Vira se nedědí z otce na syna, evangelíci ani katolíci ji nemají zabudovanou ve svém genetickém kódu. Viru také nelze předat důkladným přeškolením či dlouhodobým pedagogickým procesem.
A křesťanští léčitelé – divotvorci, skrze něž prý působí Bůh, sklízejí spíše posměch a do srdcí nemocných zasévají bolest a beznaděj, když nemocní odcházejí neuzdraveni. Ani na stadiónech se tedy nemusela předávat víra, přestože mnozí po zázračném působení víry tolik toužili. Jen si zase v náboženském rouchu přišla na své naše národní touha po vyřešení našich problémů prostřednictvím někoho mocného, dobrého, mravného, zbožného nebo spravedlivého.
Víra se projevuje jako důvěra někomu radikálně jinému než je člověk, protože mne tento jiný přesahuje a přitom mne nechce zničit či zneužít. Není nemožné, aby tento vztah důvěry vznikl při velkém shromážděni na stadióně nebo v kostele. Zrovna tak ovšem mohu získat důvěru k Bohu při soukromém čteni Písma nebo během modlitby. Byl by ovšem omyl považovat se od té chvíle za nabitý akumulátor, který zaručuje dobrý dojezd až do cíle. Důvěra k Bohu vzniká vždy znovu, každý den nanovo, a vždy jsem v nebezpečí, že uvěřím někomu jinému, třeba různým moderním pověrám. Důvěřuji-li Bohu, pak nezbývá než promýšlet, k čemu mne tato důvěra vede a toužit po jejím neustálém obnovování. Podobně filosof touží po pokorném rozhovoru s pravdou, která ho přesahuje. Ani on to nedělá jen pro svou vlastní potěchu, ale proto, že z rozhovoru s pravdou vyplývají zcela konkrétní důsledky pro život jeho i život druhých.
Má tedy smysl o víře (důvěře) mluvit. Má smysl promýšlet nějaký perfektní systém na způsob norimberského trychtýře, kterým bych víru vlil do druhého člověka. Ani Komenský o vytvoření takového pedagogického trychtýře neusiloval, ačkoliv někteří teologové ho z toho podezřívají a vyčítají mu přílišné spoléhání na pedagogiku i ve věcech víry. Věřící nejsou výjimeční pedagogové, ani zázrační divotvorci. Jejich úloha je skromnější, a proto i závažnější. Věřící zvou k důvěře. Pokud usilují o něco víc, oklamávají sebe i druhé a karikují křesťanství, karikují víru.
Přemýšlíme-li o víře, máme možnost využívat svědectví našich společných předchůdců, kteří svou zkušenost s vírou uložili mimo jiné do katechismů. Křesťané se od nepaměti pokoušeli svá vyznání víry nějakým způsobem systematizovat, a to vždy s určitým pedagogickým záměrem. Vznikaly soubory vyznání i soubory otázek a odpovědí pro ty, kdo chtěli vstoupit do společenství určitého sboru. Nové vstupující do církve tak nalezli první orientaci v kolektivní paměti křesťanského společenství.
Takovému soubornému zpracování věroučné látky se říká právě katechismus. Slovník nám napoví, že slovo katechismus je odvozeno z řeckého slovesa, jehož význam by se dal vyjádřit přibližně čtyřmi českými výrazy: sdělit, podat zprávu, vyučovat, poučovat. Malý encyklopedický slovník A–Ž říká, že „katechismus je souhrn hlavních zásad určitého náboženství, učebnicově zpracovaný.“ –Tato definice není sice vyčerpávajíc(, ale upozorňuje na představy běžně s katechismem spojované.
V průběhu křesťanských dějin vzniklo katechismů nesmírně mnoho. Některé se děti učily také číst a psát. Pro mnohé protestantské faráře se staly některé reformační katechismy bezmála učebnicemi správného myšlení víry. Věděli sice, že víře se naučit nedá, ale měli dojem (někteří dodnes), že budou-li děti znát odpovědi reformačních katechismů zpaměti, získají tím dobrou výzbroj pro chvíle zkoušek a trápení. Jenže přání je častěji otcem smyšlenky než myšlenky. Spoléhání na takovou jistou pomoc ve chvíli tísně mi připomíná jednání pohádkových hrdinů. V pohádce o Zlatovlásce slyší Jiřík nejméně třikrát ujištění o jisté pomoci v situaci tísně: „Až ti bude, Jiříku, nejhůře, vzpomeň si na nás a my ti pomůžeme.“ Mravenci, krkavci a zlatá rybka slibují totéž a přispěchají okamžitě na pomoc, když si na ně Jiřík vzpomene. Pohádkové slovo má v sobě magickou sílu, která zaručeně působí bezpečněji než bezdrátová telegrafie. Když si nevíš rady, stačí se jen rozpomenout a máš vyhráno. Pomocníci jsou u tebe a ty jsi z bryndy venku. Jenomže v životě tomu tak nebývá. Pohádky nás nepodvádějí, jenom logika života je jiná.
V životních krizích mi katechismové poučky nemusí automaticky přispěchat na pomoc, i když je mám v paměti ještě pořád velmi pečlivě uložené. Katechismové definice by si spíše zasloužily, abych je ve vši vážnosti chápal jako odrazový můstek, za nějž si mám vždy znovu stoupnout a připravit se ke skoku. Nakonec ovšem nezbývá než do té vody skočit a rvát se s tím, co mne obklopuje, s tím životodárným i nebezpečným živlem, protože ono jde skutečně o život i o smrt. Je pravda, že pro některé evangelíky se dřina s učením katechismů zpaměti vyplatila a dokonce zúročila. Větší část se ovšem k nadřeným definicím nikdy nevrátila a setřásla je se sebe jako něco nepotřebného a omšelého. Nejednalo se přitom jen o jedince zaslepené technickým myšlením či konzumentstvím. Často se jednalo o velmi vážně hledající. Katechismy, ani ty žhavé reformační, nejsou automaticky pomocí pro každého. Nemůžeme si být jisti, že učením zpaměti dáváme dětem základ, na němž pak budou celý život stavět. Každý katechismus ve svých otázkách a odpovědích zrcadlí totiž sociálně-politické souřadnice své doby. Platí vždy, že Kristus je zachránce všech lidi, ať žijí v kterékoli době, ale o této Kristově záchraně svědčíme vždy novým způsobem. Naše vyznání jsou poznamenána situací, z níž jsme právě vysvobozování, jsou oblečena do dobových vyjádření, a proto je nelze automaticky považovat za lék pro intelektuální nemoci dnešního člověka, ani za jedině vhodnou inspiraci pro hledající. Ale zcela jisté by nás reformační katechismy měly inspirovat ke stejné „žhavému“ vyjádření víry, jako se o to pokusili jejich autoři tenkrát.
Žádný katechismus není všemocnou pedagogickou příručkou, která za mě vyřeší mé hledání a mé problémy. A už vůbec není čarovnou hůlkou, kterou stačí mávnout, a ejhle: je tu víra. Katechismus je vždy pouze pozváním k důvěře. I ten nejlepší z nejlepších katechismů, který pro jednoho vystihuje plně bohatství víry, může být pro druhého jen snůškou nepřesvědčivých frází. Samozřejmé, že pro dospělého je poměrně jednoduché přinutit dítě, aby se učilo katechismové definice zpaměti, ale nikdy nemohu dítě donutit, aby těmto definicím důvěřovalo. Není žádný argument, že já jako farář jsem v těchto definicích nalezl zalíbení či intelektuální uspokojení. To je věc jiná.
K víře lze pouze zvát. Snažíme se o to různými způsoby, ale vždy bychom si této hranice našeho vyznávání měli být vědomi. Víře nelze naučit, k víře nikoho nelze přinutit, stejně jako si na nikom nemohu vynutit, aby mi důvěřoval. Pedagogickou lstí, nátlakem či pohrůžkou mohu dosáhnout, aby se mě ten slabší bál a přetvařoval se. Dokonce by mohl o naší vzájemné lásce a důvěře skládat písně a oslavné články do okresních novin. Možná že by na to pár lidí naletělo, ale byl by to klam. Násilím, přinucováním, lze vytvořit jen vztah deformovaný, ne důvěru a lásku. S vírou je to podobné. I Bůh nás jenom zve a my nemáme chtít víc. I my můžeme jen zvát.