On, jenž sčítá prach semene bylinného
i písek v moři,
jenž stejně bdí nad snem dítěte
u prsu matčina,
jakož nad vrahem na galeji přikovaným;
jehož dopuštěním se stává, že bouře tisícileté stromy podvrací
a slabý štípek jen ohýbá,
staleté budovy, díla umění lidského,
v okamžení v niveč obrací a chaloupku slimáka nepokazí;
On, jemuž nic malé, nic velké,
jehož mocnost a divotvornost
se zobrazuje v jediné kapce vody,
jako v celém ohromném moři;
On, jenž drží osud králův i žebrákův
ve své ruce,
jemuž dítětem sluje Paria opovržený
i kníže vznešený, obyvatel ledných hor
i požehnané Arábie, divoch i vzdělanec;
On, jenž pokřtil všecky svoje děti jedním jménem „Člověk“,
jím vespolek se zvát a za svaté je mít káže;
On, jenž rozumí každé vroucí modlitbě, která vychází ze srdce Člověka:
On Jediný, Otec náš, Tvůrce všehomíra,
jenž od věkův byl, jest a na věky bude,
Bůh veliký, mocný – Bůh milosti
setře slzu s lící utýraného člověka.
Božena Němcová, Pohorská vesnice