Jeho krev na nás

Část nedávné diskuse nad Dopisem židovským obcím se soustředila na údajný antisemitismus či antijudaismus v Novém zákoně. Slova jeho krev na nás a na naše děti nalézáme jen v Matoušových pašijích, pro vývoj křesťanské theologie a praxe však měla osudový význam. Snad proto se jim novější theologové téměř vyhýbají (chybí třeba v indexu Barthovy Kirchliche Dogmatik). Dirk Monshouwer v březnovém čísle Interpretatie, časopisu inspirovaném amsterdamskou školou, upozorňuje na souvislost tohoto výroku se starozákonním ustanovením boží smlouvy s Izraelem.

„Krev jeho (ať padne) …“

Slova „ať padne“ nestojí v řeckém textu (ani v českém kralickém a ekumenickém překladu). Překladatelé nizozemské Statenbijbel použili kurzívu (kome), aby upozornili, že slovo není původní, ale bylo přidáno pro lepší pochopení. Také jiné rané překlady se potýkají s otázkou, jak doplnit chybějící sloveso; Lutherův dodatek kome (1544) se natolik vžil, že skladatelé pašijí podle Matouše ho vtělili do svých melodií.

Kdyby tak mluvil všechen lid, znělo by to jako kletba, sebezatracení. Nejnovější nizozemský překlad (Willibrord 1995) proto poznamenává: Nejde tu o sebeproklínání, ale o známou starozákonní formuli, kdy někdo na sebe bere odpovědnost za určitý čin, např. Lv 20,9. 11; Joz 2,18–19; 1 Kr 2,32–33. Překlad tedy zní: Krev jeho na nás a na naše děti!

Zajímavý pohled na tento problém nabízejí katolické překlady. V překladu z roku 1975 sice zůstalo slovíčko kome, odpovědný redaktor Grossouw však cítil, že musí – výjimečně – připojit poznámku: Tato slova znamenají, že přijímají odpovědnost za Ježíšovo odsouzení. Srov. 2 S 1,16; 3,29. Avšak ze Sk 3,17 a L 23,41, kde jim Ježíš vinu odpouští, plyne, že je to odpovědnost pouze omezená.

Překladatelská skupina z Nijmegen (1987) ponechala tento překlad téměř beze změny; poznámka byla vypuštěna a uveden jediný odkaz – Jr 26,15 – odkaz životu nebezpečný, který nic neobjasňuje, jenom už potolikáté zdůrazňuje tzv. židovskou vinu. Bohužel, odkaz zůstává i v dalších vydáních. – Teprve roku 1992 sloveso mizí a znovu se objevuje zmíněná poznámka. Roku 1995 (Willibrord) se verš již nemění.

Nechali se snad římskokatoličtí překladatelé někdy v období 1987–1992 inspirovat Biblickou theologií Franse Breukelmana? Těmito slovy se nevyjadřuje přání či prosba, nýbrž prohlášení,… tak odpovídají na prohlášení Pilátovo: vladaři, bereme na sebe to, před čím uhýbáš.

Krev

Krev je vždycky krví oběti. Z mnoha míst, na kterých se mluví o krvi, většina jich souvisí s obětí; v ostatních případech jde zpravidla o jiný druh oběti: to když je zavražděn člověk – od Ábela po Zachariáše.

Breukelman se ptá: Co je to za „krev“, kterou vzali na sebe a která teď na nich leží? Připomíná, že evangelista Matouš přenáší z úvodu Markova evangelia (1,4) do ustanovení Večeře Páně (Mt 26,28) slova na odpuštění hříchů. Tím zřetelně klade krev smlouvy do souvislosti s odpuštěním hříchů. Navíc pozměňuje slova pronesená nad kalichem. Mk 14,24: Toto jest má krev smlouvy, která se prolévá za (ř. hyper) mnohé. Mt 26,28: Toto jest má krev smlouvy, která se kvůli (ř. peri) mnohým vylévá pro odpuštění hříchů. (Na obou místech některé rukopisy doplňují: nové smlouvy.)

Matouš píše ZA, KVŮLI (ř. peri) místo ZA, NAD (ř. hyper), protože ví, že vzápětí použije předložku NA (ř. epi). To je ta krev, kterou na sebe berou, totiž krev smlouvy, která se vylévá pro odpuštění hříchů.

Breukelman dále upozorňuje, že tato slova se týkají především Izraele, jako celé Matoušovo evangelium vůbec. Na všech čtrnácti místech, kdy je řeč o lidu (lid smlouvy, ř. laos), jde o Izrael. Například Pomazaný zachrání svůj lid a bude pastýřem mého lidu Izraele, Mt 1,21; 2,4.6. 

Oběť

To, že se do našeho textu vkrádá sloveso padnout (doslova přijít), není náhoda, ale vliv jiného místa, Mt 23,35. Také zde je redakční zásah evangelistův dobře patrný. Ježíšovo varování před zákoníky podle Marka (Mk 12,38) rozvedl Matouš do celé kapitoly. Použil přitom pasáž z L 11, v jejímž závěru čteme od krve Ábelovy až po krev Zachariáše. Následující slova Lukášova však Matouš vynechává, aby přešel k dalšímu motivu; přitom se opírá o výrok o Jeruzalému, který zabíjí proroky (Mt 23,37–39 = L 13,34–35). Tak se dostává tam, kam chtěl, totiž k chrámu, a znovu navazuje na Marka (Mk 13,1nn = Mt 24,1nn). Matouš však vynechává Markovo vyprávění o vdovině daru do chrámové pokladnice (Mk 12,41–44): i když je motiv stříbra velmi důležitý, sem se nehodí, neboť Matouš chce soustředit veškerou naši pozornost na chrám jakožto místo, kde stojí oltář a prolévá se krev.

L 11,50n hovoří o krvi všech proroků prolité od založení světa, od krve Ábelovy až po krev Zachariáše, který byl zabit mezi oltářem a svatyní. Matouš tuto formulaci mění: všechna spravedlivá krev prolitá na zemi, od krve spravedlivého Ábela až po krev Zachariáše syna Barachiášova, kterého jste (vy) zabili mezi chrámem a oltářem (Mt 23,35). Jasně slyšíme, dokonce i díky obrácenému pořadí posledních slov, nač klade Matouš zvláštní důraz: všechno se soustředí na oltář!

Kromě toho chce Matouš ještě jednou nechat zaznít předložku NA (ř. epi): na zemi. Nalézáme ji už na začátku věty (aby padla NA vás), a potřetí v následujícím verši: to vše padne NA toto pokolení. Předložka by sama o sobě nebyla tak důležitá, významné je však sloveso padnout (doslova přijít). Spojení přijít na nalezneme v tóře například v Deuteronomiu 28,15. 45; 30,1; 33,16. A tam se jedná o kletbu a požehnání!

Kněz – prorok

Zachariáš syn Barachiášův? Této „chyby“ se Matouš dopustil schválně, aby uvedl v souvislost nekonečný proud nevinné krve, prolévané na oltáři a vedle něj, od Ábela po Zachariáše, na straně jedné, a krev smlouvy, kterou se kropí lid (Ex 24,8; Za 9,11) na straně druhé. Matouš samozřejmě dobře ví, že prorok Zachariáš, o jehož zabití se hovoří v 2 Pa 24,20–22, je synem někoho jiného, totiž kněze Jójady. Svým „přehlédnutím“ nám však připomíná jiného Zachariáše: proroka hovořícího o krvi smlouvy; a právě na krev smlouvy poukazuje krev každého spravedlivého!

Také Lukáš uvádí Zachariášovo jméno, ovšem jiným způsobem: na počátku svého evangelia (1,5nn) nám představuje Zachariáše, otce Jana Křtitele, stojícího u oltáře. Jména Zachariáš (heb. Zekarjáhu) a Jan (heb. Jóchanán) mají zvěstný, programový význam: Pamatuj, Hospodine!, Hospodin je milostivý. A podobně i u Matouše můžeme zaslechnout: krev spravedlivého – spravedlivý Ábel – syn Zachariášův (syn požehnání Hospodinova).

V souvislosti se Zachariášem Matouš klade důraz na „vy“. Osobní zájmeno v textu míří na zákoníky a farizeje, tedy na reprezentanty lidu (jejich otcové 23,30nn), ale i na děti Jeruzaléma (23,37). Nemůžeme proto Ježíšův soud zmírňovat, jako by „kletba“ 27,25 byla určena jen části židovského národa, jeho zástupcům a vůdcům.

Avšak na druhé straně, slova padne na vás (doslova přijde na vás) jsou úvodem – k požehnání! Zpočátku ovšem vyvolává ještě tento obrat bázlivou otázku, zda bude následovat požehnání či kletba. Avšak zvěstná jména hovoří jasně: tady jde o požehnání! Vždyť Ten, který přichází, přichází jako spravedlivý, jako oběť.

Proroci svědčí o spravedlivé krvi, ať už své nebo cizí, a tak ukazují na toho spravedlivého, jehož krev také vyvažuje zločin Jeruzaléma, který zabíjí proroky a kamenuje posly. Evangelista tím podle svého názoru dostatečně připravil scénu 27,25 a předem uvedl na správnou míru to, co zvolá všechen lid. Židé volající jeho krev na nás a naše děti tedy neproklínají sebe sama, naopak se odvolávají na požehnání, které přichází v krvi spravedlivého.

Pomsta

Čtenáři nejčtenějšího evangelia tomu tak ovšem většinou nerozuměli. Možná je to prostě důsledek čtení po perikopách. Každou neděli Palmare (nebo na Velký pátek) se předčítá pouze vyvrcholení (Mt 26–27), ale dramatický náběh k němu zůstává stranou. Ani v novějších lekcionářích to nebývá lepší. Pašije podle Matouše se čtou v jednom bloku v neděli Palmare v církevním roku „A“, zatímco z 23. kapitoly zaznívají pouze verše 1–12, a to ke konci téhož roku. Potom je přirozeně mnohem nesnadnější, pochopit správně tak obtížné slovo jako krev na nás. Podobně to dopadá s 11. kapitolou Lukášova evangelia: na 17. neděli církevního roku „C“ se čtou pouze verše 1–13. S Ábelovou a Zachariášovou krví církev prostě nechce mít nic společného.

Krevní mstu neuznáváme – s výjimkou Ježíše(B. Hemelsoet). V mnoha komentářích se bezmyšlenkovitě opakuje tvrzení, že Bůh mstí vraždu. Přitom se jedním dechem citují mimo jiné Mt 27,25 a 23,35. Podívejme se, v jakou karikaturu se může zvrhnout úvaha inspirovaná Anselmovým učením o satisfakci: Některá místa o vykonání msty ve Starém zákoně mi zůstávají nesrozumitelná. Tehdy nalézám východisko u theologie krve. Dnes se o ní sice všelijak diskutuje, pro mě však zůstává srdcem evangelia. Bůh prostě chtěl vidět krev a ve skutečnosti, že Kristus byl připraven prolít svou krev, spočívá moje spása. (J. van der Graaf v deníku Trouw, 2. 12. 1997). Vypadáli takto křesťanská víra, není divu, že křesťané čtou Starý zákon právě tímto způsobem a považují za samozřejmé, že ho tak čte každý – včetně „veškerého lidu Izraele“.

Současně na tomto příkladu vidíme, k jakým pohromám dochází, když se theologie oddělí od svých starozákonních kořenů. Ani u samotného Anselma již nezbývá místo pro otázku: „jak tomu jen rozumět?“ Čtenář a vyznavač se totiž domnívá, že již ví, oč jde: že Starý zákon mluví o pomstě. Nechápe, že podléhá pohanskému předsudku, s kterým právě Mojžíš a proroci chtějí skoncovat. N. A. Schuman říká velmi opatrně: ačkoli odplata zůstává nutným společenským a právním principem, Starý zákon koneckonců věří v boží odpuštění, které prolamuje začarované kruhy bezpráví, … a v nejzazší slitování, před kterým kapituluje každý světský mechanismus (Gelijk om gelijk; sborník z diskuse o boží odplatě ve SZ, Amsterdam 1993).

Lukášovo slovo o odplatě (krev bude připočtena 11,50n) převádí Matouš do mnohem víceznačnější podoby: spravedlivá krev padne na… (doslova přijde na… 23,35).

Den Heyer v této souvislosti upozorňuje na „vrahy“ v Matoušově podobenství o hostině (Mt 22,7). Znamená to však skutečně, že rozkol se stal nepřekonatelným, anebo se Matouš naopak pokouší prolomit krevní mstu právě poukazem na tóru, a nepřekonatelnému rozkolu tak předejít? Nelze si nevšimnout, že závažného slova „vrah“ užívá Matouš pouze v přirovnání. Otázka, kdo jsou ti vrazi, zůstává tak otevřená: a to nejen pro aktéry evangelia, ale i pro jeho dnešní čtenáře.

Krev ve Starém zákoně

Evangelium necituje slova [jeho] krev na [nás] z některého konkrétního textu v Tenachu (židovský název pro SZ). Pokud se v tóře hovoří o obvinění z vraždy, jde o zlý čin (již) spáchaný a o otázku, zda to byl zločin nebo nešťastná náhoda (např. Ex 22,2; Lv 20,9nn; Dt 19,1–13; 21,1– 9). Přestože se tato místa netýkají přímo našeho případu, je důležité si všimnout, že se tam zdůrazňuje „nevinná krev“. Oběť je nevinná, ale ani ten, kdo čin spáchal, nesmí být předem považován za viníka. Tato zásada umožňuje zrušení krevní msty.

Zvláštní pozornost zasluhuje několik textů. V Dt 21,8 se hovoří o zproštění viny. Popsaná situace připomíná vraždu Ježíše Nazaretského. Byl nalezen mrtvý, venku na poli. Kdo to udělal? Římané – to oni přece mají ve zvyku popravovat na kříži. Jenže Pilát si umyl ruce v nevině. Národ – ten se „svého“ krále nedotkl ani prstem. Bude nyní přece jen shledán vinným z této vraždy? V takové situaci se společenství modlí: Hospodine, zprosť viny (doslova přikryj) svůj izraelský lid, který jsi vykoupil, a nestíhej nevinně prolitou krev uprostřed svého izraelského lidu. A následuje osvobozující výrok: Tak budou zproštěni viny za prolitou krev (Dt 21,8).

Jeden text nemůže všechno vysvětlit. Možná však myslel Matouš i na něj, a potom to přinejmenším znamená, že to, co lid křičí v Mt 27,25, musíme chápat v souvislosti s tím, co následuje. Lukáš tu souvislost vyjadřuje explicitně: Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí (23,34a). U Matouše tohle slovo s kříže chybí; má to však znamenat, že Matouš – v případě Ježíšovy vraždy – odmítá jakékoli smíření a odpuštění? Co když naopak vycházel z toho, že samotný skutek ukřižování dostatečně jasně poukazuje třeba právě na Dt 21,8? Slyšme jen, jak Ježíš sám se odvolává k Bohu slovy žalmistovými (Ž 22,2; Mt 27,46). A slyšeli jsme již, jak Matouš (23,35nn) odvážně užívá Tenachu, abychom správně pochopili slovo o nevinné, spravedlivé krvi.

S podobnou situací se potkáváme v druhé knize Samuelově (1,16). Zabitým je tu dokonce pomazaný (Saul). Kdo to udělal? Amálekův syn, který také přináší Davidovi podrobnou zprávu. Jeho krev na něm! – zvolá David, ale kupodivu, o tomto zřetelném odsouzení čteme teprve vzápětí poté, co vrah sám je již zabit. Oddíl umožňuje dvojí výklad. Zabil skutečně „syn Amálekův“ pomazaného Hospodina – v „čestném“ zápase – nebo to jen tak říká (srov. též 1 S 31) v bláhově naději, že se od Davida dočká odměny? Dvojznačné je i přivlastňovací zájmeno: „tvá krev na tvou hlavu“. Čí krev na čí hlavu? Co když to není Saulova krev? Ten darebák prostě vyslovil sám nad sebou rozsudek smrti: nic více, nic méně. V řeckém překladu Septuaginty se výrok 2 S 1,16 téměř doslova shoduje s Mt 27,25. 

Podle Jeremiáše (51,35) zpustošení Babylóna bude odplatou za zkázu Jeruzaléma: moje krev na kaldejské obyvatele, praví Jeruzalém. Septuaginta i zde užívá předložky NA (ř. epi). Targum parafrázuje: Jeruzalém praví: vina za nevinnou (aramejsky zakka = hebr. cadiq – spravedlivou) krev, která ve mně byla prolita, bude na obyvatelích země kaldejské.

Jakou roli mohl tento text hrát po dobytí Jeruzaléma Římany v roce 70 po Kr.? Vydavatelé řeckého znění NZ (NestleAland) na něj upozorňují pod čarou. O tom, že vražda proroka má za následek vyhnanství, uvažovali rabíni poměrně často: např. v komentářích k Pláči Jeremiášovu. Jistě proto někteří mohli vykládat zpustošení Jeruzaléma r. 70 jako odplatu za smrt Ježíšovu (nebo všech nevinných, v Jeruzalémě zabitých). Jestliže i Matouš chtěl na tuto představu navázat, znamená to, že v době, kdy píše, tedy po roce 70, byla již vražda Ježíše Nazaretského v jistém smyslu odpykána. Město, v němž byla prolita nevinná krev, je přece zničeno. Bůh sám tak odstranil vinu za prolitou krev ze středu svého lidu Izraele. Požehnání a kletba jsou v těsné blízkosti. Pokud nad sebou „veškerý lid“ převzetím odpovědnosti za Ježíšovu popravu vyřkl kletbu, pak se tato kletba v roce 70 po Kr. naplnila a zmizela. – V tomto dějinném pohledu má zvláštní smysl i Matoušův přídavek a na naše děti. Vyhnanství, k němuž se lid sám odsoudil, skutečně začíná asi o 40 let později, tedy v příští generaci.

Z uvedených textů se vynořuje otázka: svědčí krev opravdu jen proti viníkům, anebo také v jejich prospěch? Krev znamená nejen vinu, ale i její odčinění. Základním principem tóry je vina i její odčinění v jediném slově.

Pláč Jeremiášův 2,20 předkládá problém: Což v Panovníkově svatyni má být vražděn kněz a prorok? Vražda je současně příčinou i důsledkem katastrofy. Rabíni při výkladu tohoto verše zpravidla připomínají Zachariáše syna Jójadova. Věděli, že takový zločin může odčinit jedině tatáž krev: krev knězeproroka. Protože hřešili, byli vyhnáni; a protože se stali vyhnanci, začal nad nimi Jeremiáš naříkat (komentář Raba). Široce se rozepisuje midraš k tomuto místu: Zachariášova krev se nechce usmířit, přes všechny oběti, které přináší pustošený Jeruzalém (2 Kr 25,8). Teprve když Nebúzaradán sám zvolá: Zachariáši! Zachariáši! Zničil jsem všechno, co bylo v Jeruzalémě nejlepší. Přeješ si snad, abych je vyhladil úplně všechny? – teprve toto připomenutí božího jména přináší pokoj nesmířené krvi (Zachariáš totiž znamená: „ať Hospodin vzpomene!“.

Smlouva

Vyznání lidu je současně odvoláním ke smlouvě. Evangelista nemusel přesně chápat, jaký dějinně náboženský náboj má pojem krve. Dobře však postřehl souvislost mezi krví a smířením (Dt 21,8), neboť znal tóru a proroky. A tam smíření klade pomstě mez; „krev“ byla odňata krevní mstě, a postavena v službu smíření. Je to krev zástupná, odkazující na krev nevinné oběti (zvířete místo člověka!) a snímající vinu s člověka.

Konečně v „krvi“ jde také o „krev smlouvy“. To popsal Matouš 26,28, a upozornil na tuto linii již 23,35, kde jmenoval Zachariáše syna Barachiášova. Tím totiž připomněl proroka Zachariáše a tvou krev smlouvy (Za 9,11), která zachraňuje. Na tom místě jde o krev lidu. Ježíš jako oběť zastupuje celý lid. Je to tedy jejich vlastní krev! „Syn boží“ je přece nejvyšší titul, který nese Izrael (Ex 4,22n; Oz 11,1 = Mt 2,15). Někdy je tím titulem obdařen i král, a to když zastupuje svůj lid celým svým životem (Ž 72,14!).

Ústřední místo zaujímá text z tóry: Tehdy vzal Mojžíš krev, pokropil lid a řekl: Hle, krev smlouvy, kterou s vámi Hospodin uzavírá na základě všech těchto slov (Ex 24,8). Targum popisuje scénu méně plasticky, a domýšlí racionálně: Tehdy vzal Mojžíš polovinu krve, která byla v kropence, a pokropil směrem k oltáři, pro smíření pro lid“.

Právo

Smíření je také výkon práva; možná ne ve smyslu právnickém, ale podle zákona zvaného tóra. Co když chtěl Matouš zdůraznit, že Ježíš byl popraven nikoli podle římského práva, nýbrž podle práva smlouvy, tedy v souladu s tórou? Ovšem, ukřižování byl římský způsob popravy. Jedině Pilát a nikdo jiný ho nemohl vyslovit, a Pilát to také skutečně udělal. A přece, podle Matouše, tím, kdo byl jako nevinná oběť přiveden na smrt, byl právě pomazaný Izraele.

Kdyby Ježíš zemřel pouze kvůli soudnímu pochybení Pilátově, nikdo by z toho nic neměl. „Musel“ tedy zemřít pro lid. Ale kdo jiný mohl takový soud vyslovit nežli samotný lid smlouvy? Jen tak mohlo být učiněno zadost zaslíbení Ex 24,8. „Všechna tato slova“ – tím se naráží na předcházející verš, kdy se předčítá „celá kniha smlouvy“ (podle targumu „kniha tóry“).

Jestliže „jeho krev“ je krví té oběti, která v sobě zahrnuje všechny dosavadní rituály, ztrácejí vlastně zvířecí oběti smysl – konec konců, čtyřicet let po Ježíšově ukřižování to potvrdila i historie. Místo o krvi obětního zvířete má potom smysl hovořit jen o „krvi smlouvy“. Odpovědnost „veškerého lidu“ tím není popřena, ale obrácena o 180 stupňů. Židé se v rozhodujícím okamžiku nestaví mimo smlouvu, naopak zaujímají své místo ve smlouvě. Jakkoli podivně to zní moderním uším, v té chvíli stojí v Jeruzalémě před soudnou stolicí Pilátovou (ale vlastně Mojžíšovou, Mt 23,1) a vyznávají poznovu, co jim předepisuje Ex 24,7: Poslušně budeme dělat všechno, o čem Hospodin mluvil. A tak tam stojí všechen lid jako poslušní vykonavatelé božího spásného úradku.

Upravil a přeložil Jan A. Dus