Husova „rehabilitace“ (v uvozovkách, protože jeho exkomunikace zrušena nebyla) je bezesporu krásným krokem římské církve k otevřenosti a toleranci vůči jiným církvím. Zároveň je to vítězství snah o toleranci vnitřní, o to, aby dialogické hledání pravdy a spravedlnosti uvnitř římské církve stále více převládalo nad deklarováním shora. O to kráčí ve světovém katolicismu už řadu desítiletí.
A v této souvislosti se přirozeně klade otázka: Co můžeme udělat my, „přímí dědicové“ Husovi, abychom pomohli především těm našim římským katolíkům, kteří dnes vedou onen husovský zápas o svobodu svědomí ve své církvi a na svých fakultách?
Kde jsou fundovaní analytikové, kteří nám povědí, jak ten zápas probíhá a jaký je v něm náš úkol? Něco prozradili lidé jako je Konzal, Halík, Příhoda nebo Štampach, něco tušíme o tuhém odporu, na který narážejí myšlenky 2. vatikánského koncilu právě v naší zemi. Měli by však promluvit evangeličtí historikové, eklesiologové, duchovní s ekumenickou praxí.
Společná sympozia a ekumenická prohlášení jsou krásná věc, ale trochu se bojím – vlastně dost se bojím –, aby vzájemné ujišťování našich církevních establišmentů o tom, jak se krásně sbližujeme (ze strany římského velkého bratra znatelně blahosklonné) neznamenalo tichou dohodu o tom, že úděl českých husovců v římskokatolické církvi je čistě a jedině vnitřní záležitostí této církve.
Nejde jen o záležitost učenců a nejvyšších církevních představitelů. Ten zápas probíhá v časopisech, na církevních školách, v diecézích, ba i ve farnostech. Tam se také navazují krásné ekumenické vztahy zahrnující nejrůznější činnosti, včetně společného přijímání, které ti „tam nahoře“ – chudáci – pořád považují za nemožné. S kým a jak se máme „tady dole“ spojovat, aby to bylo k dobrému?
Jde i o naše sbory. Zdá se mi, že dnes málo mluvíme – snad v rámci jakéhosi appeasementu – o tom, proč nemůžeme být katolíky, co pro nás znamená mariánský kult, co odpustky (ty jubilejní jsme jaksi přešli mlčením), co papežská autorita ve věcech jako je např. kontrakoncepce atd. Nehostilní, ale živá a zasvěcená diskuse o těchto tématech v naší církvi vzbudí možná nelibost u části římských biskupů, ale podle mého názoru poslouží pravdě, svobodě i lásce v celé Kristově církvi.