Ukázku z knihy Martina Fendrycha Jako pták na drátě jsem četl poprvé v Lidových novinách. Byla to zpráva o „strašným tripu“ při cestě náměstka ministra vnitra do Znojma na otevření nového policejního ředitelství. Skončilo to nezřízenou pijatykou. Ten text obsahem i podáním nepůsobil právě přitažlivě a od četby knihy spíše odrazoval. Pak jsem však četl recenzi, která ukazovala, že se tam jedná o mnohých jiných věcech a zřejmě podstatných. K tomu jsem se dozvěděl, že je autor členem sboru, ve kterém jsem (před více než padesáti lety!) jako student krátce působil a s jehož mnohými členy jsem podnes v přátelském styku (někteří z nich se v knize také krátce mihnou). Proto jsem se o prázdninách pokoušel knihu sehnat. Na venkově to nebylo snadné. Nakonec jsem uspěl – sympatický knihkupec mi prodal vlastní exemplář, který měl rozečtený. Když jsem knihu začal číst, skoro jsem se mu v duchu omlouval: ten spis se čte jedním dechem a já mu ten dech přerušil!
Jde o deník z posledních dvou let Fendrychovy působnosti na ministerstvu. Je to tedy také politický dokument, zachycující z bezprostřední blízkosti situaci v republice v předvolebním a povolebním údobí druhé Klausovy vlády. Syrově, humorně, někdy rozlíceně svědčí o zákulisních zápletkách a pletkách tohoto pohnutého údobí. Autor je do jisté míry jejich obětí až po ohrožení vlastního života mafiánskými praktikami, nejednou má všeho dost, ale vytrvává se skřípějícími zuby v boji nejen s kriminalitou, nýbrž i na vyšší politické rovině. Vděku mu to mnoho nepřinese, ale ten ani nečeká. A uchovává si při všech kabalách politické scény sarkastický nadhled s místy strhujícím humorem, a hlavně přesvědčení, že přece stojí za to, občansky se angažovat, že se tu dá něco kloudného udělat, jak se to i jemu sem tam povedlo v měřítku národním i mezinárodním. V tom všem jsou jeho adresné a bojovné výpovědi „anatomií (leckdy spíše patologií) současnosti“ – a tedy dokumentárním svědectvím člověka, který byl tělem i duší „u toho“.
Fendrychův deník však není jen politický dokument. Jeho zápisky jsou sice psány ve víru každodenní politické práce na okraji dní v těžce urvaných volných chvílích (a je to na nich vidět) – ale právě v té syrové podobě jsou přiměřené situaci člověka, který si nejen v politice připadá jako „pták na drátě“. Při tom platí: politika je nutné zlo (a sem tam dobro). Podstatné hodnoty jsou však jinde. V rodině, v manželství. Velmi otevřeně se opětovně vyznává z lásky ke své ženě. Je mu biblicky „nejkrásnější mezi ženami“, ano přímo „andělem“, bohudíky z masa a kostí. Když ji vidí v kostele pomáhat při vysluhování Večeře Páně, připadá si „jako v ráji“ (aby z něho doma brzy zase pozemšťansky vypadl). Má věrné přátele v práci, hned svého ministra, ale i kolegy z tenisu, z cest do hor (i v Herlíkovicích) a z hospod.
A má svou církev, svůj střešovický sbor. Neznám jinou českou knihu, ve které by účast na sborovém životě měla tak samozřejmé místo jako ve Fendrychově knize. Nevykládá o tom plakativně. Ale neděli co neděli je s rodinou ve shromáždění, beseduje rád „po kostele“ (patří tam k „hospodské sekci“), příležitostně učí rád konfirmandy a zajde také na faru umýt okna (má v tom profesionální zdatnost z doby disentu). Vidí to evangelické prostředí s trochou ironie i pokud jde o absolventy „bohoslovárny“, kazatele. Ale naslouchá svým kazatelům a bere jejich zvěst vážně. Je mimořádně vnímavý posluchač. Často se v deníku objevují podstatné pasáže z kázání, které v neděli slyšel, přemítá o nich a provázejí ho do jeho všední práce. Čím může být nedělní bohoslužba pro člověka zahlceného každodenním stressem, vysvítá z tohoto deníku civilně, ale tím přesvědčivěji. Zde je cantus firmus, nosný ve zcela profánních souvislostech polyfonie života. Jak pomocně se osvědčuje uprostřed pochybností první otázka a odpověď Heidelberského katechismu, kterou Fendrych spontánně cituje. Jak přiměřené realitě jsou v jeho podání slova Kázání na hoře. Jak pomáhají v tísni žalmy či písně jako Pán Bůh je síla má… Zde je příklad věrohodné „civilní interpretace“.
Je tady však ještě další dimenze této knihy, která sahá až ke kořenům existence. Je to zápas víry tváří v tvář smrti. V těch dvou letech, o kterých Fendrych píše (1996–97), ztratil zprvu otce, později i matku – své blízké, se kterými byl spjat mimořádně intenzivní vazbou. Zápasí o ně i s nimi, tváří v tvář i na modlitbách, s neskrývanou bolestí, avšak také v pevné důvěře, že biblická perspektiva života, časného i věčného, platí. Tady nás, čtenáře, Fendrychův hlas docela osobně oslovuje a pomáhá.
Ne všichni patrně zaslechnou právě tuto nevtíravou notu „ptáka na drátě“. Možná, že budou právě i v křesťanském prostředí čtenáři, kteří se spíše pohorší nad některými partiemi a nad syrovým jazykem, kterého autor bez váhání používá. Sdělnost Fendrychova jde vskutku místy až na hranice toho, co je pro jeho blízké i vzdálené únosné. Bylo by však jenom k naší škodě, kdybychom si už proto nechali uzavřít přístup k tomu lidsky bohatému a křesťansky podstatnému, co tato kniha přináší.