K rozhovoru o odluce

Číslo

Hned na úvod je třeba říci, že se téměř bez výhrad stavím za příspěvek P. Říčana, uveřejněný v Protestantu 9/96. Rád bych jen zdù dva dù proč považuji odluku za nezbytnou.

Troufám si tvrdit, že státní podpora zbytečně předem ubírá na věrohodnosti našemu svědectví. Církev, která káže o Boží milosti a přitom ani nežije za své, logicky vypadá pro lidi „zvenku“ podezřele. Snad není od věci připomenout, jak obezřetně se choval apoštol Pavel, aby ho nikdo nemohl obvinit, že káže evangelium pro vlastní obohacení. O tom, že nebezpečí pohoršení stále trvá, se můžeme přesvědčit z reakcí našich ateistických spoluobčanů.

Tím druhým důvodem, proč pokládám odluku za nutnou, jsme my sami. Není náš strach z přechodu na samofinancování tak trochu obavou, že vyjde najevo, co všechno nejsme ochotni Bohu dát? V ČCE pracuje dost obětavců, kteří jsou už teď přetíženi různými službami. V nadcházejícím čase však půjde stále více o to, abychom se probudili my, poklidně dřímající většina. Prosme našeho Pána, aby nás naučil lépe hospodařit s penězi, časem, s hřivnami, často hodně hluboko zakopanými.

Co se týče státu, pokud by byl ochoten dál přispívat na chod Diakonie apod., nepovažoval bych za hřích tuto podporu přijmout. Ale nic víc od něj opravdu nechtějme.