V práci Josefa Ondoka se k českému čtenáři dostává první soustavná publikace zabývající se vztahem teologie a přírodních věd. Ondokova práce otevírá oblast, která byla až doposud uzavřena mezi hrstku profesionálních teologů a vědců. Takové otevření je nesmírně potřebné, protože pokud máme správně porozumět snahám teologů vyjádřit souvislost mezi vědou a teologií, musíme vycházet z otázek neteologů, věřících, kteří jsou mnohdy sami odborníky v některé z vědeckých disciplín. Doposud se však naše domácí teologie (ať katolická nebo protestantská) takovým otázkám vyhýbala či je dokonce označovala, pod vlivem barthovské teologie, za nevhodné. V tomto smyslu je Ondokova práce cenným krůčkem k možnosti otázky vztahu teologie a přírodních věd v církvi promýšlet.
Naštěstí není nutno začínat zcela od počátku, ale je možno navázat na již několik desetiletí bující diskusi v anglicky hovořící teologii. Naše domácí scéna, ovlivněná německou teologií, se bude muset pomalu orientovat v dnes již velmi různorodé a složité diskusi, kterou doposud opomíjela. (I skladba prací, na které autor odkazuje, dokládá, že přínos tradiční evropské teologie je v této oblasti malý. Přesto měla být prezentována šířeji i díla W. Pannenberga a K. Rahnera, na které česká teologická tradice bude navazovat daleko snadněji.)
Ondokova práce je tedy velmi potřebnou popularizací doposud opomíjené oblasti teologie. Konkrétně ukazuje, že teologie nemusí být jen uzavřená do sebe sama, ale že se může (musí) ve své teologické práci otevřít světu, a to dokonce i světu vědy. Poněkud složitější je posoudit, komu je kniha určena: teologům, kteří se pokoušejí orientovat se v oblasti přírodních věd, nebo přírodovědcům, kteří hledají způsob, jak vztáhnout poznání přírodovědné k teologii? Bojím se, že problémy budou mít obě skupiny. Forma knihy s velmi kusými citacemi na konci ukazuje na populární publikaci. Rychlost, se kterou Ondok přebíhá od kvantové fyziky k velkému třesku a teorii chaosu, nutně předpokládá, že čtenář bude schopen na základě Ondokových narážek sám posoudit, zdali je vztažení dané části fyzikální teorie k teologii možné a rozumné, či nikoli. Na druhou stranu diskuse o kenotickém charakteru křesťanského Boha a teologické metodologii zase předpokládá hlubší znalosti teologické. Bojím se, že řadový čtenář bude omráčen nesmírným množstvím informací a náznaků o nesmírně zajímavých otázkách. Je nesporně úctyhodné, jak široký záběr Ondok ve své práci zpracovává. Je však stejně nesporné, že kvalita zpracování je tak nízká, že neumožňuje čtenáři využít Ondokův tematický záběr. Jediné, co se čtenář dozví, je, kteří další autoři se k danému problému vyjadřovali. Co konkrétně řekli, jak svoje tvrzení dokládají nebo soustavnější kritické zhodnocení jejich argumentace však už v knize nenajde. Kniha se tedy stává jedním dlouhým referátem, po jehož přečtení má čtenář představu pouze o tom, jak velmi rozvinutá je diskuse o tomto tématu na americké teologické scéně. Obsah této diskuse se však čtenáři z krátkých, často zjednodušujících a mnohdy i nepřesných poznámek reprodukovat nepovede.
Z formální strany k tomu přispívá i to, že Ondok po vzoru popularizujících knih na našem trhu překládá tituly všech citovaných prací do češtiny. I kdyby byl pečlivější a mnohé tituly by přeložil přesně, a nikoli pouze přibližně (viz str. 35: Intellectual Impostures není možno přeložit jako Intelektuální podvody, i kdyby to bylo v širší intenci knihy), je takové počínání pochybné. Naprostá většina knih, ke kterým Ondok odkazuje, totiž nikdy nebude přeložena do češtiny. I když je tedy možno diskutovat o myšlenkách v nich obsažených česky, zůstane pevným pravidlem, že pokud neexistuje český překlad dané knihy, je nutno odkazovat na ni v původním jazyce. Stejnou námitku je možno uvést i vůči způsobu citací. I když je v popularizační literatuře běžné, že kritický aparát z paty stránek je omezen a přenesen na konec knihy nebo vynechán docela, kombinace citací bez uvedení stránky, odkud citát pochází, je pro kritického čtenáře, který by chtěl některé myšlenky sledovat dále, i pro recenzenta poněkud frustrující. Překlady citací z anglických předloh nesou stopy spěšné práce a v mnohých zůstávají anglismy (viz str. 114). Kontrola přesnosti překladu těchto citací však není možná, protože Ondok neuvádí stránky v originálu nebo dokonce cituje z citací u jiných autorů bez plného bibliografického údaje o originálu (viz str. 121).
Tyto formální nedostatky by však neměly odradit čtenáře od úvodu do tak poutavé oblasti teologie. Každý čtenář by si ale měl uvědomit, že kromě těchto vnějškových nedostatků má kniha i nedostatky podstatné. Překlepy a tiskové chyby se objeví v téměř každé publikaci. Je však pozoruhodné, že v Ondokově knize jsou chyby ve jménech autorů, na které autor odkazuje (například je uvedeno: na str. 32 Hookaas na místě správného Hooykaas a na str. 57 Cob na místě správného Cobb). Tyto nepřesnosti by mohly být chápány jako náhodné, nebýt toho, že se jedná o velmi význačné kapacity v oboru, o kterém Ondok píše, a že se v knize objevují i nesprávné termíny: Ondok na mnoha stránkách opakovaně mluví o procesní teologii, i když má na mysli teologii procesuální… Nemohu tyto nedostatky vysvětlit jinak než tím, že referuje o autorech a myšlenkách, se kterými je seznámen pouze povrchně, případně pouze ze sekundární literatury. Dosvědčuje to i výklad procesuální teologie, který je naprosto nedostatečný. Ondok se zastavuje u jedné z okrajových otázek procesuální teologie, aniž by představil její jádro. Terminologická chyba procesní X procesuální samozřejmě padá i na hlavu odpovědného redaktora Jana Vybírala či odborného lektora, který knihu zpracovával. I on by si měl povšimnout i následujícího nedostatku.
I když je kniha rozdělena formálně na dvě části a má poměrně vypracovanou strukturu kapitol a jejich vnitřního dělení, materiál není uspořádán přehledně. Snad jedinou oblastí, která přehledná je, je úvodní diskuse o typologii vztahu teologie a přírodních věd. (Fakt, že pokusy o typologické dělení jsou v současnosti pod tvrdou kritikou, však již zmíněn není.) Pozdější témata přecházejí mezi jednotlivými podkapitolami nebo jsou v jednotlivých podkapitolách sloučena tak, že uvádějí čtenáře v omyl. Snad nejkřiklavější je uvedení Alvina Plantingy v podkapitolce nazvané Postfoundacionalismus J. W. van Huyssteena. I když je možné z textu pochopit, že se vlastně jedná o protichůdné směry, tato protikladnost je upozaděna, a bojím se, že pro mnohého čtenáře zůstanou tato dvě jména spojena. Ve skutečnosti však van Huyssteen s Plantingou nepolemizuje, neboť jejich teologickofilosofické postoje jsou natolik odlišné, že je stěží myslitelné je vykreslit i jako vzájemné kritiky. Podobných nepřesností a nelogičností ve výkladu by bylo možno uvést více.
Závěrem je třeba říci, že Ondokova kniha těžko obstojí i jako popularizující práce. Na pouhých 160 stranách textu totiž takto širokou oblast prostě popsat nelze. To, že se o to Josef P. Ondok pokusil, je úctyhodné. O kvalitě knihy se totéž říci nedá zvláště proto, že i když při prvním čtení může být čtenář zaujat šíří autorova záběru, podrobnější studium ukáže, že se jedná o referát či o zjednodušující a povrchní generalizace, které autor českému čtenáři vybírá z nepřeberného množství anglicky psané literatury nejrůznější úrovně.
Josef P. Ondok: Přírodní vědy a teologie, CDK Brno 2001