„Jdi už,“ řekl mi barman.
Vstal jsem, zaplatil všechno, co vypili, a chtěl pronést ještě závěrečnou řeč, když vtom se z rohu vyřítil ten chlápek v černé bundě. Přiskočil ke mně, chytil mě pod krkem a zařval mi přímo do obličeje:
„Církev musí zeštíhlet!“
Cože? To jsem nečekal.
Ještě chvíli se mnou třásl, pak ovšem – typický amatér – nevěděl, co dál. Rozhodl se zřejmě, že na závěr se mnou smýkne, ale protože neměl dost síly, zbylo z toho jen takové malé nervózní škubnutí.
„Jak zeštíhlet?“ vzpamatoval jsem se. „Co je to za stupidní metaforu? Nemám rád stupidní metafory!“
„Zeštíhlet!“ řval ještě silněji než předtím. „A využít k tomu přechodného období!“
„Přechodné období,“ nasadil jsem tón univerzitní uklizečky, „je nesmysl. Neexistuje. Náš život je mozaika okamžiků, z nichž každý sám o sobě je hodinou pravdy. Teď. A za chvíli. A pořád. A pořád. To byste měl vědět. Není tu nic přechodného. Anebo vlastně…“ – nějak jsem se zamotal, to se mi stává – všechno je tu přechodné…?“
„Jsi opilý,“ řekl barman, „jdi už.“
Pokrčil jsem rameny a docela upřímně zatoužil po čerstvém vzduchu, ale ten chlap na mě skočil znovu – se zbláznil nebo co – a zařval mi do ucha, až mě zabolelo:
„Pět procent z platu – nejmíň!!“
Co?!!
Udělalo se mi mdlo, nohou jsem si přistrčil židličku a ztěžka dosedl.
„Cha cha, chá,“ idiotsky hýkal barman. „Nebudeš mít ani na rum, blbečku.“ Dýchal jsem zhluboka. Babičko, jak tys to jen tehdy říkávala?
Barman vytáhl kalkulačku a s odpornou škodolibostí začal vyťukávat číslice.
„No hochu, to ti teda nezávidím,“ předstíral soucit. „To máš měsíčně… ročně…“
Přišlo mi to líto. Babička měla asi pravdu, nemusel jsem tady teď takhle pitomě… ale copak to jde? Copak to může člověk poslouchat… pořád dokola… strkat prachy do kasiček… podporovat nýmandy… financovat kecy…
„Mně taky nikdo nic nedá,“ řekl jsem tiše.
„Všechno prochlastáš, co by ti kdo dával,“ posmíval se barman, jako by mě viděl poprvé. „Přeháníš,“ podíval jsem se co nejsmutněji. „Dobře víš, že to není pravda.“
„Tak promiň, všechno ne. Jen celou výplatu.“
„Jsi rád, že máš kšeft. Chceš o něj přijít?“
Barman se otočil zády a myl sklenice.
„Zeštíhlet!“ připomněl se po delší době černoch a dal mi pohlavek. „Musíš se rozhodnout!“ Cítil jsem se unaven.
„Odpovědnost!“ řval.
„Kořeny! Děti! Budoucnost!” Skandoval to jako hesla.
Mlčel jsem a vzpomínal na tátu. Udělal chybu? Nikdy se nedozvím, jak to vlastně myslel. „Nebo odchod!“ zakončil černoch tirádu a začal mě škrtit.
„Tak tedy odchod!“ vykřikl jsem a zasadil mu ránu pěstí přímo na obličej – do prázdna. „Co blbneš?“ pomáhal mi barman na nohy. „Chováš se jak opilec.“
„Kde je?“ ptal jsem se, zatímco mě oprašoval.
„Kdo?“
„No ten černej.“
Barman vykulil oči, zaťukal si na čelo a vystrčil mě ze dveří.
Mrazivý vzduch mi protáhl nosní dírky. Brzy budou vánoce, přepadla mě náhlá jistota, a vykročil jsem k domovu. Já, babiččiným nátlakem na otce kdysi dávno pokřtěný.