V návaznosti na Dopis ústeckého seniorátu (Protestant 8/21) otiskujeme text, který vznikl jako ovoce diskusí „nočních online konferencí“ mezi těmi, které téma zaujalo nebo se jich bezprostředně dotýká.
Obavy jako projev „ducha otroctví“?
Jakého jsme ducha? ptal se v debatě SPEKu (bohužel již na internetu smazané) nově zvolený synodní senior Pavel Pokorný, když se vyjadřoval k tomu, jaké impulsy by chtěl jako synodní senior do církve vysílat (i v souvislosti s jejím financováním). Vezměme tuto otázku vážně. Nepochybnou součástí této odpovědi by mělo být: jako ČCE jsme také ducha presbyterně-synodního. Tento text by chtěl tento aspekt života církve rozvést vzhledem k současným debatám a rozhodnutím ohledně restrukturalizace církve v čase jejího přechodu k samofinancování. Neboť skutečnost, že jsme presbyterně-synodního ducha, v těchto dějích hraje a měla by hrát klíčovou roli.
Mnohé malé a střední sbory v ČCE se vzhledem k prudce se zvyšujícím odvodům do personálního fondu obávají o svou budoucnost (resp. o to, budou-li mít svého faráře). Je ovšem starost o něco takového pouze projevem malomyslnosti, strachu, tedy slabé víry? Znamenají obavy lidí v menších a středních sborech o jejich budoucnost, a právě i tu finanční, projev „ducha otroctví“, v němž člověk propadá strachu (Ř 8,15)? Nebo jinak: Jsou vždy obavy o vlastní budoucnost, právě i tu finanční projevem tohoto ducha? A je i personální skromnost, finanční nevýkonnost projevem – řekněme – bázlivého ducha, malé víry?
Vždyť: Nemáme podle Ježíše nejprve hledat Boží království a vše ostatní nám bude přidáno? Nepíše Pavel v 2. listu do Korintu (ještě se k němu vrátíme): „Bůh má moc zahrnout vás všemi dary své milosti, abyste vždycky měli dostatek všeho, co potřebujete, a ještě vám přebývalo pro každé dobré dílo.“ (2K 9,8)?
Kde (ne)platí přímá úměra víry a růstu
Kristovým křížem a zmrtvýchvstáním se všechno otevřelo, ale také mnohé, řekněme, zkomplikovalo. Mj. přestala platit (pokud kdy vůbec platila) přímá úměra: kde je přítomna víra, tam je ihned přítomen i viditelný růst komunity víry a její hmotný zdar. Právě na této přímé úměře bazíruje tzv. teologie prosperity, kterou po zásluze většina církví včetně té naší odmítá jako heretickou. Která se snad může do jisté míry odvolávat na některé pasáže Starého zákona, ovšem – jak už to u herezí bývá – na základě doslovného chápání a bez kontextu s celkem Božího zjevení.
Díky Kristovu kříži a zmrtvýchvstání totiž platí to, co vyjádřil apoštol Pavel: ve slabosti se projevuje má síla. Křesťanství právě že více než jiné duchovní proudy přispělo k zvíceznačnění toho, co nábožensky přirozený člověk (a vůbec i sám onen neblaze proslulý „zdravý selský rozum“) má tendenci vnímat jednoznačně: nezdar v životě je důsledkem osobní viny („může si za to sám!“), naopak zdar v (třeba i ve sborovém) životě je důsledkem (hluboké a radostné) víry jednotlivce, resp. osob tvořících dané společenství.
Samozřejmě, že tato úměra víra = růst a hmotný zdar v určitém kontextu může platit. A platí. Viz výše zmíněná zaslíbení. A viz mnohé sbory naší církve (od konkretizací zde upustíme). A v tom je částečná hlubinná pravda (řekněme to takto) pravicového, liberálního pohledu na svět: síla a svoboda lidského ducha, právě že i ducha jednotlivce, je schopna velkých věcí. (A také, proč to neříci: schopna vydělání velkých peněz.)
Ale právě že platí, že někdy takováto úměra takto neplatí. Ostatně největší křesťanský paradox, Kristův kříž je zásadním dokladem: největší vítězství se projevuje v nejpotupnější prohře.
Obávám se, neohrožuje-li tato přímá úměra víry a růstu, resp. finančního zdaru někdy – a třeba nevědomě! – ducha, jímž naše církev žije. Kdy je potom tendence myslet si: Kdo nedosáhne na zvyšující se odvody do PF, nemá nárok na faráře a musí „padnout“, ať do kazatelské stanice, nebo regionálního sboru. Potom se to může pojit s vysvětlováním, že si za to takové společenství může samo. Nedostatečně zvedlo hlavu vzhůru, nedostatečně se v něm lidé vyhecovali k obětavosti. A opakuji: jistě na mnohých místech naší církve skutečně personální i finanční slabost projevem „vyduchlosti“ být může.
Presbyterně-synodní zřízení jako příležitost a výzva
O této dvojznačnosti, paradoxnosti křesťanské existence hovoří, jak známo, apoštol Pavel v 2. listu do Korintu. Tento list vešel do dějin křesťanského myšlení a praxe také kapitolou, kde Pavel své adresáty vyzývá ke sbírce pro jeruzalémský sbor.
Tato sbírka se konala v kontextu prvokřesťanského entuziasmu, kde rozhodně nelze hovořit o rozvinutých strukturách, jaké máme my. Přesto se v památných Pavlových slovech objevují slova, která jsou výrazem právě onoho presbyterně-synodního ducha: „znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli. (…) Nejde o to, aby se jiným ulehčilo a vy byli přetíženi, nýbrž abyste na tom byli stejně: váš přebytek pomůže nyní jejich nedostatku, aby zase jindy jejich přebytek přišel k dobru vám ve vašem nedostatku; tak nastane vyrovnání, jak je psáno: ‚Kdo měl mnoho, tomu nic nepřebylo, a kdo málo, neměl nedostatek.‘“ (2K 8,9n)
Neboť co je také smyslem presbyterně-synodního zřízení oproti zřízení kongregačnímu a hierarchicky biskupskému? Velmi zjednodušeně řečeno: v kongregačním modelu je sbor to hlavní, nadsborové struktury („povšechný sbor“) to zbytné. V hierarchickém modelu jsou to podstatné zase nadsborové struktury, jimž jsou místní společenství podřízeny.
V presbyterně synodním zřízení ovšem jsou místní sbor a nadsborové struktury v dynamickém napěťovém vztahu, vzájemně se ovlivňují. Na celek církve není možné nahlížet jinak než zdola, od místních sborů. Ovšem každý místní sbor je odrazem univerzální církve – částí, která reprezentuje celek. Tenhle vzájemný vztah se nedá rozvolnit ani ve prospěch univerzalistického pojetí církve, ani ve prospěch pojetí kongregacionalistického.
Nadsborové struktury v evangelické církvi mají potom tuto funkci: Sbor je sice výchozí struktura církve, tu je však vždy potřeba vidět jen ve spojení se sbory ostatními. Tento pohled je potřeba, aby se jednotlivý sbor ani neizoloval, ani neabsolutizoval (jako by byl jedinou nebo dokonalou manifestací církve).
Víme-li o jednotě církve v Ježíši Kristu a o tom, že církev se uskutečňuje fragmentárně, není možné, aby jednotlivý sbor nechávala lhostejným existence jiných sborů. V nadsborových strukturních prvcích se komunikační společenství okolo Slova a svátostí vědomě rozšiřuje nejen k lidem za hranicemi církve, ale právě také směrem k jiným sborům, jejich zkušenostem, poznatkům a jejich chápání evangelia. Nadsborové struktury, jimž odpovídá vědomí vlastních nedostatků, docházejí příkladně výrazu potom v synodální praxi, tj. v řádném sejití k sourozenecké poradě a rozhodování; ve vizitaci, tj. ve (vzájemném) navštěvování za účelem podnětů, odlehčení a kritiky; a také (a na to právě paradigmaticky upomíná Pavlova výzva ke sbírce pro Jeruzalém) v připravenosti spolu-nést nastalé náklady, tj. poskytovat a přijímat pomoc personálního, ideálního a finančního druhu.
Váš přebytek pomůže jejich nedostatku
Výrazem presbyterně-synodního ducha může tedy být také to, že tyto nadsborové struktury církve pomáhají těm, kteří žijí jako ospravedlnění hříšníci, ve svém společenství chtějí farářku (či faráře) ale objektivně na tuto službu finančně nedosáhnou. A opakuji: nechtějí tuto službu jen „pro sebe“, ale i pro další lidi v napěťovém poli svého společenství.
Proto nadsborové struktury mohou být kotvou (nebo záchranným lanem?) těm, kteří na plné „zaplacení faráře“ nedosáhnou nikoli „vlastní vinou“, ale právě danostmi, které nesouvisí se silou/kvalitou jejich víry, ale s balíčkem „neduchovních“ faktorů – věk, příslušnost k znevýhodněné sociální skupině, bydliště v regionu, který sám je na periferii a poznamenán svou minulostí či nepříznivou sociální a ekonomickou přítomností. Nebo tím, že pracuje s lidmi, kteří se sami nedokážou jen tak začlenit do běžných sborových struktur, a takové sbory pro ně fungují jako jakési „výškové tábory“, odkud je možné se „vydávat na expedice do okolního prostoru, vnášet duchovní témata mimo území členského spolku, podporovat se v tom a investovat do toho,“ jak to nazývá černošínská farářka J. Hamariová (ČB 2020/5).
Výrazem presbyterně synodního ducha tedy je, že nepomáhají jednotlivé „silné“ sbory, to by snad odpovídalo spíše kongregačnímu modelu, ale církev, „povšechný sbor“, strukturně.
I takováto strukturní pomoc samozřejmě může být určována „duchem otroctví“. Např. budou-li skutečně malé a střední sbory (a senioráty) pouze jen pasivně a netrpělivě „natahovat ruku“ k povšechnému sboru, na jehož strukturní pomoci by se svými odvody podílely sbory ekonomicky a personálně silné významněji než ty ostatní. Nebo pokud by ony malé a střední sbory považovaly tuto strukturní pomoc za samozřejmost a samy pro svou personální a finanční soběstačnost (ovšem jde nám o sborovou soběstačnost?), natož pro duchovní růst a rozvoj nic nedělaly.
„Duch otroctví“ by však vanul také v tom případě, kdyby silné (personálně a ekonomicky) sbory (senioráty) strukturní solidaritu s těmi slabšími chápaly jako „trest za úspěch“, nebo zánik živých menších a středních sborů považovaly za finančně výhodný pro tu dobu, kdy ony slabší sbory přestanou existovat, a i jimi vybrané peníze po letech připadnou jim, tedy těm silným „přeživším“. Nebo (to je snad ta nejextrémnější možnost) kdyby pro povšechný sbor byl takovýto úbytek menších sborů finančně výhodný pro různé investiční podniky, jejichž služba uskutečňování evangelia by byla neprůhledná a těžko rozlišitelná od různých osobních zájmů (jak to např. vidíme v nejvyšších patrech římské církve v Čechách, viz odhalení serveru Kverulant o podezřelých finančních machinacích v okolí jejího biskupa Duky.) Bohužel obecně platí, že hromadění příliš velkých finančních částek se církvi nikdy nesvědčilo.
K restrukturalizaci a proměně církve samozřejmé dojde. To nikdo nepopírá. Ovšem s takovouto strukturní pomocí, bude-li se dít v Duchu, nebudou změny, které ČCE čekají, pro mnohé malé a střední sbory (nebo dokonce senioráty) zbytečně destruktivní.
V závěru je třeba připomenout slova nově zvoleného synodního seniora Pavla Pokorného v jeho rozhovoru pro Český rozhlas v říjnu tohoto roku, kde připomíná, že jsme si jako společnost začali žít sami pro sebe a není to dlouhodobě udržitelné. Také vyslovuje naději, že přijde čas, kdy se začneme opět propojovat, sbližovat do většího celku, většího příběhu. Kéž totéž platí pro jednotlivé sbory i pro celou církev. Presbyterně-synodní duch je příležitostí, jak sebezahleděnost kongregačního individualismu překonat.