Děkuji Vám za Váš dopis z 10. 4. 1994 (Protestant 5/94). Sluší se, abych odpověděl. Vaše poznámky, týkající se prof. Smolíka nebo Jana Palacha a Jana Zajíce nechám stranou. „Sedm jednou ranou“ – to je možné jen v pohádce.
1) Máte mou hlubokou úctu, že jste si vysloužil modrou knížku pobytem ve vězení. Jistě uznáte, že jsou takoví, kteří ji získali jinak, ne docela poctivě. Přiznám se, že ani těm to nevyčítám, pokud se nejedná o bohoslovce.
2) Nerozumím Vaší jistotě, že rok 1989 – skutečnost, že i studenti bez náboženské výchovy poznali sílu boje bez fyzického násilí – Vás vede k závěru, že armáda je v našem světě zbytečná. V Bosně se zřejmě svět bez vojáků neobejde, bez těch, kdo riskují vlastní život, aby zachránili civilisty.
3) Až bude – a jistě bude – i česká armáda armádou dobrovolníků a profesionálů, potom tam opravdu faráři být nemusí. Kdo z vojáků bude faráře potřebovat, najde si ho v kostele, ale dokud je vojenská služba povinná, patří k odpovědnosti bohoslovce jako jsem já, aby tam byl také.
4) Jsem přesvědčen, že i když je nyní náhradní vojenská služba možná, není to možnost pro všechny. Jak může synek z venkova pracovat v diakonii, v charitě, v nemocnici? Na vojně je mnoho lidí, kteří tam jsou, protože „musí“ a Pán Bůh bude mít velkou radost, když vedle nich bude bohoslovec, který tam je, protože „nemusí“, protože i tam chce sloužit.
5) Byl bych nerad, kdybyste mně rozuměl tak, že chci, aby všichni bohoslovci šli samozřejmě na vojnu. Je dobře, že někteří nejdou, když jejich rozhodnutí vychází opravdu z přesvědčení (třeba se hlásí k odkazu Chelčického), vím však, že někteří bohoslovci nejdou na vojnu řekněme z pohodlnosti (přece se nedají honit někým mladším).
6) Byl jsem na vojně i ve vězení. Jsem přesvědčen, že na vojně je místo pro faráře proto, že jsou tam lidé (především chlapci) slabí, nešťastní, ale také pyšní a zlí. Chránit jedny a stát v cestě druhým, a to dokonce bez fyzického násilí, to přece mohou (měli by) aspoň někteří křesťané také vidět jako svůj úkol. Tím jsem si jist.
7) Každý, kdo byl na vojně a uměl číst a psát, ví, že nebylo tak jednoduché zůstat vojínem. Já se tím ale „chlubím“ jenom proto, že vrchním velitelem armády je také vojín. Pan president.
S radostí konstatuji, že se má k otázce vojenských duchovních uskutečnit rozhovor na synodní radě a že nejsem sám, kdo se chce této práci věnovat.