Motto:
„Chceme-li, aby k nám bible promluvila jako slovo Boží, musíme ji číst jako každou jinou knihu.“
Gerhard Ebeling
Paul Ricoeur a páni jazyka
Ježíš v Kázání na hoře říká, že s tím, kdo nás požádá, abychom šli jednu míli, máme jít míle dvě. Příkladem křesťana, který projevuje ochotu jít hodně velký kus cesty společně s druhými – dokonce víc než mohou čekat – je v oblasti filosofie Paul Ricoeur. Za svůj život šel hodně velký kus cesty s historiky, kritiky ideologií, psychoanalytiky (v politické orientaci dokonce veliký kus se socialisty) – a také s lingvisty. Ricoeur ovšem ví, že ačkoli jde míle dvě, někde se musí zarazit. Křesťan nemůže vlézt všude, nemůže jít po cestách všech. A po některých smí jít jenom kousek, aby sám nesešel z cesty, která mu byla určena jeho křesťanstvím. Paul Ricouer si v 70. letech osvojil metodu strukturální analýzy, která v té době byla velice v módě i ve světě teologickém (tam, kde se teologové zabývají biblickými texty), a šel tedy velký kus cesty i se strukturálními analytiky. To všechno ovšem proto, aby nakonec ukázal, kde jsou meze této metody, kde si už tato metoda o sobě příliš myslí, kde slibuje víc než může dát, kde nám slibuje otevřít text, ale ve skutečnosti ho neotvírá, nýbrž jenom pitvá.
Výsledkem této pouti s lingvisty bylo nakonec několik esejů, v nichž Ricoeur ukazuje, že takhle tedy ne; že lingvistika jako taková má sice své oprávnění, ale odsud až posud. Metoda, kterou lingvisté pracují, je uhrančivá: najednou zjistíte, že jste pány jazyka. Ovládáte jazyk, dokážete ho rozložit na jednotlivé prvky, jednotlivé podcelky, nacházíte tu různé kombinace a variace, a ejhle – ono se s jazykem, tou věcí, o níž si myslíme, že je neuchopitelná, dá nakonec zacházet jako třeba s mrtvolou. Toto Ricoeurovi vadí, a proto několik esejů, z nichž jeden (Expliquer et comprendre z knihy Du texte ŕ l'action,Paříž 1986) se tu víceméně svými slovy pokusím přetlumočit.
Událost promluvy
Když někdo promlouvá, něco se děje. Promluva je událost. (Předběžně upozorňuji, že v české překladatelské praxi se ujalo převádět termínem promluva to, co Ricoeur ve francoužštině nazývá discours. Možná by se dalo použít i ekvivalentu řeč, jenomže tento termín je v češtině až příliš zatížen konotací jazyk. Říkáme přece: učit se cizí řeči. Discours u Ricoeura je dejme tomu řeč, ale ve smyslu aktu, ve smyslu vyřčení. Takto tedy chápejme termín promluva, kterého budu užívat. Ne promluva jako určitý slovní projev, ale jako řeč, která se v určité chvíli realizuje.)
Nuže: Řekli jsme, že promluva je událost. Proč? Za prvé proto, že se děje v čase. Stává se aktuální, zatímco jazykový systém, tak jak ho studují teoretikové jazyka, lingvisté, je virtuální a mimo čas. Za druhé, jazyk nemá subjekt a otázka: kdo mluví? na rovině lingvistiky nemá co dělat. Tím se lingvista nezabývá, neboť probírá vztahy jednotlivých prvků mezi sebou. Promluva se však vždy váže na osobu toho, kdo promlouvá, tedy na subjekt. Za třetí, promluva se k něčemu vztahuje, zatímco znaky jazykového systému odkazují pouze na jiné znaky uvnitř jazykového univerza, takže jazyk nezná ani čas, ani subjektivitu, ale ani svět. Promluva je promluva o něčem, míří ven ze sebe k něčemu. Odkazuje ke světu, který chce popsat, vyjádřit či změnit. Promluvou je do jazyka vtažen svět. Za čtvrté: Promluva je událostí, neboť se obrací k jiné osobě a tak se stává výměnou, počátkem dialogu, který se může navázat, vést nebo přerušit.
Tyto rysy, které dělají z promluvy událost, se vynoří teprve tehdy, když někdo promluví, tedy když aktualizuje svou lingvistickou schopnost neboli kompetenci, jak říkají lingvisté, ve výkon, tedy v performanci. Událost je vždycky prchavá, událost nelze uchopit – uděje se a je pryč, zatímco význam této události trvá. A významu události lze porozumět. Když je jazyk aktualizován promluvou, překonává či přesahuje sám sebe jakožto systém, vychází ze sebe jakožto systému. V procesu porozumění dokonce promluva přesahuje sebe sama jakožto událost a stává se významem. Tedy: z jazykového systému – něčeho mrtvého, trvalého, do sebe uzavřeného – událost promluvy učiní něco časového a aktuálního. K tomu přistupuje porozumění, význam, který působí, že z té prchavé události, kdy zaznělo slovo, zůstává něco, co trvá a co lze uchopit.
Význam lze předat
Pokusím se tu odvolat na příběh z 24. kapitoly Lukášova evangelia: Kleofáš a další učedník jdou po velkopátečním debaklu cestou do Emauz. Připojí se k nim poutník. Mluví k nim. Ale sám poutník musí konstatovat, že jsou nechápaví. Tedy: došlo k události promluvy, ale oni nerozuměli. Čteme zde přímo výtku: Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci? Slovo se událo, jazyk se stal událostí promluvy, ale vázne tu porozumění – k přesahu prchavé události do trvalého významu nedošlo. Teprve když jim v Emauzích rozdal chléb, tu jim najednou svitlo, kdo že byl ten neznámý poutník, který jim otevíral Písma a mluvil k nim až jim srdce hořelo. Ono hoření srdce na cestě bylo součástí události promluvy – nebylo to ještě porozumění. I vrátili se do Jeruzaléma, jak dále čteme, vyhledali ostatní učedníky a dali najevo, že teprve po lámání chleba se něco změnilo: událost promluvy přerostla či přesáhla sebe sama ve význam – ve význam porozumitelný a předatelný. To je charakteristické pro význam: lze jej předat, a to i nám, napříč devatenácti staletími. Učedníci porozuměli a vyslovili to vyznáním – Pán byl opravdu vzkříšen!
Zopakujme: Událost sama pomíjí (byl s nimi u stolu a pak zmizel, ani nevěděli kam), ale význam trvá a lze jej předat. Trochu předběhněme: Porozumění významu zachyceného do písemného záznamu je opět událostí promluvy a „srdce přitom hoří“.
Prosloveno v Křesťanské akademii, Karlovy Vary 1994; krácení a mezititulky Protestant 1995, pokračování příště.