Peteru Moréemu se podařilo geniálně odhalit omyl, kterého se dopouštějí „konzervativní“ účastníci diskursu o minulém režimu. A jen na okraj – jsem přesvědčen, že u některých konzervativců nejde o omyl, ale o vědomou lež, kterou zneužívají jak politicky, tak k zápasu o profesní postavení. V případě boje o ÚSTR konzervativci používají dokonce např. účelová falešná udání z kriminální činnosti. V červnu 2018 plukovník Stehlík, předseda Rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) podal trestní oznámení na „revizionistické“ vedení ÚSTR a pokusil se v jakémsi bizarním, dramaticky inscenovaném tajném jednání přimět ostatní členy Rady k odvolání ředitele ÚSTR Zdeňka Hazdry a nahradit jej proti všem pravidlům bez výběrového řízení Michalem Klímou (sic !). Ostatní členové Rady ÚSTR se nenechali manipulovat, trestní oznámení pak ovšem až donedávna žilo ve veřejném prostoru. Manévr měl dobře naplánovanou i mediální podporu: Reportéři ČT na dovedně připravenou vějičku skočili a odvysílali dehonestační reportáž.
A ještě jednou na okraj: je to zvláštní, jak jsou v mediálním prostoru zastoupeny obě strany sporu nerovnoměrně. Srovnáme-li například počet vystoupení Petra Blažka, novináři nejoblíbenějšího zástupce „konzervativního“ křídla, a Michala Pullmanna v pořadech České televize, zjistíme, že Blažek se na obrazovkách objevuje téměř desetkrát častěji. Vinu na nezájmu všech médií o revizionistický přístup k minulému režimu si však v něčem způsobují revizionisté do jisté míry i sami. – Když například skvělý Matěj Spurný napíše „…výrazná část intelektuálních elit nebo prostě lidí s přístupem do médií je přesvědčena o singularitě našeho českého utrpení v éře státního socialismu, tj. o takovém charakteru našeho národního utrpení, které se vymyká analytickému vědeckému zkoumání a které nelze traktovat jinak než prostřednictvím závazného narativu vycházejícího z apriorních soudů a reprodukce paměti obětí. Tak je nastolována atmosféra, v níž kritické zkoumání a zasazování příslušné epochy našich dějin do jiných kontextů než právě onoho zaužívaného narativu je mnohými autenticky vnímáno jako počínání odporující dobrým mravům…,“ je to sice pravda, ale novináře samozřejmě spíše zajímají konzervativní hysterické reakce na „levičáckou špínu“, „ovládnutí fildy neomarxistickou sebrankou“, „bolševickou slinu“, jakož i podiv nad tím, „jak může někdo takový jako Pullmann být děkanem“, a volání po jeho okamžitém konci.
Peter Morée tedy odkrývá lež, která podsouvá „revizionistickým“ historikům (Pullmann, Spurný, Blaive atd.) snahu o zamlžení podstaty komunistického režimu. Peter má pravdu, když píše: „Pullmannova interpretace je mnohem drsnější k podstatě komunistické nadvlády, jejímu zneužívání moci a veřejné nálady než to, co pozorujeme u jeho odpůrců.“ Peterův text jde k podstatě současného diskursu mezi oběma stranami. Platí totiž, že nejlepší prevencí proti diktatuře není pouze ji odmítnout, nýbrž snažit se ji pochopit. Marku Zikmundovi se bohužel podařilo v recenzi na Peterův článek tuto konzervativní lež poněkud toporně hájit. Jako by Marek nečetl Peterovu paralelu s bádáním o nacistické minulosti Německa pozorně. Ano, revizionisté skutečně v Německu i u nás říkají totéž: obě diktatury byly děsivé, ale obě by byly nemyslitelné bez participace většiny společnosti. A jako by Marek přeskočil snad nejdůležitější větu z Peterova textu, v níž říká, jak opakování výkladu o totalitním komunistickém útlaku slouží k legitimizování současných politických rozhodnutí a společenského směřování. Vždy znovu se to u nás opakuje: o politickou moc a přízeň lidu se usiluje vždy co nejzavilejším bojem proti minulým nepřátelům, kterým jsme ovšem donedávna poslušně sloužili. Proti Habsburkům za první republiky, pak proti liberálním demokratům za republiky druhé, proti Němcům po válce (zlomyslně dodávám, že jednou z propagátorek nejen znárodnění, ale i vyhnání byla Milada Horáková, což konzervativci neradi slyší), po sametu proti komunistům. Vždy je v tom vedle zápasu o moc i lidem nabízené skryté vyvinění – to oni, ne my.
My Češi jsme byli vždycky obětí někoho jiného. Tři sta let jsme úpěli, všichni ti jiní na nás byli zlí, upálili nám Husa, nastolili nám Temno, ti jiní byli oškliví na Komenského, ale také k nám poslali Švédy, zaprodali nás v Mnichově, diktuje nám Berlín i Moskva či nově Brusel. My Češi nejsme ve svých dějinách nikdy za nic zodpovědní. To je základní linka našich dějin. A na to, co ji jen trochu zpochybní, reagujeme přehnaně až hystericky. Vzpomeňme na Masarykovy boje o Rukopisy.
Na rozdíl od Marka jsem si jistý, že Peter ne nedopatřením, ale záměrně vidí souvislost mezi nacistickým a komunistickým režimem. A čtu Petrův text takto: zatímco Němcům se podařilo zbavit mýtu o tom, že vlastně nešlo dělat nic jiného, než se režimu podrobit, u nás si stále ještě hrajeme na ony věčné oběti jakéhosi vždy z vnějšku přišedšího zla. Pitomé zamlžování, o kterém Marek píše, je právě na straně konzervativců. To oni líčí komunistický režim jako zlo partajní špičky, ve kterém nám ostatním nezbylo než se podřídit.
„Všichni jsme – byť pochopitelně každý v jiné míře – za chod totalitní mašinérie odpovědní. Nikdo nejsme jen její obětí, ale všichni jsme zároveň jejími spolutvůrci.“ To neřekl Pullmann či jiný zlý revizionista, nýbrž Václav Havel v novoročním projevu z 1. ledna 1990. U toho Havlova zelináře přeci nejde o to, že mu nezbylo nic jiného, než dávat hesla do výlohy, ale o to, aby přestal žít v post-totalitním režimu ve lži. A co jiného dělaly církve včetně ČCE, než že vyjednávaly s režimem a participovaly tak na jeho lži? Proč ve zmíněném případě z roku 1975 ČCE legitimizovala režim tím, že s ním vůbec jednala? A co hůře – když neměla naše církev odvahu hájit své perzekvované členy proti zvůli režimu, proč alespoň nezůstala u toho, aby si je stát potrestal sám? Proč vzala nespravedlnost na sebe a vyloučila například Tydlitáta z fakulty za přímluvnou modlitbu v kostele?
Je to zvláštní – čekal bych od svých přátel z někdejšího disentu, že budou bránit svobodné historické bádání proti konzervativní ideologizaci dějin, ideologizaci, jejíž funkcí, jak píše v Moci bezmocných Havel, je: „dávat člověku jako oběti i opoře post-totalitního systému iluzi, že je v souladu s lidským řádem a s řádem univerza“. Opak je však pravdou. Moje liberálně demokratická bublina najednou hájí přesný opak svých vlastních principů – mnozí přátelé i z ČCE, i ti, kteří mne při posledních komunistických „volbách“ ještě přesvědčovali, že je třeba k volbám jít a vyjednat tak pro sebe i církev zase kousek prostoru, mne zavrhli proto, že prý zamlžuji podstatu komunistického režimu. A je-li někdo alergický na slovo vyjednat, dosaďme si klidně slovo smlouvat, či usmlouvat. Zapomněli jsme již na to, jak to vlastně bylo? Nebo jsme to vytěsnili z obavy, že bychom měli činit pokání z vlastní participace na režimu?
Havlův zelinář, stejně jako církve, samozřejmě měli na výběr, ne že ne, a o to přeci vždy jde – nežít život ve lži. Marek píše: „Lidé se pod vlivem totalitní moci naučili žít ve lži. Mlčeli, protože jim to přinášelo prospěch, anebo měli jednoduše strach.“ Pro našeho milého Pána Boha! Mít strach, bát se – to člověka opravňuje podílet se na zlu? Co se to s námi děje? Není i současná panika mnoha lidí ohledně covidové pandemie ilustrací toho, jak jsme strach adoptovali jako legitimní emoci? Revizionisté nezamlžují, když poukazují na participaci většiny společnosti na minulém režimu, zamlžují naopak konzervativní ideologové.
Kdo jiný než křesťané k tomu školení by měli do společnosti vnášet schopnost k pokání, schopnost pravdivě přiznat svou participaci na zlu a odmítnout náš národní mýtus věčných obětí cizího zla? O to totiž v současném českém diskursu „Pullmann versus Klíma“ vlastně jde.
Podsouvat revizionistům, že komunistický režim obhajují, vede v lepším případě pouze k obhajobě onoho mýtu o obětních beráncích, v případě horším jde o mocenský zápas, či zápas o posty.