Poučný článek Pavla Keřkovského o Marku Twainovi a náboženství (Protestant 4/14) přiblížil prorocký rozměr, dle autorových slov, textů tohoto amerického spisovatele. Pro doplnění již tak zajímavého článku ale můžeme uvést několik poznámek k ucelenějšímu pohledu předně na Twaina, ale i na další osobnost, o níž je v textu řeč, tedy na krátce zmíněného probuzeneckého kazatele a teologa Jonathana Edwardse. Shovívavý čtenář promine, že přicházejí s několikaměsíčním zpožděním tak trochu jako hořčice po jídle, jak se výstižně říká v Holandsku.
Pavel Keřkovský nás s gustem zpravuje o satirickém, ba sarkastickém kladívku, jímž Twain tepe jak nešvary institucionalizovaného náboženství, tak absurdity některých teologických doktrín amerického kalvinistického protestantství. Jak známo, Twainovo prorocké podrývání se nevztahuje jen na oblast náboženství, ale jeho společenská kritika má širší rozměr. Tak se dotýká i problému otroctví a společenského rozměru rasové identity jako takové, ideje společenského pokroku nebo společenského zřízení obecně. Twain je skutečně prorockým hlasem, ale hlasem nanejvýš subverzivním, a především: dvousečně subverzivním. Twainova satira a sarkasmus totiž nesměřují jen proti nešvarům a absurditám, ale problematizují i kladné hodnoty, nebo přinejmenším jejich realizaci. Dává nám vybrat mezi pochybnými variantami – hrou na svobodu a hrou na otroctví i po osvobození, krutým feudalismem a děsivými možnostmi moderního světa, únikem ze společenského útlaku do společenského vyloučení. Twainův nezkrotný sarkasmus ovšem někdy přechází do čiré hrůzy, jako v posmrtně vydané novele Tajemný cizinec, kde už se volí jen mezi zlem a zlem, vztahy, realita i transcendentní dimenze mizí a postava Satanova synovce odhaluje pravdu: „Neexistuje nic než jen ty. A i ty jsi jen myšlenka, bludná myšlenka, zbytečná myšlenka, myšlenka bez domova bloudící bezcílně mezi pustými věčnostmi.“
Břitkého komentáře neušetřil Twain ani zmíněného Jonathana Edwardse. Po přečtení Edwardsova pojednání O svobodě vůle měl prý pocit, jako by „byl celou noc na flámu s opilým šílencem“. Ten opilý šílenec ale zasluhuje naši pozornost o něco víc. Píše-li Pavel Keřkovský, že Edwards byl „přesvědčen, že důrazem na boží soud právě on vyhmátl to, nač ostatní zapomínají, a proto jsou nábožensky vlažní“, blíží se svým hodnocením sice možná tomu Twainovu, nikoli však komplexitě a hloubce Edwardsova myšlení a textů tak, jak jsou nám dnes dostupné. Ne nadarmo je totiž Edwards považován za předního raně amerického myslitele a jednoho z nejvýznamnějších amerických teologů vůbec. Jak Pavel Keřkovský píše, Edwards byl jednou z ústředních postav tzv. Velkého probuzení v Nové Anglii (40. léta 18. století), ale jeho hlavní role nespočívala v kázání o mukách pekelných (tím by nebyl ve své době a tradici nijak výjimečný); byla především analytická a apologetická. Obhajoval autenticitu probuzení před skeptiky a zároveň napomínal před excesy, ke kterým skutečně docházelo (a že se děly věci!). Podstatu náboženského prožitku pečlivě rozebírá ve spise O náboženských citech; snaží se rozlišit, kdy si člověk duchovní prožitek jen namlouvá, kdy je jen produktem zjitřených emocí a kdy – jestli vůbec – je možno s jistotou říci, že prožil duchovní obrácení, prožívá Boží blízkost a žije pravý křesťanský život. Edwards je důkladný a jednoduchou odpověď nedává.
Chceme-li si Edwardse pro něco pamatovat, připojme tedy k ohni a síře i pronikavou analýzu náboženského prožitku a kromě ní ještě několik dalších specificky edwardsovských důrazů. K nim patří například klíčový pojem krásy – vlastní krása je v Edwardsově pojetí náklonnost (benevolence) k bytí obecně; Bůh je tedy nejvyšší krása, protože jeho láska je dokonalá a univerzální. Je zdrojem vší krásy přítomné v řádu stvoření. A za druhé to, čemu Edwards říká „smysl srdce“, tedy jakýsi duchovní smysl, který člověk dostává v konverzi a který ho uschopňuje k duchovnímu vnímání věcí. Bez něj přirozený člověk o duchovních věcech může jen mluvit, ale ne je skutečně zakusit. Když je ale tímto duchovním smyslem shůry obdařen, je to, jako když slepý prohlédne: to, o čem jen slýchal, teď vidí na vlastní oči a zakouší novou realitu. Na závěr přidejme aspoň náznakem Edwardsův široký teologicko-filozofický záběr a kritické promýšlení vztahu reformační tradice a soudobé filosofie, teologie, deismu, etiky i vědy a portrét této zajímavé osobnosti bude zdaleka ne úplný, ale přece jen ucelenější.
Autorka je amerikanistka.