vydala Masarykova společnost spolu s Masarykovým ústavem výbor dokumentů, textů, které byly napsány ve dnech Masarykova úmrtí a pohřbu v roce 1937 nebo později u příležitosti výročí (Už víckrát nezazní tak těžce requiem…, Praha 2007). Najdeme mezi nimi např. řeč Dr. Edvarda Beneše nad rakví, ale též pozoruhodný záznam článku Jana Procházky z Literárních novin 15. září 1967. Dále úvahu Václava Černého z roku 1977, která mohla vyjít jen v samizdatu, a mnoho dalších. Všechny texty spolu s výroky předních světových osobností stojí za přečtení a zamyšlení. Pro pochopení Masaryka je z nich nejdůležitější text Karla Čapka, který vyšel v Lidových novinách 14. září 1937. Přečtěte si ho, prosím, pozorně a kriticky srovnejte s článkem Pavla Kosatíka, který vyšel v Respektu (č. 37) pod bulvárním titulkem „Jak se stal pletichář tatíčkem“. Na slavnostním shromáždění ve Španělském sále Pražského hradu 13. září letošního roku Petr Pithart nám všem důrazně připomněl, že je jen jeden Masaryk. Ten, který slovy Karla Čapka byl a chtěl být jen nástrojem v rukou Božích.
Milena Šimsová
Karel Čapek, Věčný Masaryk
Všechno dějinné, ať jsou to činy sebe větší, zůstává časné: samy dějiny se mění dějinami, skutkové zapadají nebo rostou podle svých následků nebo v paměti lidské; jediné neměnné, jediné nad čas a nepřehodnotitelné je, jakým byl člověk člověkem, jakou byl duší. Dějinný Masaryk poroste, pokud národ československý bude mít štěstí a úkol žít a tvořit své vlastní dějiny; ale vedle Masaryka dějinného stojí a musí nám stát Masaryk věčný, duch duše, člověk osobnost – jmenujte to jakkoliv; je to právě to nesmírně lidské, co smrtí zaniká a přece jediné je nad čas. Pro všechny věky jsme, jací jsme, a všechny převraty dějin nemohou změnit nic na tom, co se v nás nazývá duše.
Moudrost, duševní velikost, vysoká a přísná mravnost, ano, to všechno je pravda; ale bylo v něm ještě něco nadto, něco vzácnějšího a půvabnějšího, něco jako zvláštní a nevýslovná milost; snad to bylo to, čemu bychom jazykem poněkud dětským řekli svatost. Bylo to něco neskonale prostého a téměř naivního, byla to taková samozřejmá ryzost, neporušitelná vnitřní čistota a bezděčná, skoro plachá lidská důstojnost – byl to Boží člověk. Boží až do té prostoty; krajně pravdivý, ale bez netolerance, opravdový, ale bez pedanterie, cudný, ale plný lásky. Byl tak naplněn tou milostí, že nic lidského ji nemohlo porušit; mohl být někdy rvavý, někdy tvrdý, nebo ne docela bezelstný, mohl si někdy pohovět a jindy se upnout v jednostrannost; ale pořád a i v tom zůstával člověkem, svatým, mužem spravedlivým a prostým, v němž bylo jasno a nepochybno. Někdy byl jako selská kaplička v polích, ale vždycky v něm sídlil Bůh. Věřím, že veliké tajemství Masarykovy vnitřní krásy a velikosti byla jeho zbožnost. Nebojoval za víru, ani nehlásal víru, nýbrž přijal poslání lidštější; bojoval, protože věřil, hledal pravdu, protože věřil, konal skutky lidské a dějinné, protože byl naplněn vírou. V tom byla jeho jistota, jeho hrozná pevnost, jeho démantová neporušitelnost: skrze svou zbožnost věřil v člověka, miloval člověka a odpouštěl mu, ctil jeho důstojnost a uznával jeho svobodu. Pravda, demokracie, humanita, všecko, co hledal i formuloval i konal, bylo u něho strašně hluboko zakotveno ve zbožné a posvěcující víře; ale i sám jeho život, vztah k lidem, práce i denní zájmy, vše bylo jako uloženo v rozměrech věčnosti a nesmírnosti. Pak mu, takto zakotvenému, pranic nevadilo být věcný a střízlivý, být chladně praktický nebo až dobrodružný ve své činné vůli. Někdy se jako filosof snažil zdůvodnit svou víru; ale ve skutečnosti víra zdůvodňovala v něm vše, jeho myšlení i jeho dějinné skutky. Nikdy nezapomeňme, že v základech našeho státu, pokud jej budoval Masaryk, nebyl žádný zázrak; bylo v nich něco víc; v základech našeho státu je Bůh.
My pamětníci, my vrstevníci vidíme v Masarykovi bojovnost i moudrost, krásu i velikost, klasický vzor muže a ducha; ale nejkrásnější i hlubší bylo to, co on sám prožíval v sobě; byl to Boží řád, dětská důvěra, veliká láska a nesmírná zkušenost, moudrost a jistota víry. Vše ostatní jsou veliké, zrovna nadlidské dějiny; ale muž, který je nesl, prožíval v sobě něco, co je zároveň krajní lidská pokora i hrdost: že je nástrojem v rukou Božích.
(Lidové noviny, 14. září 1937)