S mimořádným zaujetím jsem přečetla obsáhlou recenzi překladu dokumentární knihy Anny Bikont My z Jedwabneho (Protestant 1/2010) o dosud málo známých rozměrech holocaustu na území Polska. Upozorňuji čtenáře Protestanta na studii Timothy Snydara: Holocaust, opomíjená skutečnost. Vyšla v posledním čísle minulého ročníku Listů. Zařazuje popisované události do širších evropských souvislostí.
Nejde o minulost, ale o přítomnost a budoucnost. A zřejmě je třeba začít bít na poplach. Vždyť u nás latentně rozšiřovaný antikomunismus je vlastní sestrou (nebo spíš dítkem?) antisemitismu. Emanuel Rádl nás důrazně upozorňoval a upozorňuje, že špatné činy vyrůstají ze špatných myšlenek. Petra Pazderu Payna, autora mistrně napsané recenze, bych ráda upozornila na dvě věci.
První: Jeho text končí strhujícím líčením, jak také v Polsku byli lidé, kteří s nasazením života skrývali Židy a jejich děti. Při čtení těchto řádek se mi vybavily vzpomínky literárního kritika Michla Glowińského (Černé sezóny, Olomouc 2002) kterého jako dítě zachránili při životě polští katolíci na půdě kláštera.
Nemáme práva se natřásat nad polskou katolickou církví ani nad výrokem Lecha Walesy. Důležité je, že si Bůh uprostřed Izraele – katolické církve v Polsku – zachoval svých tři sta lidí, kteří nešli do kolen před Baalem. A důležité je, že žije v Polsku jeden starosta, který dnes s nemalým rizikem usiluje o změnu smýšlení ve své obci, o vymýcení bludu, který mezi lidmi žije. A nejen v Polsku!
A druhá věc: Vyprávěla nám před časem paní farářová Schlimpová, že teprve teď, poslední léta v Rakousku se začínají ozývat hlasy, že na provozu tábora v Mauthausenu (a samozřejmě i jinde) se podíleli nejen Němci, ale i Rakušané. Mají svůj díl viny. A u nás? O čem vypovídá to, že se nerozlišují ve vzpomínkách, ale ani v historických studiích Němci od nacistů? A co vlastně víme o nacistické ideologii? V čem spočívala a spočívá i dnes její hrůznost? Ty činy byly přece jen následkem špatného, ideologického myšlení. Máme v těch věcech myšlenkově jasno?
Nakonec bych ráda připomněla toto: běžně se má za to, že Masarykovi šlo při procesu s Hilsnerem především o to, že tu byl odsouzen nevinný člověk. Vzpomínám však na výrok Boženy Komárkové, která Masarykovu velikost demonstrovala na jeho odvaze zasadit se o toho posledního z posledních – o „špinavého Žida“. Jiří Kovtun ve své knize „Tajuplná vražda. Případ Leopolda Hilsnera, Praha 1994“ cituje Masarykova slova, že svůj zápas vedl proti rituální pověře, která byla živnou půdou antisemitismu. Stálo by jistě za důkladnější rozbor, jak tento Masarykův zápas nás v době první republiky a za německé okupace ochraňoval od souhlasu s nacistickým antisemitismem. Jsme však imunní proti této nákaze provždy?
Vzpomínám, jak Mařenka Pašková, když dostávala medaili od instituce Jad Vašem za záchranu židovského děvčátka, se svěřila svým nejbližším, jakou má úzkost z toho, jak se k ní budou její spolubydlící v domově důchodců chovat. Vždyť se právě dověděli, že se stýkala s Židy a pomáhala jim.
Nešíří se u nás antisemitismus? A z čeho vlastně roste?
Milena Šimsová
Holokaust
Nechápu, proč Protestant přepisuje HOLOKAUST na HOLOCAUST. Jako bychom chtěli být věrni domnělé jakési původní podobě cizího slova.
a) Snad se vychází z latinského holocaustum. Jestliže oblibujeme „c“ místo „k“, pak bychom měli psát taky acustica, cynologie, microcosmos, curátor, clávesy atd. atd.
b) Latinské holocaustum pochází z řečtiny, notabene řečtina ale nemá žádné „c“.
c) Možná taky, že se vychází z anglického holocaust a my chceme být „in“, čiliž spolu s majiteli restaurantů Calypso či secondhandů s dětským oblečením Calimero necháváme pronikat angličtinu do všech rovin jazyka včetně fonetiky písmen?
Summou, pokud nenajdeme uspokojivou odpověď, proč psát holocaust, měli bychom propříště vždycky psát HOLOKAUST.
P. S.
Právě jsem si pořídil Přibylovy Zapomenuté transporty, a v doprovodných textech se píše holokaust s „k“.
P. P. P.