeněk Neubauer pravdu. A je potěšující, že protestantům i římským katolíkům doporučuje jako průvodce novým věkem protestantského myslitele Paula Ricoeura. Tento výrazný myslitel nehoruje pro protireformační náskok, ale pro Zdeňka Neubauera je zřejmé inspirující jeho důraz na význam mýtů a symbolů. Do symboliky kříže a kalicha Zdeněk Neubauer však vkládá zcela nové významy, které naši předchůdci, alespoň viděno z protestantské strany, do těchto symbolů nevkládali. Zdeněk Neubauer tedy neanalyzuje teologii kříže a kalicha našich předchůdců ve víře, spíše nám předkládá své nové porozumění těmto symbolům, což může být a je inspirující, ale z tohoto nového stanoviště nelze hodnotit minulost, kdo dopadl lépe či hůře, protože předmětem analýzy pak nejsou římsko-katolické a protestantské tradice, ale nový výklad symbolů vztažených na tradice minulé. Jedná se spíše o nový interpretační pokus, než o analýzu směrodatnou pro porozumění vyznáním víry našich předchůdců.
Souhlasím se Zdeňkem Neubauerem, že český protestantismus prožívá krizi. To nelze přehlédnout. Příčin bude víc, ale neuralgický bod vidím v tom, že jsme opustili presbyterně synodní zřízení a přiklonili jsme se k biskupskému. Samozřejmě, že ne de iure, ale fakticky. Projevuje se to nekritickou (a kritiku si zapovídající) úctou k církevní vrchnosti. Automaticky se považuje za dobré to, co řekne či napíše synodní rada nebo některý ze seniorů či farářů. Váhu přece slovo nezískává tím, že ho vysloví někdo mně funkčně nadřazený, žádný učitelský úřad mne nesmí zbavit vědomí, že já sám osobně a nezaměnitelně stojím před tváři Hospodinovou. Garantem pravdy není úřad, ale Hospodin. A Hospodin si použije kohokoliv; když selže kněz, tak jiného člověka – aby on se stal prorokem. Únava a zvyk, že stejně vše přichází od těch, co jsou nám nadřazeni, to jsou nemoci dneška, jak je vidět na neschopnosti mnohých vytvořit si svůj vlastní a odpovědný pohled na skutečnost. Nekritická úcta svázala mnohým protestantům ruce a mnohé členy zbavila činorodosti náboženské i občanské. Zde vidím kořen krize protestantismu. Ale je snad katolicismus v tomto ohledu na tom líp?