Reakce na článek Šárky Schmarczové „Je sex hřích?
Autorka, studentka, na samém začátku článku sympaticky přiznává nezkušenost mládí, a tak není nutné kriticky rozebírat každou neobratnost jejího textu, i když se třeba sociolog pozastaví nad sdělením, že „tradiční role muže a ženy se konečně začínají jevit jako ne až tak přirozené“, teologa zarazí, že „pokud se vzdáme myšlenek Kristových, směřujeme do pekla“, lingvista se zachvěje hrůzou nad formulací, že něčí postoj „je o něčem“ (prý „je o pohlavní čistotě“), atd. Celkové vyznění textu je jednoznačně apelativní, představuje výzvu. Autorka vyzývá k novému promýšlení tabuizovaného tématu, k opuštění norem a názorů, které považuje za zastaralé a nefunkční
Použité jazykové prostředky odpovídají textovému typu popularizačních „rádců“, jak se s nimi setkáváme v časopisech pro ženy nebo mládež, různých zdravovědných přílohách či příručkách. Kombinují „vědecké“ vyjadřování („biologické potřeby“, „intenzita“, „nové lékařské poznatky“, „polarita“, „adekvátně reagovat“, „vystoupit z vlastních schémat“) s agitačními floskulemi („abychom sňali ten cejch čehosi zakázaného“, „a to se zavřenýma očima nepůjde“, „svět nemůžeme vracet zpět“).
Autorka se v úvodní části článku podivuje nad tím, že „většina knih o sexualitě z křesťanského pohledu je z katolického prostředí“. Nabízím velmi prosté vysvětlení: katolíci toho v lidském životě daleko více reglementují, podrobují příkazům a zákazům, než evangelíci. Proto mají potřebu více se k tomu vyjadřovat.
Evangelický farář má velkou svobodu v tom, jak poradit, co zdůraznit, co nedoporučit, a z toho by autorka, která se tváří jako zastánkyně větší svobody, měla mít radost. Zdá se však, že nemá. Píše, že „náš postoj, kdy jeden farář horuje proti sexuálnímu životu před manželstvím, a druhý jen mlčí, je možná problematičtější“. Tuto výpověď nelze číst jinak, než že si autorka přeje, aby faráři sexuální život před manželstvím doporučovali. Zbytek článku toto přání argumentačně podpírá.
Velké nedorozumění je dovolávat se v této souvislosti Jaroslava Šimsy. Starost Jaroslava Šimsy o rozvoj dětí a mládeže vycházela z nejlepších tradic puritánství. Přemýšlel do hloubky o tom, co ovlivňuje jeho děti, napsal pro ně z vězení rozsáhlý seznam knih, které jim doporučoval; velice mu záleželo na tom, aby si je přečetly. Nemálo z těch knih by autorka jistě označila jako moralizující. Uvedla Šimsovu větu, která se jí hodila, a nepochopila, že právě on by byl jejím článkem zděšen. Další její poznatek, že prý „Šimsa byl oponentem Masaryka a Rádla“, je matoucí a nesrozumitelný.
Článek je nesmírně zajímavý tím, jak „překlopil“ situaci, vyjevil opak toho, co si autorka představovala. Napsala ho s přesvědčením, že je nekonformní a provokativní. Není. (Názory, které jí imponují, sdílí drtivá většina obyvatel České republiky.) Chtěla vystoupit proti moralizování. Ani to se nepodařilo, článek je plný moralizování, jen obráceného. Chtěla zpochybnit zastaralé poučování – a její text poučováním přetéká. Obsahuje celé pasáže rad, životosprávných ponaučení (odhalení, že sex je biologická potřeba, že je potřeba si umět život užívat, rady pro hledání partnera či pro pokušení nevěry). Je to zkrátka moralizování naruby, jen je záhadou, na jaké morálce se zakládá.