Rozruch kolem srpnového únosu skupiny třiadvaceti Korejců z Presbyterní církve v Koreji v Afghanistánu (dva z nich únosci zavraždili) už utichl. Komentoval ho mj. článek v Respektu 33/07 „Kolik stojí misionář. Ustupovat únoscům z Tálibánu se nemá, pokušení je ale velké.“ Obsahoval některé správné věci, ale i věci nesprávné. Chci se vrátit k tomu, jak jsem se s jeho redaktory dohadovala o tom, že tentokrát neinformovali s respektem, ale s despektem, a že je škoda, že si to nechtějí přiznat. mž
13. 8. píši redakci Respektu:
Všímám si už dlouho toho, že redaktoři Respektu rádi využívají příležitostí k tomu, aby se vyjádřili s lehkým pohrdáním o věcech, které souvisejí s náboženstvím. Spíš jsem je omlouvala: česká společnost je sekularizovaná, nevzdělaná, prolezlá protináboženskými předsudky, proč by novináři měli na tom být výrazně líp? Kromě toho jim církve ty příležitosti dávají, a to někdy dost hloupě.
Článkem pana Vlacha jste ale způsobili něco daleko horšího, než že jste se dotkli těch pár procent Vašich čtenářů, kteří jsou věřící. Vždycky jsem si Vás vážila proto, že jste, spolehlivě a po mnoho let, byli tam, kde se šlo proti proudu, ať už šlo o velká témata jako české Němce, tunelování, romskou otázku, nebo témata méně nápadná. Uměli jste pranýřovat malost a výmluvy a lhostejnost a o těch, kdo šli proti proudu, jste informovali s respektem. A teď čtu: „Skupinu 23 jihokorejských misionářů zajatých v Afghánistánu zřejmě jejich víra oslepila. Vydali se do země radikálního islámu, jako by neslyšeli o tom, že únosy cizinců jsou vedle teroristických útoků nejúčinnějšími zbraněmi…“ Jdete s proudem dokonale. Český člověk o misionářích a misiích neví skoro nic, jen má představu čehosi směšného a přitroublého. (Slyšela jsem dnes v rádiu povídat o tom, že unesení Korejci jsou „jen misionáři, ne humanitární pracovníci“.)
Jdete s proudem, který bodře a „moudře“ zastává názor, „proč tam lezli?“ Je to postoj lidové moudrosti a sobectví a přirozené touhy po pohodlí. Analogiím, že vzdělaní bratři ze Soluně vlastně taky nemuseli lézt tam, kde bylo nebezpečno, nebo biskup Vojtěch že neměl lézt mezi pruské pohany, nebo že Jan Hus neměl lézt na kazatelnu, když mu to zakázali, byste se asi jen pošklebovali. Ale pozdější, snad už srozumitelnější analogie z 20. století, ty Vás netrknou? Setkám se příští týden s Olgou Hrubou, vdovou po Blahoslavu Hrubém, evangelickém faráři a odbojáři, bojovníku proti nacismu i komunismu, který se vydával do nebezpečných míst, aby organizoval pomoc obětem rasového a politického útlaku. Žije v Americe. Mám jí líčit, jak přední český týdeník píše o misionářích, které „zřejmě oslepila jejich víra“, takže lezli tam, kde je to nebezpečné?
15. 8. Ivanu Lamperovi po několikeré výměně mailů
…když už si takhle dopisujeme, musím Ti říct, že stažení věci na to, že čeští křesťani jsou přecitlivělí a vztahovační, není správné, a to by sis ten můj text (který zas tak dlouhý není) měl přečíst líp… Já si teď nepotřebuju sdělovat poznatky o víře, ale o nasazení křesťanů pro misii a co vy o tom víte, Češi vědí, a jestli dobré informace potřebují nebo ani vlastně ne. A v této věci celá ta stránka je opravdu napsaná vadně. Zkus víc myslet na ty Korejce a na křesťany v řadě zemí, kde jsou dodnes nenávidění, zabíjení, než na to, že čeští křesťani jsou v menšině. Tu formulaci „jsou to jen misionáři, ne humanitární pracovníci“, tu mám z rádia, ne z Respektu, ale je hrozná a vy ji podporujete. Kdybyste tak připravili pořádné texty o misiích, misionářích, kdo to vlastně je. Že to jsou prostě faráři, kteří kážou v prostředí, kde jsou cizí. – Nejde jen o cizí země, jsou i vnitřní misie, nesmírně imponující, a přitom nenápadné, snad na ně myslel Martin Vlnas v poslední větě svého textu na konci stránky, ale já ji (i když analýzu textu učím) nedokážu rozluštit, je nejen trapná, ale i nesrozumitelná. – Prokousat se materiály o tom, jak misionáři lezli, kam neměli, pozabíjeli je, tak se tam přistěhovala další farářská rodina, pak zase další… A buď si jist, že s tím byly vždycky problémy v diplomacii, úředníci měli práci navíc, špatní novináři naznačovali, že tam neměli lézt, zkrátka není to nic nového pod sluncem. (Vždyť vy v Respektu dobře víte, že činy hodnocené ex post jako statečné a závažné, jevily se současníkům jako pošetilé.) Až takové důkladné a poctivé texty dáte dohromady, připojte tam klidně i něco o neprofesionalitě, nepřipravenosti nebo směšnosti některých akcí, nebo o rozhádanosti některých církví kvůli misiím. Pak vám to ještě pochválím. Měj se, M.
15. 8. odpovídá Respekt
Vážená paní Žárská, děkuji za váš dopis. Opravdu nemáme v úmyslu pohrdat náboženstvím, myslím, že to ani neděláme. Čas od času kritizujeme katolickou církev, ale tam jde o zcela konkrétní (podle našeho názoru) selhání největší církve v Česku. Pokud jde o Afghánistán, to je něco jiného: každý, kdo tuhle zemi v posledních letech sleduje, ví, že tam je opravdu hazard chodit na křesťanskou misii. Za talibánského režimu to byl dokonce zločin provádět tam jakoukoliv misii. Jsem přesvědčen, že tohle chtěl Tomáš Vlach říct a nikoliv pohrdat katolíky jako takovými. Každopádně děkuji za postřeh, určitě si na podobné formulace budeme příště dávat pozor. Zdraví Marek Švehla
15. 8. Vážený pane Švehlo,
dávat si příště pozor na formulace? Jen to ne, prosím! Mezitím jsem si vyměnila několik mailů s Ivanem Lamperem, i on píše „musíme si dát větší pozor“, a pokračuje, „a vědět, že čeští křesťani se zřejmě čím dál víc považujou za ublíženou, vysmívanou menšinu, která prostě přecitlivěle reaguje na maličkosti“. Vy děkujete za „postřeh“, Ivan píše o reakci na maličkosti. Víte, mně se konečně až nad Vaším mailem rozsvítilo. Při korespondenci s Ivanem, která byla přátelská, ale přece jen konfrontační, jsem nedokázala pochopit, proč pořád píše o dotčenosti. Teď jste společně dosáhli toho, že jsem znovu svůj text (který jsem psala dost narychlo) prozkoumala, a zjistila jsem, že je vlastně velice dobrý. Hlavně proto, že je opravdu tvrdý, ale v něčem jiném, než čemu se Vy i Ivan ve svých reakcích věnujete.
Po krátkém úvodním odstavci přece přišla věta: „Článkem pana Vlacha jste ale způsobili něco daleko horšího, než že jste se dotkli těch pár procent Vašich čtenářů, kteří jsou věřící“. Tím jsem považovala dotčenost za vyřízenou a teď teprve jsem začala být útočná. A Vy nic, ani Ivan. Přece Vás obviňuju z toho, že jdete s proudem, pokazili jste se, pomáháte posilovat předsudky. K tomu se nevyjadřujete vůbec. Obraz kritického věřícího čtenáře jako ublíženého a přecitlivělého Vám vyhovuje. Jako by měl vyžadovat nějaké zvláštní ohledy. Nevyžaduje. Vyžaduje jen spravedlivé a poctivé informace. V posledním mailu Ivanovi jsem se rozepsala o tom, že by stálo za to připravit texty o misiích a misionářích… Se srdečným pozdravem Monika Žárská P. S. Situace, že některé vyznání bylo zločinem proti státu, přece je i v naší historické paměti, a tak by nás tálibánské pojetí nemělo úplně šokovat.
Článek v Respektu 33 Kolik stojí misionář redaktora ČT Tomáše Vlacha doprovází informační poznámka Martina Vlnase Modlitba za návrat, která informuje o křesťanství v Koreji. V souvislosti se zahraniční misií uvádí, že „jednotlivé kongregace mezi sebou rády soupeří o to, kdo vyšle misionáře do většího nebezpečí.“ K tématu se mj. vyjádřil i religionista I. Štampach, který o misích Presbyterní korejské církve tvrdí, že „v cizím prostředí poskytují hlavně dobrovolnickou zdravotní a humanitární pomoc.“ (LN 6. 8. 2007). red