Několik měsíců po premiéře na Torontském festivalu přichází do severoamerických kin film Janovo evangelium, který vznikl téměř čtyřicet let po Pasoliniho filmu Evangelium svatého Matouše. Na svět ho přivedl kontroverzní kanadský producent Gart H. Drabinsky. Podobně jako Pasolini, který byl osvíceným komunistou, ani Drabinsky se nehlásí ke křesťanství, ale spíše k židovské filosofii. Tento odstup však není filmu na škodu, naopak zbavuje ho falešného sentimentu, který se často v amerických velkofilmech na biblické motivy objevuje.
To, co by jindy ve filmu vadilo jako přesné dodržování textu, je tentokrát ku prospěchu. Film je natočen zčásti v Torontu, externí záběry jsou dělány ve Španělsku. Ježíše hraje Henry Ian Cusick, který se narodil v Peru, vyrůstal na Trinidadu a ve Skotsku.
Režisér Angličan Philip Saville se soustřeďuje hlavně na Ježíšova kázání a jeho souboj s farizeji, zákoníky a židovskou veleradou. Pro tento záměr se filmu dostalo v kanadském tisku kritiky. Drabinsky se ovšem brání tím, že se držel přesně Nového zákona a že určité skutečnosti, které jsou v Janově evangeliu, nelze opominout. V tomto bodě bych se producentů filmu zastal. Jestliže se objeví ve filmu s tématikou z patnáctého stoletíkritika církve, málokoho napadne říci, že se jedná o film protikatolický. Jestliže Stefan Zweig nemilosrdně tepe do Kalvína, necítím se jako protestant ohrožen. Nebezpečí nastává v okamžiku, kdy se otázka vyhrotí do polohy my a Ježíš na jedné straně a Židé na straně druhé.
Ježíš zůstává i ve filmu osamocen. Učedníci splynou s těmi, kteří ho ukřižovali a nakonec se podřídí instituci. Změna nastává v okamžiku vzkříšení. Janovo evangelium je skutečně odlišné od synoptických evangelií, a to se podařilo ve filmu vystihnout a divák si tuto odlišnost může uvědomit mnohem zřetelněji než jindy (chybí ustanovení Večeře Páně, setkání u jezera následuje až po ukřižování).
Otázkou zůstává, do jaké míry lze biblickou zvěst umělecky zobrazit. Ale to je otázka, která je snad tak stará jako křesťanství samo.