V Protestantu č. 2/94 se J. Procházka ve stati Ke sporu o Koniáše vrátil k mému článku „Byl Koniáš ničitelem české kultury?“, otištěném v Lidové demokracii dne 23. 7. 1993. Přesněji řečeno, reagoval na moji odpověď k článku J. Fialy v Lidových novinách dne 15. 1. 1994, v němž se autor inspiroval mou statí v LD a vyjádřil své názory na Koniáše a protireformaci v Čechách. Je škoda, že J. Procházka přečetl patrně pouze moji repliku v LN, redakčně navíc značně zkrácenou. Oprostil by se od obav, že ve zmíněném článku omlouvám násilné metody protireformace a že tedy katolická církev u nás je v podezření, že protireformační mentalita je jí stále vlastní. Nic takového pochopitelně zde řečeno (a zároveň ani řešeno) nebylo. Právě naopak. Tato záležitost je však, řekl bych, věc technická, nedorozumění, které lze velmi rychle a snadno odstranit. Píši však v záležitosti mnohem zásadnější, v níž zdaleka nejde o samotného Koniáše. J. Procházka se v úvodu svého pojednání ptá: „Oč nám jde? O Antonína Koňase z Vydří? O ujištění, že to, co se ve škole Zdeňka Nejedlého a Jana Fojtíka učilo, bylo černé, je ve skutečnosti bílé a naopak? O rehabilitaci katolické církve? O utvrzení se v jejím pranýřování? O shromáždění dalších faktů z 18. století? O zjištění, že každý má svou pravdu?“
Cítím svou povinnost mu odpovědět. Nejde o první, ani druhou, ani třetí záležitost. Jde mi o shromáždění dalších faktů z 18. století, a taky o zjištění – zde bych trochu obměnil Procházkův výrok – že obvykle žádná společenská skupina nemá v politických a kulturních dějinách nárok na monopol pravdy. Proto musí být historická pravda hledána integrálně. Je nesporné, že v případě našich národních dějin mají obě zúčastněné strany, jak katolická, tak nekatolická, navzájem klíč k jejich naplnění. Ekumenické hnutí se však podle mého názoru – a pro historika to platí dvojnásob – nesmí stát pouhou zdvořilou omluvou ani tolerantním pomlčením o rozdílu v názorech. Musí ještě vyjít z ochoty poučit se o tom, v čem selháváme. Emoce uraženosti a povýšenosti sem rozhodně nepatří.
Odkazy na násilí druhé strany a schovávání se za tehdejší státní moc, jak J. Procházka věcně připomíná v souvislosti s „katolickou totalitou“, jsou jistě historické skutečnosti. Avšak výsledky této analýzy nejsou zdaleka tak jednoznačné, jak je J. Procházka nastínil. Rozbor, který podal autor ve svém článku, je sice formálně zdařilý, ale – velmi se obávám – bez sebekritiky vlastních tehdejších ideových zdrojů své zúčastněné skupiny nepoužitelný. Mimo jiné právě proto, že v řadě určujících postojů selhaly (a v mnohém selhávají do dneška) obě strany.