Anno Domini 2000 je plný výročí, oslav a jiných pamětihodných chvílí velmi rozdílné důležitosti. Celé lidstvo jakoby toužilo vtisknout tomu zvláštnímu letopočtu svou pečeť, aby nebylo zapomenuto. Bohudíky se v téhle bující záplavě objevuje také Johann Sebastian Bach, slovy Maxe Regera „počátek a konec veškeré hudby“, a tyčí se v ní jako záruka toho, že kvalita Y2 K – jak se teď najednou začalo všude říkat – se nevyčerpává výstavou technického rozumu na Expo v Hannoveru ani blyštěním kapitálu po dobu zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze. I ten největší skeptik, který si ze všeho toho poprasku nic nedělá, má přece jen taky jeden důvod, aby se těšil z kulatého letopočtu: je to rok Bachův. Před 250 lety zemřel v Lipsku „pátý evangelista“ a zanechal nám tak veliké dílo, že ho dodnes nedokážeme pojmout ani prozkoumat.
Už je to takový každoroční rituál, zvláště v Německu a Nizozemí. V každém významnějším kostele hrají Bacha: Janovy či ještě lépe Matoušovy pašije. Kdo nechce zůstat stranou, musí přijít, aťsi hudbě nerozumí, a Bachovi už vůbec ne. Pašije a velikonoce jsou bez Jana či Matouše nemyslitelné, i když to člověku leze trochu krkem: tři hodiny to trvá, než zazní závěrečný sbor. Každoročně se na jeden týden stává hlavním městem Nizozemí Naarden: to když ve Velkém kostele, co by kamenem dohodil od Komenského hrobu, dávají Matoušovy pašije. Toto vystoupení – ať už z jakýchkoli důvodů – bylo vyhlášeno za středobod všech ostatních: podobné akce kdekoli v zemi směřují jaksi právě k němu. Jako k nejsvětějšímu obřadu spásy přijíždí na Velký pátek na Bachův koncert do Naardenu celý vládní kabinet. A letos, v roce Bachově, probíhá bachovský cyklus po všech koutech v celém Německu: koncerty, přednášky, sympozia, soutěže.
Ovšem, Bachův kult určitě souvisí s protestantskými tradicemi dotyčných zemí. Rozruch kvůli Bachovi by byl nemyslitelný bez dějinného působení kalvinismu v Nizozemí a luterství v Německu. Na Česku je to patrné na první pohled. S trochou štěstí se podařilo zorganizovat předvedení Bachových pašijí ve větších městech – mimochodem, nezřídka díky souboru z Německa či Nizozemí. Úchvatná moc Bachovy hudby v české a moravské kultuře nezdomácněla z prostého důvodu: tomuto území vtiskla svou pečeť staletí římského katolicismu. Doma je tu Jan Jakub Ryba a jeho Vánoční mše, ale Bach – ten do českého rybníka nepatří.
Nicméně, ani s tímto vysvětlením se nemůžeme zcela spokojit. Vždyť Bach byl v 19. století téměř zapomenut i v Německu a Nizozemí, znovu ho objevil teprve Mendelssohn. Tradice pašijních koncertů se ujala až po druhé světové válce a první úplná nahrávka Bachových kantát byla pořízena teprve před třiceti lety. Za velkého skladatele platil Bach i před tím, ale jen tu a tam se vědělo o hloubce, rozměru a bohatství jeho duchovní hudby. Lidé objevili spiritualitu Bachovy hudby teprve ve chvíli, kdy se kostely začaly vyprazdňovat.
A tak teď v Německu a Nizozemí dochází k pozoruhodnému jevu: na Bachovy koncerty chodí víc lidí než na pravidelné bohoslužby. Nedávno v Hannoveru hráli jeho kompletní varhanní dílo: bylo to jako maratón, od časného rána do půlnoci. A v kostele sedělo a naslouchalo více lidí nežli druhý den při nedělních bohoslužbách. Bach přitáhne do kostela více lidí než normální zvěstování evangelia.
Jak je to možné? Nespočívá snad Bachova velikost právě v duchovní hudbě, v jeho skladbách pro bohoslužby, pašijích, motetech, chorálových předehrách, mších a asi dvou stovkách kantát? A není snad duchovní hudba založena na bibli, církvi a víře? Není tím vším přímo prostoupena? Jak tedy tito lidé vůbec mohou Bacha pochopit, když nejsou ve vnitřním souladu s touto základnou? Když víra je jim cizí, a církev jim nic neříká? Co jim může Bach zprostředkovat, když s ním nesdílejí jeho víru? Nezůstal nakonec z jeho hudby jen krásný, ale prázdný obal? Neztrácí Bach na hodnotě, když se oddělí od víry a teologie?
Podívejme se na několik příkladů. Svátek Kristova nanebevstoupení dnes téměř ztratil svůj význam. V některých evropských zemích mají ještě volný den, jinde už ani to. Co dnes s tou zázračnou scénou, s Kristem, který se vznáší jako mimozemšťan, v době, kdy každý týden vysíláme raketu do vesmíru? Pro tento svátek napsal Bach poměrně jednoduše strukturovanou kantátu (BWV 11). Jejím vůdčím motivem je biblický příběh ze Skutků apoštolských, přerušovaný řadou árií, odpovědí na popisované události. Kantáta je zakončena sborovým zpěvem, ve kterém celé shromáždění přitakává tomu, co slyšelo (kantáta pravděpodobně měla zaznít po čtení evangelia, ještě před kázáním). Naprostým vyvrcholením celé kantáty je však árie, kterou slyšíme těsně před sborovým závěrem. Nejprve zpívá evangelista: když Kristus vystoupil na nebesa, vrací se jeho učedníci do Jeruzaléma „mit grosser Freude“ (s velkou radostí). A tu v árii propuká slavnost, která nemá obdobu: nespoutaný mejdan plný intenzivního veselí.
A přitom se Bach obešel bez trumpet a bez pozounů: docela mu stačily jen dvě příčné flétny, hoboj, housle a soprán, to vše bez basových nástrojů! Kus je napsán v tříosminovém rytmu, a melodie se mu dokonale přizpůsobuje. Zaznívá z něj obrovské veselí: jako bychom viděli učedníky tančit: jak cestou do Jeruzaléma krouží piruety, společně tančí v kruhu, a čirou radostí metají kozelce. Nejsou smutní, že se s nimi Pán rozloučil, ale mají radost, že je s nimi. Celý ten výjev tu máme před sebou jako na dlani. Ani vlastní text árie – „Jesu, deinen Gnadenblicke kann ich doch beständig sehen“ (Ježíši, tvůj milostivý pohled mohu přece ustavičně spatřovat) – k němu nemá mnoho co dodat, naopak, hudba ho jakoby „spláchla“. – Může to pochopit ten, kdo neví o nanebevstoupení, o Kristově lásce a slibu, že bude stále s námi?
Stejná otázka se nám vnucuje v souvislosti s Matoušovými pašijemi. Z rozboru struktury této obsažné skladby jasně vyplývá, že středem a těžištěm díla je árie „Aus Liebe will mein Heiland sterben“ (Z lásky chce zemřít můj Spasitel), ve které se víra zamýšlí nad Kristovou smírčí smrtí na kříži. I tato árie má nanejvýš prosté obsazení, zpívá ji soprán, i zde se nám tají dech nad její intenzitou. Až bychom si přáli, aby se svět zastavil, a docela ponořil do té krásy. Tato árie je smířením, milostí, která se ti udílí, paprskem nadzemského štěstí. Může snad takovou hudbu pochopit ten, kdo neví, oč tu kráčí? Kdo neví, že jde o spásu a smíření, komu chybí pohled víry na toto ústřední teologické téma?
Můžeme se ovšem zeptat i jinak: je duchovní hudba, ať už Bachova či jiná, v podstatě jen ilustrací biblického textu a teologické zvěsti? Je prvním a hlavním úkolem takové hudby, aby neverbálním způsobem podtrhávala význam Slova? Znamená to, že ji můžeme chápat teprve tehdy, když chápeme Slovo? Na první pohled se zdá, že to tak musí být. Bach komponoval zpravidla u příležitosti určité neděle v církevním roce. Téměř každá kantáta má svůj liturgický rámec a navazuje na evangelijní čtení (perikopu), které na tu či onu neděli připadá podle luteránského pořádku. Podle místních zvyklostí se někdy kantáta zpívala už před kázáním. Bach byl tedy vázán na teologický a liturgický rámec a to bylo možné za předpokladu, že jeho hudba přispívala k utvrzení zvěsti evangelijního textu i kázání. Považovalo se za samozřejmé, že jeho hudba bude stát ve službách zvěstování Slova. Koneckonců, bylo by nesmyslné tvrdit, že Bach sám by chtěl něco jiného. Jeho tvůrčí metoda ukazuje v praxi, že si byl dobře vědom toho, jaký význam má liturgický a teologický kontext jeho hudby, a chtěl ho využít. V tomto smyslu jeho dílo slouží víře.
A přece musíme odmítnout představu, že (Bachova) duchovní hudba je při zvěstování Slova pouhou ilustrací. Musíme s ním pro pochopení jeho hudby sdílet jeho křesťanskou víru? Na tuto otázku musíme odpovědět odvážněji. Bachovy pašije a kantáty propůjčují zvěstování jistou dimenzi, kterou nelze vyjádřit slovy ani žádným jiným prostředkem. Hodiny a hodiny si můžeme povídat o Kristově smírčí smrti na Golgotě, ale teprve Bachova árie z Matouše může být oním zjevením, které nám před oči postaví smířený svět. Bachova hudba není jen dotvrzením evangelia, není jako rám u obrazu. Není jen prostředníkem Slova, ale sama se stává Slovem v hudbě. Tato hudba sama o sobě prostředkuje a zjevuje Slovo, zázračnou krásu záchrany v Kristu. V tomto smyslu se o Bachovi právem hovoří jako o pátém evangelistovi.
Možná bychom se jako teologové či věrní návštěvníci bohoslužeb neměli tolik podivovat nad Bachovou přitažlivostí pro lidi, kteří se církvi i víře vzdálili. Jestliže Bachova duchovní hudba je zvěstováním evangelia, pak jím zůstává i bez původního liturgického a teologického kontextu a pozadí. A proč ne? Bůh k nám přichází také v hudbě.
Přeložil Jan A. Dus