Dějiny Německa (Helmut Müller a spol., Deutsche Geschichte in Schlaglichtern – NLN 1995) se svou přehledností a sdělností, jakož i snahou o vyváženou volbu témat řadí k literatuře populárně-vědecké. Od nejstarších dob do roku 1990 (s dodatkem do 1995) je výklad rozčleněn na šestnáct období, každé uvedeno celkovou charakteristikou, načež následují jednotlivé statě věnované klíčovým událostem, obecným tendencím či význačným osobnostem (v tomto případě zahajované stručným výčtem životopisných dat). Podání je věcné.
Aktuální zřetel práce vysvítá ze samotného rozvržení. Slabší třetina textu pojednává o období do roku 1815, silnější o létech 1815–1945 a celá zbývající část o vývoji poválečném. Pro současného českého čtenáře budou nejzajímavější partie vztahující se k rozpoutání první světové války, k německé reakci na tehdejší porážku, k Mnichovu, okupaci a vyhnání Němců z východních oblastí.
Konstatuje se, že radikálně šovinistický Všeněmecký spolek z r. 1891 patřil k těm, kdo otravovali ovzduší přemrštěnými představami o válečných cílech. Požadavky na německý životní prostor převzal později Hitler (s. 205). Za války (1917) pangermáni požadovali pro Německou říši baltské státy a Halič. Nicméně francouzské požadavky (zčásti dokonce i hranice na Rýně) se označují za neméně radikální (s. 219). Snaha autorů vyvážit odpovědnost za válku mezi útočníky a přepadené je zřejmá. K německé podpoře rakouského úderu proti Srbsku se dodává: V Berlíně však tehdy věřili, že rychlou akcí proti Srbsku by bylo možné celou záležitost vyřídit a konflikt tak lokalizovat. V zásadě tu byla snaha zabránit větší válce, i když ani ta nebyla vylučována… Když Bělehrad rakouské požadavky téměř v plném rozsahu přijal… císař Vilém II. s ulehčením konstatoval, že jakýkoliv důvod k válce odpadl. Nicméně Rakousko považovalo srbskou odpověď za nedostatečnou a (29. 7. 1914) začalo ostřelování Bělehradu (s. 213). Poté co Petrohrad odmítl německý požadavek na odvolání mobilizačního rozkazu, vypovědělo Německo válku Rusku… vzhledem k tomu, že se Francouzi obratně drželi zpátky, vyhlásila říšská vláda pod nátlakem vojenských kruhů 3. srpna válku Francii sama. Vpádem německých vojsk do Belgie nastala také pro Velkou Británii povinnost splnit své spojenecké závazky… Německé vládě se podařilo přesvědčit obyvatelstvo země, že válka byla německému národu vnucena protivníky (s. 214).
Pro pochopení dalších německých dějin je důležité konstatování: Vojenská porážka… způsobila německému obyvatelstvu obrovský šok. Po všech hlášeních o vítězstvích, a to ještě i v posledních měsících války, si nikdo nechtěl přiznat porážku. Už při vítání frontových vojsk, vracejících se do vlasti, se vynořilo heslo „v poli neporažení“ (s. 240). Autoři poté zcela rozhodně označují za báchorku legendu o ráně dýkou do zad, která odpovědnost za porážku svalovala z generálů na demokratické politiky, kteří převzali odpovědnost za stát po válce (s. 229). Spíše opačně však vyzní podání o versailleské smlouvě, podle níž Německo mělo přiznat svou výlučnou vinu na válce (s. 239). Konstatuje se pouze, že oznámení podmínek vyvolalo v Německu na všech stranách vlnu rozhořčení (s. 238). Uvádí se, jak velké území Německo ztratilo, nikoliv to, že šlo většinou o oblasti polské.
V meziválečném období byla důležitou událostí konference v Locarnu r. 1925. Německo uznalo své západní hranice, avšak Londýn i Paříž mlčky přešly stanovisko kancléře Stresemanna, který kategoricky odmítl požadavek uzavřít obdobnou garanční smlouvu o německých východních hranicích. Dokonce si výslovně vyhradil právo na pozdější, byť mírové revize poměrů na východě. Nynější kniha o německých dějinách ponechává tento moment, ve skutečnosti zárodek druhé světové války, bez komentáře.
Pokud jde o Československo, uvádí se, že jeho rozbití plánoval Hitler v březnu 1938, že nabádal Němce žijící v mnohonárodním čs. státě, aby stupňovali své požadavky na autonomii tak, až již nebudou pro čs. vládu přijatelné a vyvolal tak sudetoněmeckou krizi (s. 286). O mnichovské dohodě se říká, že zavazovala Československo, aby 1. října vyklidila sudetské území (s. 287). Opsána je tak skutečnost, že obsahem dohody čtyř velmocí byl diktát Československu. To se mu podrobilo, o závazku není co mluvit. Zcela uniká skutečnost, že právě tento diktát rozhodl již o pozdější okupaci Prahy a byl tedy stejným projevem agrese jako o rok pozdější vojenský vpád vůči Varšavě. Uvádí se, že rakouské obyvatelstvo přivítalo německé vojáky s nadšením a jásotem. O přivítání v Sudetech zmínka není.
Vedle popisu snah zničit polskou inteligenci, připravit polský národ o jeho vedení a vytvořit tak podmínky pro „životní prostor“ plánovaný na území Polska pro „vládnoucí germánskou rasu“ (s. 290) nenajdeme zmínku o ještě radikálnějších plánech v případě českém, i když za války snaha o udržení zbrojní výroby brzdila kroky k jejich realizaci.
Vůbec chybí rozbor Hitlerovy politiky v „pevnosti Evropa“, ač jde o důležitou složku německých dějin daného období. Řeč je pouze o tom nejnápadnějším – genocidě na Židech, koncentračních táborech a zacházení s Poláky a žido-bolševickými podlidmi (s. 295).
Výslovně se mluví o druhé světové válce rozpoutané nacistickým Německem, o epoše nacistické diktatury jako o nejtemnější kapitole německých dějin, a co je zvlášť důležité, že tato hrůzovláda se v německých dějinách přirozeně neobjevila z čista jasna, její kořeny jsou hlouběji v minulosti (s. 265). Škoda, že právě na tomto místě není připomenuto všeněmectví, požadavek spojení všech oblastí Němci osídlených v jeden stát.
Rozlišují se tři vlny vyhnání asi dvanácti milionů Němců z východních německých území a ze sousedních států Polska, Československa a Maďarska, a to uprchlíci před frontou, vyhnaní před Postupimí a organizovaný oficiálně nazývaný odsun. Dnes se odhaduje počet mrtvých a pohřešovaných na více než dva miliony (s. 322).
Již první pohled na dílo německých historiků ukazuje, že jejich nepochybná snaha vycházet z demokratických pozic si vyžádá další diskuse, tak aby kořeny zla – tendence k nadvládě nad sousedy – bylo možno postihnout v jejich úplnosti.