Setkal jsem se s ním v roce 1986 na římsko-katolické faře, kde mluvil pro menší kroužek farářů. Já jediný jsem byl jiné konfese. Věděl o mně a svůj mariologický výklad prošpikoval odkazy na protestantské theology a několika dotazy na Českou konfesi. V tajných seminářích tehdy seznamoval s tím nejzajímavějším, co theologické myšlení přinášelo. Mluvil zasvěceně a vstřícně vůči protestantům. Zřejmě i jeho Teologie agapé je z českých systematických prací ta nejvstřícnější.
Zvěřina pracuje s moderní biblickou hermeneutikou víc než kterýkoli jiný římský katolík. Je obeznámen s některými proudy moderní protestantské teologie a průběžně hodnotí protestantský přístup k jednotlivým problémům. Specifikum reformace nevidí, také proto, že reformace pro něj začíná až Lutherem (I, s. 197) a Trident napravil mnohá pomýlení (II, s. 73).
Jeho kniha je vedle Küngových prací průlomem do dosavadní římsko–katolické „fundamentální theologie“ (viz Oto Mádr v doslovu k I. dílu, s. 407). Některé termíny (víra aj.) jsou komentovány výbornými „pastoračně“-theologickými poznámkami – vyrovnávajícími se spíše s moderními předsudky a inspirovanými spíše závaznými výroky církevního magisteria než biblickou hermeneutikou. Zvěřina překvapí kladným pojetím laicizace církve (II., s. 72), dokonce i sekularizaci dovede ocenit a nemá pro ni jen negativní předznamenání (II, s. 72). Je zastáncem dnes již pozapomenutého aggiornamenta Jana XXIII., „které znamenalo nikoli jen přizpůsobení, nýbrž situování křesťanství v dnešní svět, 'vdnešnění'!“ (I, s. 202). O II. Vatikánském koncilu mluví jako o vrcholně obnovném činu (II, s. 202) a dovede vyzvat k nové tvářnosti křesťanství (II, s. 203). Stanoví si však hned také meze – „barokní lidová zbožnost, kterou nesluší snižovat“ (II, s. 73) a úcta k svatým (II, s. 54n) je fundamentem. Kalvína a Římský katechismus zde cituje jedním dechem, bezmála jako by byl Kalvín ctitel svatých. Očistec je organickou součástí římsko-katolické konfese, přestože Písmo o očistci výslovně nemluví (II, 450n).
V oddíle o „Ekumenismu a sektách“ hovoří o bolestném rozdělení křesťanstva v různé církve (II, s. 95), aniž by viděl v rozdělení něco pozitivního. Připouští, že v návaznosti na II. Vatikán a Pavla VI. „bude třeba asi chápat reformaci v jiném než nepřátelském světle. Možná, že tam bylo víc charismatického, než jsme ochotni přiznat“ (II, s. 97), ačkoli právě protestantské církve by se mu měly jevit jako církve vychladlé, protože podle jeho systematiky je Marie zárukou mateřství, sesterství, je výzvou k víře, která se uskutečňuje láskou (Ga 5,6). Taková církev je pak prý oddaná Božím úradkům. Maria je podmínkou – communia sanctorum. „Když je z něho vyloučena Maria, ochladnou srdce. Protože Maria je srdcem církve“ (II, v. 72).
Upozorňuje na biblickou jinakost mluvení o Bohu (I, s. 20). Výchozím bodem je mu exegeze biblického svědectví z knihy Exodus 3,14 – kde se Hospodin představuje jako „Jsem, který jsem“. V návaznosti na japonského theologa J. Agrigu navrhuje sloučení nauky o bytí (ontologie) s tzv. „hayatologií“ (od hebrejského HAYA), tedy s naukou, která vyjadřuje těžko uchopitelnou kategorii: „Bůh s námi“ – Immanuel (I, s. 20). Zvěřina dále upozorňuje, že podobné přeorientování požadují dnes někteří východní teologové, např. Christos Jannaris (I, s. 20), sám však svou dvoudílnou knihu nekoncipuje jako hayatologii v biblickém slova smyslu, ale redukuje ji na agapé a nechá si posloužit i tradiční ontologií.
Zvěřinova „Teologie Agapé“ překypuje mnohými nápady a poznámkami. Zjevuje zřetelně možnosti a meze římsko-katolické konfese (či lépe: římsko-katolických konfesí). Zařazuje se do učitelského magisteria církve a i ona tak vzbuzuje zdání jedné pravověrné theologie. Neoprostila se od pokušení být jediným garantem ortodoxie (jako by kdy taková ortodoxie existovala) a pokouší se o víc než bibličtí svědkové. Zapomíná, že vždy poznáváme jen z částky a že nové generace vytvářely vždy novou ortodoxii tváříce se jako obnovovatelé té staré dobré.
S římskými katolíky nás vždy bude spojovat vědomí, že pravda je jen jedna, dělit nás bude již biblickým kánonem potvrzené rozpoznání, že naše přístupy k pravdě jsou a budou různé. Naše pokusy o konfesi zůstanou vždy jen pokusy a nedokonalými ukazateli u cesty, kterou musíme jít na vlastní zodpovědnost ve své době.
Z některých Zvěřinových formulací však slyšíme tíhnutí k pokoře, které je pro nás návazným bodem a bylo by škoda stejně „pokorně“ neodpovědět.